KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Renesanční rozjímání Ensemble Versus nad knihou Jób english

„Průzračně čistou intonaci sboru doprovázela vihuela de mano Kateřiny Maňákové a flétna Filipa Novotného.“

„Kateřina Maňáková vyměnila skromnou vihuelu za krásnou čtrnáctistrunnou teorbu.“

„Závěr patřil žákovi Orlanda di Lassa Leonhardu Lechnerovi a jeho motetu Si bona suscepimus s Jóbovou otázkou: ‚Budeme od Boha přijímat jen dobré, a zlé ne?“

V Den památky zesnulých 2. listopadu oživil Ensemble Versus v Mendlově refektáři Augustiniánského opatství na Starém Brně starozákonní odkaz biblické knihy Jób. Moteta renesančních mistrů Orlanda di Lassa, Leonharda Lechnera, Thomase Stoltzera a Cristóbala de Moralese vytvářela nadčasový celek. Jóbovy lamentace, chvalozpěvy i úvahy o životě a smrti čas postupně vetkal do zákonitostí polyfonie. Dramaturgem, dirigentem i zpěvákem večera byl zakladatel již třiadvacetiletého Ensemble Versus Vladimír Maňas.

Sbor byl dokonale sestaven co do počtu jednotlivých hlasů a vzhledem k jejich sladěnému výkonu se sluší všechny vyjmenovat. Příjemný témbr jednolitých sopránů tvořila trojice Dominika Nováková, Natálie ŠeráPetra Švandová, čtyři alty Magdalena Dostálová, Ludmila Loucká, Markéta PleskáLenka Zlámalová. Dokonale zněli i tři tenoři Jiří Hanáček, Dominik TrnkaFilip Novotný, který dal občas přednost některé ze svých renesančních fléten. Vyrovnaná byla i sekce pěti basistů, Pavla Blažka, Ondřeje Boudy, Patrika Buchty, Jiřího HorákaLukáše Rýdla. Tenory občas doplnil i sám sbormistr Vladimír Maňas.

Na začátku zaznělo Invitatorium Regem cui omnia vivant, chorální matutina, první ranní modlitba za zemřelé – Králi, jemuž všecko žije, pojďme a klanějme se jemu… Vladimír Maňas předzpíval úvod a po něm se antifonicky rozezpíval ženský a pak i mužský sbor. Na něj navázal Žalm 130 „De profundis“ ze Ženevského žaltáře, v dokonalé souhře a sladěné barevnosti hlasů za doprovodu varhanního pozitivu Filipa Hrubého. Tři moteta Cristóbala de Moralese tlumočila slova knihy Jób: Ovinuly mne provazy smrti, přepadly mne úzkosti podsvětí, tak zní překlad Circum dederunt me. Průzračně čistou intonaci sboru doprovázela vihuela de mano Kateřiny Maňákové a flétna Filipa Novotného.Další moteto CristóbaladeMoralese zazpívané s autentickou jistotou je věčným Jóbovým dialogem: Tvé ruce mne hnětly a tvořily – teď ses obrátil a chceš mne zahubit? (Manus tue, Domine) Dramaticky a procítěně působil Peccantem me quotidie: Ježto denně do hříchů padám a pokání nečiním, hrůza smrti obchází mě… Všechny zpěvy doprovázel varhanní pozitiv Filipa Hrubého, flétny Filipa Novotného i renesanční tenorový trombón, sametově znějící sackbut Pavla Novotného. Tomu všemu vévodila španělská vihuela de mano Kateřiny Maňákové.

V jednu chvíli se přeskupili zpěváci i hráči. Z pana dirigenta se stal tenorista, z tenoristy Jiřího Hanáčka stejně skvělý altista vedle báječného basisty Ondřeje Boudy. Varhanní pozitiv s Filipem Hrubým obklopil z jedné strany flétnista Filip Novotný, ze druhé sackbutista Pavel Novotný. Soprán zastoupila Magdalena Dostálová. Kateřina Maňáková vyměnila skromnou vihuelu za krásnou čtrnáctistrunnou teorbu. Výsledek byl ohromující. Nesmírně působivě vyznělo i Moralesovo kající responsorium z matutina za zemřelé s prosbou o spásu a vykoupení. Navazující Antifona v čas nouze Media vita od Orlanda di Lassa byla dokonalou ukázkou vrcholu renesančního umění i dobového chápání lidské existence. Předivo úvah a proseb starozákonního Jóba se plně přeneslo do křesťanské liturgie. Tomu odpovídal i Žalm 13 od slezského rodáka Thomase Stoltzera s počátečními slovy Herr, wie lang, kdy rozhovor plný otázek a proseb končí slovy: Budu zpívat Hospodinu, neboť se mne zastal. I jeho provedení bylo dokonalé. Po něm pohladila pozorný sluch řada objevených děl ve staré i soudobé češtině z Kodexu Speciálník i téměř neznámá Antifona Media vita (Odpolu životem naším). Závěr patřil žákovi Orlanda di Lassa Leonhardu Lechnerovi a jeho motetu Si bona suscepimus, s Jóbovou otázkou: „Budeme od Boha přijímat jen dobré, a zlé ne? Nahý jsem vyšel z lůna své matkynahý se k ní zas navrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal. Ať je požehnáno jméno Hospodinovo. Následovala pauza ticha a pak obrovský aplaus zcela zaplněného historického sálu.

Na dobrou noc zazněl i přídavek, malá modlitba před spaním Christe qui lux od anonymního mistra. Večer protkaný pečlivě vybranými chorálními zpěvy mistrů renesance i raného baroka a cappella i s doprovodem dobových nástrojů byl skutečným pohlazením pro uši i pro duši.

foto ilustrační / archiv souboru

Helena Pavlacká

Helena Pavlacká

Pedagožka, hudebnice a publicistka

Brněnská rodačka, venkovská učitelka žijící v Brně a dojíždějící každodenně do zpěvného Břeclavska, občas do Bojkovic, na Luhačovicko a Uherskobrodsko, s pouhým dvouletým ředitelským angažmá v Brně - Řečkovicích. Má silnou a stálou závislost na Brno, na jeho genia loci. Jako pamětnice ráda i nerada sleduje brněnské proměny a snaží se zaznamenávat úspěchy zejména jeho mladých umělců. Hraje na housle a violu, zpívá ve Svatojakubském sboru, s nímž zajíždí šířit českou hudbu i do Rakouska, nejraději do Salcburku. U jejích hudebních začátků bylo setkání s Janáčkovým žákem Josefem Černíkem. Vzorem pro její hudební komentáře jí byl a zůstává profesor Rudolf Pečman.



Příspěvky od Helena Pavlacká



Více z této rubriky