Operní představení Divadlo světla mělo premiéru 14. června na festivalu Smetanova Litomyšl. Možnost zhlédnout reprízu tohoto díla v Praze měli diváci pouze 15. září v Divadle Hybernia. Příběh o muži, který podle románu Anne Delaflotte Mehdevi rozsvítil barokní Prahu, zajistil velkolepou podívanou, o kterou se postaral rozsáhlý tvůrčí tým, který spojil dohromady divadelní soubor Geisslers Hofcomoedianten, hudební soubor Musica Florea a skladatele Jana Jiráska. Ozdobou večera se však stalo světlo samotné, které se rozehrálo rozličnými způsoby díky studentům DAMU pod vedením Pavly Beranové.

Po usazení do hlediště Divadla Hybernia se divákovi-posluchači naskytl pohled na velmi prostou scénu, které dominovalo vyvýšené pódium a nad ním plachta. Působilo to na první pohled velmi nenápadně. O to větší překvapení následovalo. Na pravé straně jeviště již čekali muzikanti v komorní sestavě ze souboru Musica Florea. Náznak houslistky o ladění nástroje způsobil v sále magický okamžik. Jako mávnutím kouzelného proutku nastalo skokové utišení (zatím však ne úplné) lidu v hledišti. Nutná prosba o ztišení mobilních telefonů a informování ohledně sponzorů proběhly vtipně a s ladností.

Celý sál se ponořil do tmy a před námi se začal odvíjet příběh o Slávkovi Sýkorovi, chudém chlapci, a hraběti Františkovi Antonínovi Šporkovi, milovníkovi divadla. Smyšlený příběh s divadelní tématikou zasazený do 18. století vznikl původně jako román z pera Anne Delaflotte Mehdevi. Libreto podle románové předlohy vytvořila Helena Koblischková, která byla zároveň i dramaturgyní. Další úpravy na libretu udělal skladatel Jan Jirásek. Po nahlédnutí do celého libreta zveřejněného v programu se tomu vůbec nedivím. Je opravdu rozsáhlé.

Příběh ve zkratce pojednává o životě Slávka, který jako dítě utrpí vážný úraz, když mu kočár hraběte Šporka přejede nohy. Hrabě Špork zajistí chlapci léčení i vzdělání a později jej zaměstná jako divadelního osvětlovače, kde Slávek rozvine svůj talent pro práci se světlem. Libreto se zaměřuje na rozporuplný vztah Slávka a hraběte, kteří jsou si jeden druhému jako by něco dlužni – hrabě má vinu na Slávkově handicapu, a potažmo i na smrti jeho matky, která umírá vyčerpána starostmi o syna, zato Slávek by se bez hraběte nikdy nedostal tam, kde je. Vedlejšími vrstvami příběhu jsou osobní příběhy Slávka a Šporka. Pro úplné pochopení děje a významů jednotlivých náznaků bylo nutné se seznámit se synopsí opery. Roli Slávka ztvárnil přesvědčivě (včetně kulhání) Vojtěch Franců a roli hraběte Šporka Petr Šmíd v odpovídajícím kostýmu od Jitky Nejedlé.

Sympatické bylo, že příběh nevyprávěl pouze text, ale že roli jakéhosi vypravěče měly i další umělecké složky. Přestože textu bylo v opeře hodně, cením to, že nebyl vždy a všude, že si tvůrci dovolili zařadit delší místa, kde text nefiguroval. Scény byly plné symbolů. Na hraně kýčovitosti však byla milostná scéna Slávka s židovskou dívkou Evou, kterou ztvárnila Eva Henel Burešová. Co se obecně dařilo velmi dobře, bylo vystavění dramatických pasáží. V těchto situacích se všechny složky svorně spojily a vytvořily v divácích kýžené napětí. Velkou zásluhu na tom má jistě i režisér Petr Hašek, díky kterému působilo představení kompaktně.

Co bylo na celém představení obrazně i doslova naprosto oslňujícím, byla práce se světlem, k čemuž vybízel už námět sám. V tomto ohledu očekávání vyvolaná propagací akce rozhodně nezklamala. Nápadů studentů DAMU ve studijním programu LAD-LA (Light and Audiovisual Design for Live Arts) pod vedením Pavly Beranové bylo mnoho a byly velmi dobře využité; jejich rozmístění v průběhu představení dobře naplánováno. Neustále jsme byli něčím překvapováni. Nejpůvabnějším byl pro mě začátek celého představení: Ve tmě se objevují stíny herců, jeden z nich padá, což symbolizuje Slávkovo zranění. Následně zajiskřily tmou záblesky z křesadla.

Jak se ukázalo, plachta nad jevištěm měla toho večera mnohá využití – rozehrála se na ní několikrát kouzelná, rozmanitá stínohra. Refrénem se stal pohyb světla baterek. Velmi vtipné a roztomilé bylo místo, kdy po jedné z gradací nastalo naprosté ticho, ve kterém se světelné linie z baterek hromadně pohybovaly napravo a nalevo, do míst, kde stál na jedné straně Slávek a na druhé Špork. Na jevišti se v průběhu večera objevily mimo jiné ještě různé svíčky, zrcadla odrážející světlo a v závěru jako zlatý hřeb obrovský světelný kužel, který vytvořil jakousi chodbu, kterou herec mohl procházet.

Výkony herců Geisslers Hofcomoedianten byly úchvatné především po pohybové stránce. Jejich gesta, někdy spojená se stínohrou, byla svěží. Ocenit je třeba také všestrannost herců, kteří i zpívali. Titulky se nepromítaly, nebylo to potřebné, textu bylo totiž rozumět dobře. Efektní mi přišly hromadné deklamace sboru, které se objevily v průběhu představení několikrát. Herci nejsou školenými zpěváky, čemuž odpovídaly i jednodušší melodie; hlasy všech herců při zpěvu zněly příjemně. Vyzdvihuji zde měkký a sametový hlas Petra Šmída coby hraběte Šporka. Příjemným protikladem k neškoleným hlasům byl kultivovaný zpěv operní divy, kterou ztvárnila Eva Hartová.

Jako skladatelka mám přirozeně tendenci být nejkritičtější vůči svému oboru, tedy k samotné hudbě. Skladatel Jan Jirásek se rozhodl pro toto dílo jít cestou vytvoření dvou významových poloh, což je zajímavé. Reálné příběhové situace doprovázela živá hudba, vnitřní Slávkův svět hudba elektronická. Nástrojovému obsazení dominovaly staré nástroje, které přinášely do příběhu svou osobitou barvu i spojení s dobou, ve které se příběh odehrával. Názvuky na barokní hudbu byly střídmé. Pokud jsem něco neopomenula, citace cizí hudby se odehrála až na konci, kdy zněla árie z Mozartova Dona Giovanniho. Zpěv se střídal s mluveným slovem, což umožnilo vyslovit více textu. Bylo to funkční. Melodie pro pěvecké linky herců byly „písničkového“ charakteru, který, alespoň pro mě, směřoval postupem času k jisté monotónnosti. V tomto ohledu se dílo blížilo spíše muzikálu než opeře, která je přece jen experimentálnějším žánrem.

Hudba elektronická byla často vystavěna ze samplů (předpokládám, že moderních) nástrojů. Chápu pragmatičnost jejich využití – skladatel tak dosáhl možnosti mít přítomný celý orchestr, nejen komorní soubor. Mně osobně ale ten zvukový kontrast akustických starých nástrojů a samplovaných zvuků nástrojů přišel opravdu velký a rušivý. Vstupy elektronické hudby účinně umocňovaly dramatické situace, držely se však spíše v charakteru hudby filmové.

Velký obdiv závěrem patří zajisté Marku Štrynclovi, uměleckému vedoucímu souboru Musica Florea, který zastával v představení roli dirigenta i violoncellisty. Kromě toho, že řídil veškeré živé vstupy, musel být v obraze i při znění elektronické stopy, aby v pravou chvíli zahájil hudební dění na jevišti.

Operní představení je téměř vždy výsledkem rozsáhlého týmu tvůrců z různých uměleckých odvětví. Nejinak tomu bylo v případě Divadla světla. Opera totiž není jen divadelním nebo hudebním představením, je vším dohromady; vlastně je něčím mnohem větším. A tak bych ráda vyzdvihla to, čeho si na opeře Divadlo světla obzvláště cením. Byly to vzájemné vztahy mezi jednotlivými složkami – hudba, pohyb, text a vizuální ztvárnění, které zde řadím abecedně, neboť jejich důležitost byla dobře vyvážená. V průběhu představení se zmíněné složky podpíraly i doplňovaly. A protože za nimi stálo mnoho lidí, vzdávám tímto hold jejich spolupráci na jednotně působícím výsledku.

Foto: Lucia Kajánková, Ivan Krejza, Nikol Obrová

Facebook X E-mail WhatsApp