Hudební festival Lípa Musica ctí tradice. Jednou z nich je i to, že každoroční umělecký garant festivalu – významná osobnost z oblasti hudby – má několik dnů svého času a energie věnovat dětem ze základních uměleckých škol. Letos je garantem flétnistka Jana Semerádová, a tak nikoho nepřekvapilo, že děti pronikaly do barokního repertoáru a lektoři byli z Collegia Marianum.

Žandov je malé město na Českolipsku a když jdete od vláčku, který tu staví jednou za dvě hodiny, nevidíte živou duši. Ani psi tu neštěkají. Je možné, že by tady někde mohla být základní umělecká škola? Představte si, že se po ránu zastavíte na prázdné silnici, všude je ticho, ani listy nešumějí, a najednou slyšíte barokní hudbu. Je to jako z pohádky. Žandovská ZUŠ ostatně pohádkově působí: je to sympatický zelený domeček s muškáty v oknech a uvnitř je všechno malé, pečlivě udržované a útulné.

V tanečním sále (spíš sálečku) zkouší asi dvacítka mladých muzikantů. Flétnisté jsou místní, smyčcaři z Doks a z Liberce. „V baroku všechno bylo taneční. Uberte na dynamice a přidejte na tanečnosti,“ radí Lenka Torgersen, barokní houslistka a koncertní mistryně. A Jana Semerádová: „Spoustu věcí improvizovali. My budeme taky trochu improvizovat.“ Trojici z Collegia Marianum doplňuje Filip Hrubý, cembalista a varhaník. Všichni se co chvíli radí, jak co upravit, jak rozdělit hlasy, na co dát pozor.

Workshop, který je součástí projektu s výstižným názvem Má to smysl!, nepůsobí jako zábavná dílna, spíš jako vážná práce. Děti jsou úctyhodně soustředěné, v profesionálním souboru by to nebylo lepší. Až si člověk říká, jak dlouho je to bude bavit. Ale přece jen je tu něco navíc: stálý úsměv Jany Semerádové, její vodopád energie, dirigování spojené s pantomimou. Dokáže vzbudit dojem, že v hudbě pořád něco objevuje. Obě dámy, stojící vedle sebe, si orchestříček tak trochu rozdělily: dirigentka Jana hledí především na „svoje“ flétnisty a flétnistky a Lenka s houslemi na smyčcaře. Obtížná sóla v Růžencových sonátách H. I. F. Bibera hraje vlastně i pro ně (a pořád naplno!), je jim vzorem a zároveň je inspiruje k žádoucímu výrazu. „Hrajme tak, abychom pořád slyšeli Lenku, aby se nemusela brzdit,“ navádí Jana. Filip stojící u pozitivu občas také doplňuje výklad: „Některé kusy se tehdy psaly v takzvaném starém stylu, tedy ve stylu starším, než byla doba, ve které vznikaly. Je vtipné, že už tehdy v tom měli takovou zálibu…“ A Jana se smíchem navazuje: „Dneska jsme pro vás ukázka starého stylu my!“ Děti nejspíš nepřemýšlejí nad tím, že je tu vedou tři špičkové osobnosti z oblasti poučené interpretace, ale do orchestru se zapojilo i několik učitelek. Vnímají pozorně a možná pak lecčíms obohatí výuku – což je princip, který jsme na těchto workshopech sledovali i v dřívějších letech.

Zatímco v sále se pracuje, kolektiv ZUŠ chystá dětem občerstvení. „Pomáhat chtěli všichni,“ dozvídáme se, „ale to bychom se sem nevešli, takže někteří kolegové prostě musí učit.“ V Žandově sice mají ředitelské volno, ale škola má sídlo ještě v Kravařích, a dokonce v Benešově nad Ploučnicí, což je už v jiném kraji. (Dříve všechno byly severní Čechy, tak se v tom vlastně drží tradice: hranice krajů tu lidé moc nevnímají.)

Ještě před polednem navazuje dělená zkouška, nejprve pro smyčce, pak pro flétny. „Baroko není jenom o virtuozitě. Všechno je podložené nějakou emocí, pokaždé musíme cítit, proč se to vlastně hraje…“ To nejsou zrovna „dětské“ pokyny, nicméně nechybí předzpívávání a předvádění. Na mladších dětech je znát únava, ale ne otrávenost. Vůdčí trojice je ovšem stále ve formě. Přitom pro ni ta zkouška dělená není: oběma skupinám se věnují všichni.

Po poledni dorazily ještě další děti – pěvecký ansámbl, převážně z České Lípy. Pro všechny je nachystán oběd (organizátorky myslí i na různé diety) a pak se společně pracuje. „Učíme se i repetice,“ směje se Jana, tentokrát už s flétnou. Na programu je Adam Michna. Ve sborečku jsou i dospělí a nechybí ani ředitel festivalu Martin Prokeš, povoláním pěvec. Jana vysvětluje, co to je „v baroku oblíbená hemiola“ – aneb jak změnit přízvuky v posledních taktech, přestože z not to nevyčtete. Člověk si v duchu říká, že to staří mistři dnešním dětem zrovna neusnadnili. Ostatně v úvodu zkoušky slyšíme spíš hledání než hudbu. Možná by se něco takového občas mohlo laickým posluchačům předvádět: poznali by, jak daleko bývá ke koncertu. Jana to komentuje pobaveně: „Tehdy, když tohle lidi hráli den co den, tak už to měli v sobě. Hm… My to musíme mít v sobě za deset minut.“

Během přestávky postává hlouček dětí kolem Filipa a rozebírají varhanní pozitiv. Rozebírají doslovně, nejenom slovně: Filip sundal víko, ukazuje trakturu a ladění píšťal. „Ladění trvá o trochu déle než u houslí, těch píšťal je něco přes stovku.“ Děti je se zájmem počítají. V další zkoušce se pracuje hlavně se smyčci a buduje se výraz. „Vy máte ten hlavní hlas, já si tam hraju jen takový breberky,“ sugeruje dětem Lenka, jejíž bravurní výkon přitom drží celou kompozici pohromadě. Končí se v pozdním odpoledni a Jana je optimistická: „Bravo. Za dnešek jste udělali kus práce.“

V sobotu se děti v žandovské ZUŠce pohybují už dost dlouho před začátkem zkoušky. Ostatně ladění také trvá poněkud déle, než je obvyklé (a to nemluvíme o varhanním pozitivu). „Včera to byl dlouhý den,“ vítá pak děti Lenka, „dneska si ještě doladíme pár detailů.“ To je samozřejmě lstivý úvod, neboť dnešek bude delší. Zkoušejí se opět Biberovy sonáty a člověk si přitom uvědomí, že to nejsou žádné skladbičky pro děti. Ale ono ani nemá jít o dětské hraní: jde především o to, aby zvuk nebyl tak unylý, jak často slýcháme na dětských koncertech. Naštěstí Lenčiny housle skladbě pořád dodávají energii a výraz. Je také zajímavé sledovat, jak učitelky zapojené do souboru pomáhají svým žákům. Námahy je tu dost pro všechny. Abychom to ovšem trochu odlehčili, vypíchněme nejkouzelnější rady lektorů, jak správně interpretovat baroko: „Představte si to jako v cimbálovce!“ „Včera jsme to hráli jinak, ale to je jedno!“ „Tady to hrajte, jak chcete!“ Anebo: „Vy máte zvuk jako stehno, netlačte to tak! Snažte se o tu frázi, aby to neznělo jako hřebíky do rakve!“

Celý projekt vrcholí koncertem v kostele Navštívení Panny Marie v Horní Polici. O rekonstrukci zdejšího poutního areálu se velmi zasloužil dnešní arcibiskup Stanislav Přibyl, když tu kdysi sloužil. Je to krásné a působivé místo, nicméně pro dnešní účinkující před oltářištěm vlastně docela těsné. Jak už to bývá, nejvíc času před generální zkouškou vždycky zabere to technické: kam židle, kam stojany, kdo bude stát, kdo sedět, kdo na praktikáblu… Nic z toho samozřejmě posluchači netuší. „No, taky se na koncert trochu těšíme, ale teda byl to stres,“ ujišťují s vážnou tváří nejmladší muzikanti. „Dva dny zkoušek, to je námaha!“ Na koncertě působí děti přece jen trochu sevřeněji než při zkouškách, na barokní prostředí a zcela zaplněný kostel samozřejmě nejsou zvyklé. Ale úspěch je jednoznačný.

Letošní projekt Má to smysl! je trochu komornější než v minulých letech. Když se dřív hrálo v České Lípě s Hradišťanem nebo v Liberci s Tomášem Jamníkem a Jiřím Kabátem, působilo to i počtem velkolepě. Tentokrát je to méně efektní a co do pracnosti možná nejnákladnější. Jenomže k české barokní hudbě se komorní přístup hodí víc: na tom, jak se hrávalo ve vesnických školách či kostelíčcích, nemělo význam množství účinkujících, ale pospolitost. Ostatně pokud dnes chcete zažít opravdovou „autentickou interpretaci“, nenechávejte to jen na interpretech, vložte do toho i svůj podíl: postarejte se, abyste – podobně jako v baroku – nešli na anonymní koncert, nýbrž tvořili společenství. To je pro barokní hudbu významnější než všechna muzikologická poučení. A pokud uvítáte nápovědu, Lípa Musica pěstuje pospolitost moc dobře.

Foto: Martin Špelda

Facebook X E-mail WhatsApp