Na středu 25. února připravil orchestr Czech Virtuosi do brněnského konventu Milosrdných bratří večer plný muzikantského vtipu, naděje a radosti ve skladbách Johanna Nepomuka Hummela, Leopolda Koželuha a současného skladatele Johanna Karla Regbera. Pod taktovkou Heinze Prammera dostali – pomineme-li mnohé sólové party zaznívající z orchestru – příležitost skvělí sólisté, především klavíristka a cembalistka Daria Savvateeva, kontrabasista Ondřej Sejkora, trumpetista Jozef Zimka a mandolinistka Tatsiana Drobys.

Už první skladba od Johanna Nepomuka Hummela Variace na píseň „O du lieber Augustin“, tedy „Ó, ty milý Augustine“, u nás spíše známá z dětského popěvku Sedí muška na stěně, v nás budí pocit absolutní pohody a vtipu. Vždyť „sedí a hajinká, potvůrka malinká“! Její vídeňský původ je ale vážný a dramatický. Slova hovoří o konci všeho, o moru a zmaru: „Peníze jsou pryč, dívka je pryč, všechno je pryč, je tu jen mor.“ V té době ji po hospůdkách Vídně zpíval Augustin, pouliční dudák. Jednou usnul na ulici a byl strážníky omylem vhozen i s dudami do společného hrobu s nebožtíky. Jen, co se probral, začal hrát. Byl zachráněn a stal se symbolem naděje v beznadějné době. Písnička obletěla svět v mnoha jazykových podobách a lákala k orchestrálnímu provedení. Neodolal jí ani Johann Nepomuk Hummel. Orchestr Czech Virtuosi se Hummelovy verze zhostil energicky a předvedl dokonalost všech svých hráčů. Koncertní mistři byli tentokrát hned dva, krom vždy skvělého Pavla Wallingera i sólově virtuózní Jiří Pospíchal. Úvod, zprvu rázný, pak pohodový, zpěvný a taneční, vystřídaly variace hoboje, pak flétny a hudbu tvrdící fagoty. Po houslovém vstupu Jiřího Pospíchala nastala chvíle revolučního zvratu s téměř vojensky vévodící pikolou. Následně, za stále bručivě vtíravého fagotu, se variace proplétaly orchestrem až do ukázněného závěru. Potlesk byl nadšený. 

Následovala Koncertantní symfonie Es dur Leopolda Koželuha s bohatou instrumentací a očekávanými sóly. Po krátkém orchestrálním úvodu promlouvala výrazná, vemlouvavě naléhavá trubka Jozefa Zimky. Do ní se vmísila jemná mandolína Tatsiany Drobysh, časté účastnice kytarových festivalů Vladislava Bláhy, který byl jako pozorný posluchač koncertu také přítomen. Její subtilnost přiměla k hravému zpěvu i jindy hřmotný kontrabas. Ondřej Sejkora, kontrabasista z brněnské třídy kontrabasového mága Miloslava Jelínka, se nezalekl ani nejvyšší kontrabasové virtuozity. Do čilé konverzace nástrojů se suverénně vmísil klavír a Daria Savvateeva s brilantní variací. Všechny tři věty, úvodní Allegro, pak Andantino con variazioni a závěrečné Rondo allegretto, dirigent Heinz Prammer důsledně odděloval. Celá skladba vyzněla jako příjemný, hravý, melodický rozhovor, který se ve vlnách přeléval, opět do diváckého aplausu. 

Závěr koncertu patřil u nás dosud neobjevenému soudobému skladateli, rovněž básníku a dramatikovi, mnohostrannému umělci Johannu Karlu Regberovi. Svou Třetí symfonii označil jako „Symfonii osvobození“. Ve čtyřech větách rozvinul myšlenku na nadějeplné budoucnosti. V Andante – Allegro vivace odvážně zkombinoval nástrojové skupiny při rozplétání stavu současnosti. Ve druhé Andante zhudebnil sen o nerušeném štěstí. Třetí Scherzo vyjadřuje čistou radost se spokojeností a závěrečné Presto naléhavou touhu po spojení vůle a rozumu v blízké budoucnosti, což se má naplnit především v umění. Ve skladbě využil, často i sólově, všechny nástrojové skupiny. Kompozice vyzněla klasicistně i příjemně. Dirigent Heinz Prammer postupně ocenil všechny hudebníky a jeho výkon, vláčný, přesný, příjemný, následně pochválilo potleskem nadšené publikum.

Koncert měl skvělou dramaturgii jednolitého klasicistního pojetí s využitím uměleckého potencionálu orchestru i sólistů. Vynikal hudebním vtipem, nadějí a radostí. Jen krásný sál konventu se zdál akusticky malý. Neškodilo by koncert zopakovat, třeba ve Vídni, ale i u nás, na větším pódiu.

foo: facebook souboru / Ivo Ryšavý

Facebook X E-mail WhatsApp