Festival Janáček Brno není jen přehlídkou Janáčkových oper, ale zahrnuje také další akce. Jednou z nich byl písňový recitál Corinne Winters, operní pěvkyně, která se v neděli 18. října v Mahenově divadle představila i jako interpret písní, když na klavír doprovázel David Mareček a na violoncello Lukáš Mareček. Komorní večer nabídl důvěrné setkání s americkou sopranistkou; představil její niternější stránku…

Hlediště divadla obecně nejsou příliš přátelská ke komornímu zpěvu, k překvapení všech však před zavřenou oponou a plně obsazeným hledištěm byla akustika velice příjemná. Corinne Winters, mladá žena v neokázalých šatech, přirozeně milá, se publiku představila nejprve písněmi Antonína Dvořáka a nevybrala si zrovna repertoár jednoduchý: Písně milostné, op. 83, B 160. 1. Ó naší lásce nekvete zahájila snahou o uvolnění hlasu, což spolu s anglickou výslovností způsobilo, že českému textu nebylo rozumět. 2. V tak mnohém srdci mrtvo jest, 3. Kol domu se teď potácím, 4. Já vím, že v sladké naději, 5. Nad krajem vévodí lehký spánek, 6. Zde v lese u potoka, 7. V té sladké moci tvých očí a 8. Ó duše drahá, jedinká, to vše jsou písně na verše Gustava Pflegra-Moravského,z jeho sbírky Cypřiše. Je zcela pochopitelné, že se americká moderní žena těžko s nimi může citově ztotožnit a že jim tedy nemohla dát takový výraz, jaký by si zasloužily. Přesto písně obdařila kulatým, barevným sopránem, který posluchače halil sametovým témbrem, přičemž klavírní doprovod Davida Marečka byl důležitou oporou a inspirací.

Vítězslava Kaprálová byla ve své době ženou moderní a přímou a její výpověď v písních již byla americké zpěvačce bližší. Dvě písně na slova R. Bojka, op. 4: 1. Jitro a 2. Osiřelý jsou ze sbírky Prosté květy. Symbolismus a citový náboj, který písně obsahují, se v interpretaci ale naplno neobjevily, pěvkyně statečně bojovala s češtinou, a občas i s intonací. Sbohem a šáteček, op. 14, píseň na text Vítězslava Nezvala, už se jí dařila lépe, uvolnila napětí a dala do interpretace patřičný výraz. Cyklus tří písní Zpíváno do dálky, op. 22 je z roku 1939 a skladatelka je vytvořila na text Viktora Kripnera. 1. Píseň tvé nepřítomnosti, 2. Polohlasem a 3. Jarní konvenovaly cítění pěvkyně již podstatně lépe, a jistě i proto je dokázala podat přesvědčivým výrazem.

Po přestávce přišly na řadu písně Leoše Janáčka. Nejprve to byl výběr pěti písní z Ukvaldské lidové poezie v písních, JW V/4: 1. Ondráš, Ondráš, 2. Ty ukvalský kostelíčku, 3. Ma mila mamulko, 5. Proč kalinko smutná stojíš, 9. Ty ukvalský kostelíčku. Najednou zpěvačka celá rozkvetla a zpívala radostně a prostě. Moravská lidová poezie v písních, JW V/2 (výběr), přinesla prosté písňové klenoty jako 47. Bolavá hlava, 20. Tužba, 16. Stálosť, 37. Lavečka, 18. Koníčky milého, 12. Jabúčko, 36. Jindy a nyní, 21. Tíha, 51. Milenec vrah, 13. Červená jabúčka, 5. Obrázek milého.Jsou to prosté, citem nabité lidové písničky, ke kterým zpěvačka dokázala najít interpretační klíč a podala je s odzbrojující přímostí.

Poté následovala pro odlehčení Pohádka pro violoncello a klavír, JW VII/5 LeošeJanáčka, kterou přednesl violoncellista Lukáš Mareček, student salcburského Mozartea, s doprovodem svého otce Davida Marečka. Bylo dojemné sledovat, jak otec u klavíru pečlivě sleduje každý tón svého syna, ale Lukáš Mareček se představil jako sebevědomý perfekcionista, se schopností se vcítit do poselství hudby, kterou podával krásným tónem i sugestivním výrazem.

Závěr recitálu byl vyvrcholením večera – zazněly málo známé skladby Ericha Wolfganga Korngolda.Brněnský rodák, naturalizovaný ve Vídni, zkomponoval Tři písně, op. 22 v roce 1929 na milostnou poezii hudebního kritika Karla Kobalda a rakouské hraběnky Eleonory van der Straaten-Sternberg. 1. Čím mi jsi? (Was Du mir bist?), 2. Mlčet s tebou (Mit Dir zu schweigen) a 3. Svět tiše usnul (Welt ist stille eingeschlafen) vyzněly zvukomalebně a emotivně. Následovaly Tři zpěvy, op. 18 (výběr), nejprve 2. Zbav mne bolesti ( Tu ab den Schmerz) a č. 3, Pokušení (Versuchung), podle mystických básní rakouského dramatika Hanse Kaltnekera. Snivé a podmanivé atmosféře básní by lépe slušela větší kantiléna a piano v hlase, přesto působil projev zpěvačky příjemně a byl pohlazením.

Posluchači odměnili zpěvačku i klavíristu vděčným potleskem, neboť písňových recitálů v této době nemají možnost slyšet slyšet. Atmosféra koncertu byla velmi vstřícná a výkony se ukázaly jako profesionální a přesvědčivé. Jako poděkování ještě zazněl přídavek, sice ze zcela jiného soudku, ale bylo znát, že v této oblasti se zpěvačka cítí nejlépe. AntonínDvořák a jeho Rusalka, přesněji Árie o měsíčku z této opery, do které pěvkyně dala celou duši.

foto: Marek Olbrzymek

Facebook X E-mail WhatsApp