Festival Janáček Brno nabízí publiku i komornější akce, které přitahují pozornost svojí neobvyklostí. V Mozartově sále divadla Reduta vystoupili v pátek 16. října pěvci Aleš Briscein a Michaela Zajmi spolu se skladatelem Kryštofem Mařatkou jako klavíristou. Vedle Zápisníku zmizelého a Říkadel nabídl Mařatka i vlastní kompozice, které zazněly v české premiéře. Neobvyklost provedení i výklad k němu zaujaly publikum natolik, že ještě po koncertě probíhaly s účinkujícími živé diskuse.

Skladatel a pianista Kryštof Mařatka (nový rozhovor čtěte ZDE) pochází z Prahy, ale působí střídavě v Praze a v Paříži. Své české hudební kořeny spojil s hudbou Leoše Janáčka, kterou popularizuje jak koncerty, tak i besedami. 16. října nejprve zazněla Říkadla, která napsal Janáček původně pro dva hlasy, klavír a klarinet. Poté je ještě rozšířil na počet devatenácti a doplnil doprovod o další nástroje. Mařatka tento soubor říkadel upravil, využil původní Janáčkovu verzi a všech devatenáct Říkadel podložil doprovodem klarinetu a klavíru. V této formě tedy zazněla v rámci festivalu světová premiéra. A interpretace přesvědčila, že jde o formu velmi sdělnou a hudebně zajímavou. Pěvecké podání bylo záměrně syrové a tenorista Aleš Briscein a mezzosopranistka Michaela Zajmi nešetřili své hlasy a dávali říkadlům naturální projev, bezprostřední výraz a nechyběl ani humor. Říkadla jako Řípa se vdávala, Leze krtek podle meze, Karel do pekla zajel či Franta Rasů hrál na basu… celkem devatenáct říkadel znělo razantně a s vtipem, podložená zvukomalebným doprovodem klavíru a klarinetu, na který hrál Yan Mařatka, skladatelův syn. 

Poté se skladatel vyznal i z fascinace hudbou starou, která jde až do pravěku. „Mám spoustu starých kostěných nástrojů, které se našly vedle Věstonické Venuše, a pokouším se jim vdechnout nový život. Spolupracuji s Moravským zemským muzeem a hledáme společně jejich použití,” přiblížil svou vášeň. I proto téma Kořeny, které provází letošní festival, pojal Kryštof Mařatka svérázně, snažil se prokázat, že lidová hudba má své kořeny až v pravěku. Tak další skladby byly z dílny Kryštofa Mařatky, nejprve skladba s názvem Altotem – noční archaická hudba pro violu s doprovodem klavíru, která měla českou premiéru. Impresivní, až relaxační hudba, občas naplněná disharmonií, s technicky neobvyklými postupy pro violu, na kterou hrála Karine Lethiec, skladatelova manželka, byla náročná na souhru obou nástrojů i na pozornost posluchačů, která měla být posílena ztlumením světel jen na stojací lampu vedle interpretů. 

Další provedenou skladbou byly Báchorky pro violu, klarinet, klavír a soubor českých a moravských lidových nástrojů. Klavírista přinesl na pódium spoustu píšťal, od nejmenších až po velkou starou fujaru, a všechny píšťaly dostaly toho večera prostor zaznít s tím, že i Janáček se snažil svým zájmem o lidovou hudbu jít až na dřeň. Všechny píštaličky i píšťaly se rozezněly a skladatel na ně hrál improvizace, přičemž dokázal ještě i doprovázet na klavír. Viola zněla zčásti zastřeně, zčásti rustikálně a fantazijně, jako vypravěč, líčící pohádky. 

Po přestávce ještě přidal skladatel melodram pro herce a klavíristu na motivy povídky Karla Čapka Záhada pana Rybky. Známý příběh o stopách ve sněhu, které náhle končí a nikam nevedou, vyprávěl klavírista do mikrofonu jako hereckou etudu a prokládal ji klavírními vsuvkami. Vystoupení zajímavé, které pobavilo, ale poněkud se vymykalo z dramaturgie večera.

Jako poslední zazněla skladba nejzásadnější, na kterou diváci přišli především: Leoš Janáček: Zápisník zmizelého, JW V/12, písňový cyklus pro tenor, alt, tři ženské hlasy a klavír; skladba, která zaznívá sporadicky, jen při výjimečných akcích, jako je právě Festival Janáček Brno. Vypjaté vyprávění o vzplanutí mladého vesnického hocha ke krásné cikánce, se kterou zmizel do světa, je úkolem pro výjimečné pěvce, jakým je právě Aleš Briscein. Zpíval s vyrovnaným, žesťově zvučným tenorem a s expresivním výrazem a závěr s opakovaným vysokým „c“ podal s profesionální jistotou. Partnerkou mu byla opět Michaela Zajmi, mezzosopranistka, jejíž výraz byl nevtíravý, a proto přesvědčivý, a využila vedle jasně znějícího témbru svého hlasu i znělých hloubek. Trio dívek, které tvořily Veronika Vlková Zaplatilová, Adriana Sedláčková a Darina Konoplia, znělo svěže za scénou, která byla opět ztemnělá a osvícená jen stojací pokojovou lampou, což působilo poněkud provizorně, a ne příliš příjemně. Klavírista doprovázel s jistotou a s erudicí a v mezihrách naléhavě, což dotvářelo charakteristiku skladby. 

Byl to zajímavý večer, který konfrontoval skladby Leoše Janáčka s jeho dnešním obdivovatelem a následovníkem Kryštofem Mařatkou, a přinesl nové, podnětné pohledy na Janáčkův přínos dnešnímu publiku. Ta jeho část, která byla přítomná na koncertě, se ukázala jako velmi zvědavá a po koncertě se návštěvníci tlačili u pódia, aby se doptali na všechny otázky, které je zajímaly.

Foto: Marek Olbrzymek (archiv festivalu Janáček Brno)

Facebook X E-mail WhatsApp