Třiadvacátý ročník Svatováclavského hudebního festivalu pokračoval v neděli 13. září v opavském kostele sv. Václava, v místě dotýkaném dějinami jako sama svatováclavská tradice. Norský dirigent a virtuózní klavírista Stefan Veselka přinesl do Opavy hudební, barokně renesanční hostinu. S orchestrem Czech Virtuosi dodal mohutnému chrámovému prostoru, plnému postupně odkrývaných vzácných fresek, noblesu klavírních koncertů a symfonií Johanna Sebastiana Bacha, dvou jeho synů a jejich následníka Wolfganga Amadea Mozarta.

Hostinu otevřel starší syn Johanna Sebastiana Bacha Carl Philipp Emanuel Bach Symfonií Es dur, Wq179. V jejím rázném Prestissimo pronikly do sametu houslí majestátní horny tlumené ušlechtilou barvou hobojů s přizvukujícími violoncelly a violami. Ve větě Largetto se něžně ozývalo skvělé cembalo Darii Savvateevy. Závěrečné Presto opět vrátilo lesk hornám v objetí smyčců.

Druhou skladbu Klavírní koncert č. 4 A dur, BWV 1055 má téměř každý milovník Johanna Sebastiana Bacha v povědomí. V Allegru určují rytmus tahy smyčců a zurčící melodie klavíru. V podání dirigenta Stefana Veselky rozzářilo mohutný prostor do magického jasu. Precizně, až jiskrně od sebe odděloval jednotlivé tóny a přitom stačil pohledem i občasným gestem udržovat plynulý kontakt s orchestrem. Larghetto překračovalo hranice prostoru a návratem z hvězd se vpalovalo pod kůži. Allegro ma non tanto pak čarovně přetvářelo hudbu v čirou tryskající radost. Nepochybně to způsobovala i jemná, dokonalá souhra s orchestrem.

Posledním chodem první poloviny bachovské hostiny byla Symfonie č. 6 g moll, op. 6 Johanna Christiana Bacha, nejmladšího ze synů velkého Johanna Sebastiana. Měl široký hudební záběr do všech směrů, i do opery, a na jeho díle to bylo znát. Symfonie začínala elektrizujícím Allegrem. Naléhavá dramatičnost smyčců se střídala s prudkou letargií a jas s temnotou. Zejména v Andante, più tosto adagio rozjasňovalo křehké cembalo a něžné hoboje temnou atmosféru škádlivých violoncell s kontrabasem. Závěr symfonie tvořilo Allegro molto návratem od dramatických tremol do absolutního jasu. 

Na čas po přestávce zařadil Stefan Veselka dílo Wolfganga Amadea Mozarta, obdivovatele i přítele Johanna Christiana Bacha. Mozartův Klavírní koncert A dur, K. 414 dirigent odvedl s velkou elegancí a lehkostí. Ať v Allegru, Andante či v Rondo allegretto, vždy byl v pevné souhře s orchestrem a úchvatný v sólových pasážích bez orchestru. Při dirigování mu částečně posloužila partitura, ale klavírní party hrál zpaměti. Sklidil velký, dlouhotrvající potlesk. Pak obecenstvu plynulou češtinou zcela bez cizího přízvuku prozradil, že mu ještě zahraje první skladbičku Wolfganga Amadea Mozarta. Aplaus byl ještě větší…

Zbývala Mozartova Symfonie č. 29, K. 201. V Allegro moderato se opět ozvaly horny a ve zpěvném Andante záplavu trylků lehce podbarvily violy. Občas si nenechal vzít slovo ani kontrabas. Po Menuetto: Allegretto – trio se symfonie schylovala k závěru. Allegro con spirito pak symbolicky prozářilo tento dechberoucí, duchovní historií naplněný prostor. Dramatičnost místa byla zde přímo patrna, i z obrazu svatého Václava, který je v kostele viditelně umístěn a je největším tohoto druhu na světě, jak je psáno v průvodci „Dominikánský klášter a kostel sv. Václava“.

Nutno dodat, že chrám byl zcela naplněn a akustika vynikající. Závěrečný aplaus vestoje tomu odpovídal. Také děkovné kytice koncertnímu mistru Jiřímu Pospíchalovi za výkon celého orchestru, a především ovace samotnému hostu, klavírnímu virtuosovi a dirigentu Stefanu Veselkovi byly více než zasloužené.

Foto: Martin Kusyn

Facebook X E-mail WhatsApp