Moravia Brass Band jako každým rokem zahájil i letos svoji koncertní sezónu 25. října Galakoncertem. Tentokrát přizval jako sólistu amerického trombonistu Josepha Alessiho a společně s ním pod vedením dirigenta Chuheie Iwasakiho připravil publiku průřez repertoárem od baroka po současnost. Vše v aranžích Ondřeje Moťky, za spolupráce bicích nástrojů a doprovodné „Bandy“ v Brně. Koncert se konal v moderním sále Sono, kam jsou Brňané zvyklí chodit na moderní hudbu.

Největším žesťovým tělesem v České republice a současně i rezidenčním souborem Brno Brass Festu je soubor Moravia Brass Band. Od roku 2017, kdy vznikl, hraje na významných českých i zahraničních festivalech a na každý Galakoncert si zve významného sólistu. Letos padla volba na významného trombonistu původem z Kalifornie, prvního hráče Newyorské filharmonie a sólového interpreta, který vystupuje po celém světě. Joseph Alessi je pojmem, známým po celém světě. Vyučuje na newyorské Juilliard School a pořádá masterclassy všude, kde vystupuje, Brno nevyjímaje. 

Obsazení Moravia Brass Band je neobvyklé. Žesťové nástroje musí zastat všechny zvukové polohy v orchestru a podle toho se také chovají. Duší orchestru je Ondřej Moťka, trumpetista, který sám je i zdatným skladatelem, ale především aranžérem, a má na svědomí většinu hudebních aranží skladeb, které soubor hraje. Moťka však bohužel před koncertem onemocněl. Proto se partu piccolo trubky ujal Vít Otáhal a hrál skvěle. Mezi sedmi trubkami hráli party dvou prvních kornetů Tomáš Dabrowski a Vít Štěpánek a sólových partů na křídlovku se ujal Pavel Šárník. Nositelem měkkých melodií i hrozivých partů bylo pět lesních rohů, sólové vstupy si rozdělili Milan Křeháček a Karel Hofmann a mezi lesními rohy se plně uplatňovala i Kristýna Ratajová, která je srdcem souboru a jeho managerem. Pevnou součástí zvuku byly tři trombony a sólových vstupů se skvěle zhostil Filip Vrajík. Zvuk obohacovaly i tři eufonia, na jedno hrál krásným tónem sólově Jan Polášek. Spodní hluboké tóny patřily čtyřem tubám, mezi nimiž se uplatnila jedna žena, Kateřina Šandová. Mezi tolika maskulinními nástroji se objevily jen dvě ženy a z toho jedna ve vedoucí, managerské roli! Ve skladbách, které většinou vrcholily ve veliké síle a emoci, bylo potřeba perkusní složky a tu obstarali Jan Nepodal, Petr Hladík, Kristýna Karch, tedy třetí žena v týmu, a Gabriel Chila. 

Stálým dirigentem orchestru je japonský dirigent Chuhei Iwasaki, vystudovaný a léta naturalizovaný v České republice, se kterým orchestr hraje od svého založení. Dirigent má smysl pro barevnost dechů a pro gradaci orchestru a dokáže vypointovat každou skladbu tak, že chytne publikum za srdce. I v tento večer dokázat motivovat orchestr a propojit jednotlivé nástroje do působivého souzvuku. Pokud to ovšem bylo v tomto moderním prostoru možné. Koncert byl amplifikovaný, ale ani tak se příliš nepodařilo propojit nástroje tak, aby vytvářely kompaktní zvukovou masu, nástroje se v prostoru dusily a chyběl jim dozvuk. To je ovšem bolest Brna, že kromě Janáčkova divadla, kde je akustiku možné přiblížit symfonickým požadavkům, a Besedního domu, který je ovšem komorním sálem, zde není žádný kvalitní koncertní prostor. Opět nezbývá než povzdech… Ale koncertní sál se pomalu staví a za několik let snad přece jen tato chronická bolest Brna bude vyléčena. Můžeme se jen těšit a doufat. 

Dramaturgie koncertu se rozprostřela v čase, nejprve zazněla pochopitelně Intrada pro Brno Brass Fest, kterou pro ni napsal dvorní skladatel Ondřej Moťka. Rytmizovaný vstup, melodická část, která se ztišila do jemného piana, a poté široký proud hudby vyvrcholil ve fortissimu. 

Teprve po tomto razantním zahájení přišel na pódium moderátor Ondřej Hyneš, který kultivovaným projevem přivítal publikum i významné hosty. Těmi byl poslanec ČR Petr Hladík, který připomenul 70. narozeniny Josefa Luxe a přivítal i jeho manželku Věru. 

Pak už nastoupil zpět jen poloviční orchestr a zahájil Koncert f moll pro trombon, Georga Friedricha Händela, v aranži Ondřeje Moťky, který přišel zahrát sólista jako Joseph Alessi. 1. Grave zahájil kultivovaným a vyrovnaným tónem v legatu, 2. Allegro je svižná část a sólista překvapil lehkostí tónu a přesností intonace. 3. Sarabande má rozvážnou a noblesní fazónu, podpořenou akordy ostatních nástrojů, 4. Allegro v rychlém tempu nabídlo sólovému nástroji jak melodiku, tak rychlé běhy v kadenci, po které se všichni dostali v pevném fortissimu do závěru.

Další skladbou byla předehra Egmont, op. 84 Ludwiga van Beethovena, opět v aranži Ondřeje Moťky. Mohutnost žesťových akordů, jasná špička piccolo trubky, melodická linka lesních rohů a sólového trombonu vykreslily sugestivně romantického hrdinu. Předehra k opeře Vilém Tell od Gioachina Rossiniho měla říz a spád, který mu dávalo razantní dirigentovo tempo. Poslední skladbu před přestávkou uvedlo slovo moderátora, které upozornilo, že na obou stranách pódia, v proscéniových lóžích, přišla vypomoci „Banda“ v Brně, devět hráčů na bicí i dechové nástroje, kteří doplnili orchestr ve skladbě, kterou vyvrcholila první polovina koncertu. „Za dva dny budeme hrát tentýž koncert v Rudolfinu a tam nám bude vypomáhat „Banda“ v Praze, což budou členové Ústřední hudby Armády České republiky a moc se na ně těšíme,“ prozradila Kristýna Ratajová po koncertě. A bylo co poslouchat… Předehra 1812 od Petra Iljiče Čajkovského, v aranži Roberta Childse, zahájila vroucí modlitbou a carskou hymnu přednášely melodicky lesní rohy spolu s kornety, přidaly se tuby a trombony a po signálu z Marseillaisy vypukla bitva, do které zasahoval dělovými výstřely velký buben na ochoze balkonu. Poté opět carská hymna a hudba vrcholila v síle se zvony a bubny, děly opět v podání velkého bubnu a fanfárami všech. Efektní, monumentální a povznášející zážitek. 

Po přestávce zněla opět ruská hudba, tentokrát Michail Ivanovič Glinka a předehra k jeho opeře Ruslan a Ludmila, opět v aranži Roberta Childse. Dirigent nasadil poněkud rychlejší tempo a kornety měly co dělat, aby ho ustály se ctí. Další skladba patřila opět hostu, Joseph Alessi přišel zahrát Rhapsody for trombone od Gordona Langforda. Tento anglický současný skladatel (1930–2017) napsal skladbu pro brass band a sólový trombon a Joseph Alessi jí vdechl svěží výraz. Melodická skladba, plná rytmických zvratů i jazzových prvků nepostrádala šarm a ukončila ji efektní kadence spolu s trumpetou a virblem. V další skladbě Concurrence od Marcuse Venablese si zahrál s chutí celý orchestr, zaskvělo se sólové eufonium, po melodické části se dostal ke slovu sólový trombon, aby pak v postupné gradaci se spojily všechny nástroje do závěrečného fortissima, spolu s bicími. 

Poslední skladbou bylo Tango for Joe skladatele Philippa Sparka, odlehčené ve výrazu, ale náročné v technice pro sólový trombon Josepha Alessiho. Byla to ukázka vynikající virtuozity, nejprve táhlá, klidná melodie, dynamické vlny orchestru, sólo piccolo trubky a pak už orchestr šlapal v rytmu s akcenty pod sólistou, který ukončil skladbu s virtuózní kadencí. Joseph Alessi prokázal, že je vynikajícím hráčem, s bezpečnou technikou a se smyslem pro přesnou intonaci i niterný výraz.

Potlesk a nadšení, to bylo poděkování publika, ve kterém sedělo mnoho hudebníků, kteří dokázali mistrovství sólisty i svých kolegů ocenit. Přídavek na sebe nenechal dlouho čekat a moderátor prozradil, že aranžování skladby se dělo přes noc před koncertem: Josef Suk a jeho Píseň lásky, melodická a citová skladba, kterou dokázal trombonista prožít. Ještě dlouho poté děkovali posluchači interpretům za neobvyklý a skvělý zážitek. Joseph Alessi si jistě také odvážel dobrý pocit z toho, že v Brně našel vděčné a poučené publikum, se kterým si rozuměl.

Repríza koncertu se koná v Praze v Rudolfinu 27. října.

Foto: Jan Smach

Facebook X E-mail WhatsApp