Ve čtvrtek 29. října rozezněl Ensemble Versus v brněnských vodojemech na Žlutém kopci gregoriánské chorály a vícehlasé zpěvy Příborského kancionálu z konce 16. století. Festival Janáček Brno tím sáhl až ke kořenům Janáčkovy tvorby. Rukopis s českým gregoriánským chorálem, jak jej zpíval v době svých fundatistických let na Starém Brně, byl pro Janáčka impulsem a novým objevem. Ukázaly to i jeho nejranější latinské skladby. Vodojemy se tak staly nástrojem a kulisou, v níž spojení minulosti s dneškem umocnila neobyčejná akustika.

K jedinečnému koncertu využil komorní sbor Ensemble Versus postupně všech tří zpřístupněných vodojemů v Brně na Žlutém kopci. Jedinečná architektura každého z nich odkrývala netušené zvukové možnosti. Každý z nich poskytuje jinou délku dozvuku, jinak rozprostírá barevnou škálu tónů, scenérii prostoru a duševní, ba i duchovní atmosféru. 

Do prvního vodojemu s označením „druhý“, se vstupovalo Ke kořenům. Janáček zde byl dítětem schouleným v obrovském prostoru na malém vyvýšeném pódiu s hračkou dřevěného koníka. K jeho sluchu doléhaly tóny z kancionálu. Příborský kancionál z 16. století byl psán dávnou notací na velkém formátu a krásně ilustrován. Jako hudební dědictví Lašska je dnes součástí českého hudebního dědictví. K Janáčkovu dětskému sluchu doléhal chorál Aj ty panno Maria počneš vedený křišťálovým hlasem sbormistryně Zuzany Badárové. Sedmičlenný ženský sbor jednolitě odpovídal, rozestoupen využíval dynamicky tvarovaných dozvuků. Podobně zněly i chorály mužského sboru předzpívané nosným barytonem sbormistra Vladimíra Maňase; některé doprovázel sbor jen jemným barevným brumendem. Jedinečně tím spojil možnosti dané prostorem s dávnou notací volného rytmu bez udaných taktů. Oba sólisté se mohli svobodněji řídit tvarováním a dynamikou textu. Čeština Příborského kancionálu je neodolatelně půvabná i pokud jde o překlad z latinské liturgie: Rosu dajte, Prosa Pán Buoh všemohúcí, Poslán jest od Boha anjel a další. Krátce se ozvalo sólo chlapeckého Janáčka, Jakuba Hrůzy, který sestoupil z malého pódia. Věřme, že o něm v budoucnu uslyšíme jako o sólistovi pódií větších. Jemné zazvonění na zvoneček ukončilo první část.

Druhý sestup nesl název Před zahořknutím a zobrazil liturgickou praxi na Starém Brně. Tento vodojem byl již prosvětlenější zvukem i prostorem. Vévodilo mu visící bílé plátno s křížem, prodloužené jako koberec. Plátno bylo osvětlené tak, aby postavy před ním i za ním vrhaly stín, scéna připravena pro již dospělého Janáčka. Byl jím muž v bílém obleku – Adam Vašek. Příborský kancionál byl Janáčkovi už jen inspirací a vzpomínkou, ze které čerpal pro svou liturgickou tvorbu. Zde se rozezněly jeho chorály i vícehlasé skladby, jako Regnum mundi, Exaudi Deus, Exurge Domine, Statuit st Dominus, Fideli Servus, Emitte Spiritum tuum, i nejpůsobivější závěrečné Veni Sancte Spiritus pod vedením Vladimíra Maňase. Ve výklenku pod klenbou se jako anděl objevila sólistka a na bílé plátno psal Janáček zosobněný Adamem Vaškem tajemná slova – Zázrak, Jednota, Víra. Zaznamenával chodidla jdoucí ke kříži a vstupoval pak do nich jako do těch, které mu připravily cestu. V závěru dokreslil kříž na plátně a změnil ho na okno. Netvořil pro kostel, ale pro člověka. Část uzavřel opět zvonek.

Zbýval třetí sestup, do nejstaršího vodojemu s drsnou patinou ručně vyráběných cihel. Zobrazoval Krajinu mysli. Podlahu tvořily protiklenby. Jako v jeskyni se v nich držela voda a tam, kde se setkávaly, tvořily kříž. V lašském nářečí se ozval dětský hlas a ženský, maminčin, mu odpovídal. Klenbami zněl hukot, snad vody, vlak, kopyta koníka. Na jednom oblouku se taky koník objevil. Ten malý, dřevěný, Janáčkův, když byl ještě chlapec. Zaznělo mnoho nápěvků mluvy, podobných těm, jak si je Janáček zapisoval do svých fejetonů. Nové ukázky nalézaly Veronika Slavíková a Anna Bursíková. Nelze opomenout světelné instalace Kateřiny Křivánkové a Anny Laborové, bez kterých by prostor zůstal naprosto temný.

Byl čas vystoupat z hlubiny na povrch, ke stromům s prosvítající siluetou Špilberku, od kořenů Janáčkova génia do noční tmy s městským osvětlením klikatých našich cest.

Foto: Marek Olbryzmek

Facebook X E-mail WhatsApp