Pražské Rudolfinum ovládly 16. října soubory Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 s barokním programem, jehož dominantou byla Missa Votiva Jana Dismase Zelenky. Pod vedením Václava Lukse zaznělo dílo, které autor napsal jako poděkování za své uzdravení. V první půli večera bylo uvedeno také moteto Komm, Jeus, komm a kantáta Nach dir, Herr, verlanget mich Johanna Sebastiana Bacha. Hlavní sólistkou večera byla Tereza Zimková.

Přestože je koncert nesporně záležitostí v prvé řadě hudební, zastavím se nejprve u dojmu vizuálního. Je totiž příjemné, když je posluchač nasycen i jinými uměleckými podněty než těmi, které zaměstnávají jeho sluch. Pastva pro oči tohoto koncertu spočívala nejen v architektuře a interiérovém vybavení pražského Rudolfina. Ocenit je nutné také grafické zpracování programové brožury s ilustracemi Renáty Fučíkové, jejíž kresby asociují barokní rytiny. Nebyla to však jediná spolupráce Collegia 1704 se současným výtvarným umělcem. Za hudebníky na jevišti byl promítán light design, který byl inspirován sochami z perforovaných a svařovaných průmyslových nádrží Čestmíra Sušky. Oceňovala jsem také stojany na noty s dřevěnými prvky, které ladily k nástrojům.

Přistupme však již k hudbě. Na programu poměrně dlouhého koncertu byla tři díla. Dvě kratší od ikonického barokního skladatele Johanna Sebastiana Bacha a jedno delší od našeho „českého Bacha“ Jana Dismase Zelenky. Skladby měly společné téma – lidskou křehkost.

Bachovo moteto Komm, Jesu, komm je napsáno pro dva sbory na text od Paula Thymicha. Oba komorní sbory Collegia Vocale 1704 stály na jevišti vedle sebe, avšak zrcadlově obráceně. S vokalisty sdíleli pódium i Jan Krejča s theorbou, Pablo Kornfeld za varhanním pozitivem, Hana Fleková s violoncellem a Luděk Braný s kontrabasem.

Ostré „Komm“ prorazilo svým jiskřivým vstupem ticho, sbory se daly do svých dialogů. Výslovnost německého textu byla precizní, zvuk sboru vyvážený. V první části se hravost mísila s naléhavostí, zatímco druhou část ovládla nová nálada, která byla těžší, vážnější a působila na mě dojmem odevzdanosti. Ztvárnění kontrastních emocí se dařilo zprostředkovat po celou dobu koncertu. Nádherně se hudebníkům podařilo zakončení za slovy „und sage, Welt, zu guter Nacht!“.

Dva sbory se transformovaly do jednoho, přibyly dvě houslistky – Helena Zemanová a Jana Anýžová – a fagotistka Györgyi Farkas. Druhým, kratším dílem na programu byla Bachova kantáta Nach dir, Herr, verlanget mich. V úvodní sinfonii nás zalil nádherný zvuk houslí se střevovými strunami. Citlivá hra vynikala také v partu violoncella. První sbor zahájily měkkým vstupem mužské hlasy. V pozdější kontrapunktické části prvního sboru na slova „Lass mich nicht zuschanden“ vynikla báječně perkusivnost konsonant.

Následovala sopránová árie ztvárněná Terezou Zimkovou, která byla hlavní sólistkou večera. Její hlas byl křišťálový, zároveň však zemitý. Po další sborové části se hudební proud přelil do hravého, kvapného a těkajícího toku, aby následně zvážněl. Emoce se střídaly rychle a náhle. V árii s altovým (Daniela Čermáková), tenorovým (Ondřej Holub) a basovým (Tomáš Šelc) partem se podařilo jak zpěvákům, tak instrumentalistům Collegia 1704 společnými silami vytvořit nádhernou atmosféru. Obzvlášť mě zaujaly běhy ve violoncellu a kontrabasu. Do konce kantáty zbýval ještě další sbor a Ciaccona. Procítěným dirigováním dovedl Václav Luks skladbu k závěru. A já jsem ještě obdivovala úžasné proplétání houslových linií a uhrančivou hru, která připomínala až tanec. Nejhezčí pohled je zkrátka na starohudebníky!

Po přestávce následovalo hlavní dílo večera – Missa Votiva Jana Dismase Zelenky. Menší instrumentální soubor se rozrostl v barokní orchestr, němčinu vystřídala latina. Výkony všech hudebníků byly koncentrované, procítěné a bezvadné; byly to však nástrojové party, a obzvláště ty smyčců, které upoutávaly mou pozornost nejvíce a fascinovaly mě.

Energický instrumentální úvod byl úžasně expresivní. Nálady se střídaly náhle. Kontrasty v dynamice, které se podařilo vytvořit, dávaly provedení mistrovskou plasticitu. Virtuózní hra a dokonale zvládnutá rétorika posluchači přinášely jedinečný zážitek. To už se ale nad klokotáním nástrojů vznášelo Kyrie se sborovými pasážemi i sólovým výstupem Terezy Zimkové.

Začátek Gloria byl opět nabitý energií, polyfonie byla majestátní, aby se v Gratias agimus tibi hudební tok zpomalil a ubíhal dál s noblesou. Vše bylo zvládáno bravurně. Sbor měl výbornou výslovnost i v latině. Drásavý byl začátek Qui tollis, ve kterém měla sólo sopranistka Pavla Radostová. Její hlas zněl mohutně, barevně, plně i pronikavě. Svůj part zvládala s naprostou jistotou a přesností. Bylo to procítěné a emocemi nabité. Přála jsem si, aby tam zůstala déle…

Se začátkem Qui sedes přišlo zklidnění, aby se opět nástroje rozjásaly. Obdivovala jsem houslovou sekci. V Quoniam tu solus Sanctus se jako sólista představil Tomáš Šelc, jehož hlas byl majestátní, kulatý a jeho projev důstojný a přesně padnoucí pro danou chvíli. Sborové Cum Sancto Spiritu se rozvinulo v bohatou spleť, která všechny dovedla do vrcholu.

Následovalo ladění nástrojů a po něm Credo, které zahrnuje efektní kompoziční strategii, neboť zde probíhá několik rytmických vrstev. Jeden ze sborových hlasů zpíval delší hodnoty (nejpodmanivěji to znělo od sopránů), další hlasy se pohybovaly ve svižnějším tempu a pod nimi všemi se odehrával velmi rychlý a precizní pohyb v orchestru. Provedení bylo odzbrojující.

Po této zběsilé, ale úchvatné jízdě následovalo zklidnění. Et incarnatus est bylo neméně krásné, nicméně pro naprosto jiné kvality. Procítěné, sametové altové sólo Anety Petrasové doprovázely rovněž měkkým zvukem smyčcové nástroje, které hrály sul tasto. Vynikla zde i theorba, která bývá jinak (alespoň pro „nešťastníky“ v zadních řadách) spíše zvukově skrytá. Crucifixus opět proměnil afekt. Po celou dobu koncertu dirigent Václav Luks pečlivě mířil a střílel v pravý čas důležité nástupy.

Et resurrexit přinesl novou energii a pohrával si s charakterem hudby, střídal nálady a hudebníci dirigenta poslušně a přesně následovali. Před slovy „mortuos“ a „mortuorum“ nastaly řvoucí pauzy ticha. Po Amen dovedené ke gradaci bylo nutkání zatleskat potlačeno jen taktak. Sanctus bylo rozvážnější, ale jen na chvíli, Zelenkova mše je totiž energií nabitý koktejl emocí. Něžné sólo Terezy Zimkové v Benedictus vyvrcholilo mistrně technicky zvládnutou kadencí, po níž se rozjel od sopránu kontrapunkt podkreslující Osanna in excelsis. Zbývalo už jen Agnus Dei se slavnostní Dona nobis pacem. Collegium 1704 odvedlo skvostnou práci, za kterou bylo publikem náležitě odměněno.

Foto: Petra Hajská (archiv Collegia 1704)

Facebook X E-mail WhatsApp