Na samém konci léta se v Poličce už počtvrté konal festival Zažít Martinů. Program jako obvykle pamatoval jak na odborníky, tak na širokou veřejnost i děti. Martinů jsme letos zažívali na každém kroku malebného poličského centra a měli možnost atmosféru vnímat doslova všemi smysly.

27. srpen

Čtvrtý ročník hudebního festivalu Zažít Martinů, v rámci něhož se návštěvníci skladatelovy rodné Poličky mohli ve čtyřech dnech zúčastnit kulturních akcí nejrůznějšího duhu, otevřel koncert s nebývalou dramaturgií, a především s nebývalým obsazením. Reprezentační sál poličské Barokní radnice rozezněly skladby autorů dvou zemí, které od sebe dělí tisíce kilometrů. Program nazvaný Ozvěny (nejen) z Japonska spojil hudbu významných skladatelů země vycházejícího slunce a naší domoviny.

Hojná účast na prvním festivalovém koncertu odpovídala významu celé události. Pozvání přijali nejen současný starosta města Jaroslav Martinů a Kateřina Pešatová, náměstkyně ministra kultury České republiky, ale také významní zahraniční hosté, manželé Hanzalovi ze Společnosti Martinů (Martinů Stiftung) ve Švýcarsku, a Takashi Ono z japonského velvyslanectví v Praze.

Interpretační ikonou večera a přední osobností celého letošního festivalu byla japonská klavíristka Yukiko Sawa, která se vedle umělecké a pedagogické činnosti věnuje též propagaci české hudby, mimo jiné z titulu prezidentky mezinárodní společnosti Bohuslava Martinů (International Martinů Circle) pro Japonsko.

S výjimkou úvodní Sonáty pro klavír 1. X. 1905 „Z ulice“ Leoše Janáčka dominovala večeru, dle očekávání, díla Bohuslava Martinů. Za jejich strhujícím provedením stojí nejen hudební vyzrálost všech přítomných hráčů, ale také očividná dobrá znalost tvorby Martinů. Po úvodních sólových výstupech doplnil Yukiko Sawu ve zbylých číslech houslista Hiroaki Goto, aktuálně působící na postu prvních houslí v brněnské filharmonii, dále violoncellista Lukáš Polák, koncertní mistr Filharmonie Brno a člen Janáčkova kvarteta, a nakonec původem maďarská hobojistka Anikó Kovarikné Hegedűs rovněž z brněnské filharmonie. Dobře postavenou hudební dramaturgii ještě povýšily excelentní výkony všech umělců. 

Druhou zemi v koncertním programu zastupovali skladatelé Kōsaku Yamada s romanticky laděným dílem Květ citronečníku trojlistého (Karatači no hana) ve verzi pro housle a klavír a Tōru Takemitsu s lehce avantgardnější, přesto barvitou a skvěle přednesenou Vzdáleností víly (Distance de fée).

Po doznění poslední plánované skladby Kvartetu pro hoboj, housle, violoncello a klavír Bohuslava Martinů si návštěvníci koncertu vydatným potleskem vysloužili přídavek v podobě zkrácené a pro komorní obsazení upravené verze Dvořákova Larga ze Symfonie č. 9 „Z Nového světa“.

Na koncert navázala beseda s Yukiko Sawou a Hiroaki Gotem vedená Monikou Holou, muzikoložkou z Centra Bohuslava Martinů v Poličce a docentkou Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Otázky směřovaly na dlouhodobý výrazný vztah Japonců k české hudbě, na kulturní rozdíly mezi oběma zeměmi i na působnost a aktivity japonské společnosti Bohuslava Martinů a další oblasti propagace českých skladatelů. Jakýmsi leitmotivem besedy bylo právě Dvořákovo Largo, které se v Japonsku stalo natolik oblíbeným, že již sto let slouží jako píseň (původní melodie opatřená textem v japonštině) pro večerní svolávání dětí k návratu domů.

Celý večer uzavřelo neformální setkání návštěvníků s interprety a organizátory festivalu u přichystaného občerstvení.

28. srpen

V podvečer 28. srpna byla v audiovizuálním sále Městského muzea a galerie Polička naplánována vernisáž výstavy Ozvěny domova. Prezentovaná díla Ludmily Jandové, Jiřího Šindlera a Ladislava Hojného se skrze různé výtvarné techniky a optiku každého z autorů odkazovala na kantáty Bohuslava Martinů a jeho vztah k Vysočině. Hudební tematiku a atmosféru linořezů, litografií a suchojehlových technik pak dotvářel přidružený komorní koncert s titulem O rose a rozmarýnu, představující pásmo písní a písňových cyklů na slova moravské lidové poezie. V něm se představilo trio mladých interpretů Veronika Kladivová (soprán), Vojtěch Šembera (baryton) a Tamara Bláhová (klavír).

Mezi skladateli zařazenými do tohoto pásma byli Miloslav Kabeláč, Zdeněk Zouhar, Jaroslav Doubrava, Klement Slavický a samozřejmě Bohuslav Martinů. Pomyslnou půli koncertu, stejně jako jeho závěr, lemovaly originální, stylově vkusné úpravy lidové písně Cesta neznámá z pera Vojtěcha Šembery.

Různorodé nálady, rozmanitost hudebních prostředků a osobitost jednotlivých autorů, včetně česko-slovenských jazykových variací, vyústily v mimořádný a pestrý posluchačský zážitek. Sytý hlas Veroniky Kladivové s krásnou střední polohou, typicky jadrný, technicky bezpečně zvládnutý hlas Vojtěcha Šembery a neuvěřitelný klid a hráčský nadhled Tamary Bláhové v doprovodné i sólové roli přispěly k úspěchu celého večera. Ten ovšem ještě zdaleka nekončil.

Druhý festivalový den měl být uzavřen promítáním filmu Kaprálová v muzejní zahradě. Bohužel, organizace letních kin je vždy ohrožena nepřízní počasí a hrozba se v tomto případě naplnila. Promítání tedy bylo z exteriéru muzea přesunuto opět do audiovizuálního sálu. 

Film, jehož premiéra proběhla v uplynulém roce, vykresluje osobní i profesní život Vítězslavy Kaprálové v posledních letech jejího krátkého života. Střídají se tu autentické fotografie a videonahrávky se záznamy ze zkoušek a koncertů současných interpretů s rozhovory a výpověďmi osobností z různých částí světa, které se hudbou Kaprálové zabývají. Vše je protknuto stylizovaným osobním komentářem Kaprálové v podání Antonie Martinec Formanové zachycujícím její vzpomínky a zážitky z pobytu ve Francii zaznamenané v dochované korespondenci, zde zejména s jejími rodiči. Tyto dopisy byly, dle vyjádření autorů, hlavním inspiračním zdrojem a hybným momentem vzniku filmu. 

Režisér filmu Petr Záruba a producentka Alice Tabery byli přítomni promítání a po zhlédnutí filmu besedovali s diváky o okolnostech vzniku filmu, výzvách a úskalích, stejně jako o pozadí celého příběhu a životu skladatelky. Moderace besedy se opět zhostila Monika Holá.

Deštivý závěr dne tak naštěstí organizátorům nezhatil plány a festivaloví návštěvníci si mohli po cestě již ztichlými poličskými uličkami vedoucími od muzea nechat v hlavách doznívat dojmy z večera plného hudebních i filmových zážitků.

29. srpen

Sobota byla dnem doslova napěchovaným různorodými akcemi, kterými se jako červená nit vinula kantáta Otvírání studánek. Ta se stala inspirací pro první workshop určený dětem i jejich rodičům, hrála ústřední roli při prezentování nové podoby náměstí Bohuslava Martinů a večer zazněla ve společnosti dalších tří kantát na slova Miloslava Bureše v Tylově domě. 

První workshop konaný v Městském muzeu a galerii Polička provedl děti a jejich rodiče (rozuměj: maminky) lidovými tradicemi napříč rokem, a to na podkladu lidových písní a jimi inspirovaných skladeb Martinů. Pod vedením zkušené lektorky Michaely Kulískové děti postupně zaneřádily imaginární studánku různými pomůckami: nástroji, šátky, barevnými kamínky, aby ji na konci – poté, co skrze písničky, zvyky a tance prošly celým lidovým rokem opět k jaru – zase vyčistily a nechaly si jeden kamínek na památku. 

Po vcelku rychlém přesunu na barokní radnici následoval pro takřka stejné dětské osazenstvo workshop druhý, tentokrát v rukou trojice pedagogů Univerzity Palackého v Olomouci: Gabriely Coufalové, Gabriely Žatkové a Jaromíra Synka, kteří se dlouhodobě věnují projektu Slyšet jinak zaměřenému na elementární kompozici. Po krátké rozcvičce se zapojením dechu i body percussion jsme si vyzkoušeli hudební štafetu (tedy posílání vybraného zvuku po kruhu tvořeném účastníky), která prověřila nejen rytmické cítění přítomných, ale také postřeh – když byl záhy vyslán zvuk druhý i třetí. 

Následovaly další hudební hry, z nichž velký úspěch sklidilo hraní podle letu mýdlových bublinek. Dále jsme vyzkoušeli celou řadu netradičních nástrojů – včetně těch vyrobených například z kanystrů či husích krků a trubek na vedení elektrických kabelů. Workshop vyvrcholil společnou kompozicí „jedna minuta v Poličce“, během které jsme nejprve poslouchali všechny zvuky, které se kolem nás odehrávají, a potom se je snažili v pravý čas a po správnou dobu vyjádřit svým hlasem či zmíněnými nástroji. Na „partituře“ se tak objevilo vrzání židle, kroky a skřípání podlahy, hučení auta pod okny, dýchání i kručení v břiše, a dokonce třípatrový autobus. Všech aktivit se děti zhostily s nadšením a také obdivuhodně přirozeným umem, zvláště uvážíme-li, že mnohé z nich byly ještě předškolního věku, a přesto svému dospělému doprovodu úspěšně konkurovaly. 

Následovalo slavnostní představení nové podoby náměstí Bohuslava Martinů, které obklopuje kostel svatého Jakuba, na jehož věži Martinů prožil kus dětství. Tato rekonstrukce zaměstnávala své tvůrce už od roku 2020 a nyní, při příležitosti festivalu Zažít Martinů 2026, mohla být nová tvář celého prostoru představena veřejnosti.  

Setkání zahájila ředitelka Městského muzea a galerie Polička Pavla Juklová, která představila všechny, kteří se na realizaci obnovy náměstí podíleli. Dalšími řečníky byl starosta města Poličky Jaroslav Martinů a vedoucí odboru územního plánování, rozvoje a životního prostředí Marta Mastná. Poté se slova chopil architekt Přemysl Kokeš, který podrobně vylíčil genezi celé obnovy od nápadu po jeho realizaci. Po boku mu při práci i nyní, při její prezentaci, stála krajinářská architektka Zuzana Ambrožová a architekt Mikuláš Medlík, který celou stavbu dozoroval a je autorem zasazení hudebního prvku do nového prostoru. Tím je „lavička s reproduktory“, na které si lze přehrát celkem dvanáct skladeb Bohuslava Martinů: například úryvek z Polní mše, Čtvrté symfonie či – tematicky – Hymnu ke svatému Jakubu. Své využití jistě nenajde jen mezi současnými milovníky Martinů, ale sehraje snad i roli vzdělávací, vezmeme-li v potaz slova jedné maminky, jejíž dítko ihned objevilo potenciál tohoto nového „jukeboxu“ a začalo pouštět jednu skladbu za druhou: „No, asi sem budeme muset chodit častěji – aspoň toho Martinů trochu poznám.“

A kdo se k nim přidá, bude moci usednout na místě opravdu krásném: kde donedávna byla jen nevyužitelná travnatá plocha, vznikl bosket, který tvoří šest trojic stromů, jejichž kmeny navazují na přímky vymezené opěrným systémem kostela, a až stromy zmohutní, jejich koruny vytvoří baldachýn, který poskytne nejen stín lavičkám, ale zastřeší pomyslný venkovní chrám. 

Dominantou náměstí na severní straně kostela se stala bronzová kašna, kterou podle návrhu Přemysla Kokeše vytvořil akademický sochař Petr Urválek. Kašna, která od nynějška několikrát denně zahraje výňatek z kantáty Otvírání studánek, v tomto programu představovala onu studánku. Byla pokrytá květinami a přítomné dámy byly vyzvány, aby si květiny z kašny vyzvedly a tím ji symbolicky vyčistily a otevřely. Tímto aktem se také odkryl nápis, který obkružuje celou vrchní stranu fontány a pochází z barytonového sóla zmíněné kantáty: „Z těch dědů a bab, co vodám písní cestu otvírali, co zde studny roubili a pevné plátno tkali, z nich jsem a vracím se k nim znova.“ Je potřeba ještě dodat, že autorkou výběru veškeré hudby užité v tomto prostoru je Monika Holá.

Z kašny voda vytéká do dlouhého kanálku oceněného zejména přítomnými dětmi, které po něm s požehnáním, a dokonce s povzbuzením od tvůrců vytrvale pouštěly lodičky. Ty byly proudem unášeny kolem kostela až na jeho jižní stranu, která rovněž prošla proměnou: ze svahu vznikl svého druhu amfiteátr, kde se místa k sezení střídají s travnatými plochami. V řešení je zakomponovaný také záchyt dešťové vody a zavlažování těchto ploch. I zde jsou pak nově vysázené stromy, které oddělují přilehlou ulici od náměstí. Tento prostor by měl být v dohledné době doplněný ještě sochou, která bude odkazovat na Bohuslava Martinů a jejímž autorem bude Matouš Háša.

Mezi pestrým doprovodným programem festivalu mohli příznivci Bohuslava Martinů zavítat také do samotného kostela svatého Jakuba, v jehož věži se nachází zmíněná rodná světnička skladatele. Jde o oblíbenou a neodmyslitelnou součást putování po stopách skladatele, která je nevšední nejen umístěním a potřebou podat jistý sportovní výkon při výstupu bezmála dvou set schodů, ale i zajímavostmi a všednostmi života rodiny pověžného, otce Martinů, o nichž zájemcům vypravují místní průvodci. Oproti běžné návštěvě tohoto místa bylo ovšem pro vystoupivší festivalové návštěvníky připraveno i krátké kostýmované představení v podobě malého Bohouška, který, jak praví program festivalu, cvičí na housle pod dohledem své sestry Marie, zatímco si jejich rodiče na chvíli odskočili do města. Toto roztomilé herecké ozvláštnění prohlídky bylo decentní a příjemné.

Kromě toho tvůrci festivalu už tradičně spojili své síly s kavárnou Palačinka, která i letos upekla zákusky podle receptů rodiny Martinů. Ty bylo navíc možné si vychutnat ve stylové zahrádce s překrásným výhledem na kostelní věž. 

Nabitý den uzavřel večerní koncert s názvem Kantáty z Vysočiny, na němž zazněly v Tylově domě všechny čtyři kantáty Bohuslava Martinů napsané na texty Miloslava Bureše: Romance z pampelišek, Legenda z dýmu bramborové nati, Mikeš z hor a Otvírání studánek, a to ve scénickém zpracování. Projekt vznikl při příležitosti sedmdesáti let od prvního uvedení Otvírání studánek, které tehdy na stejném místě provedl Zdeněk Zouhar se svým sborem Opus. 

Současného provedení se zhostil Ondřej Tajovský v čele Vernum 2013 Ensemblu, režie byla dílem Jany Tajovské Krajčovičové. Sólové party zpívali Veronika Vlková Zaplatilová, Iva Táborská, Peter Gáč a Aleš Janiga. 

Uvedení všech čtyř kantát v jeden večer je počin vcelku vzácný a také odvážný. Každá ze skladeb obsahuje jak místa takřka triviální, tak i velmi náročná a každá má silný emocionální náboj, který byl skladatelem v závěru skladby, s výjimkou Otvírání studánek, vtělen do pasáží pěvecky intenzivních až vypjatých. Sobotní provedení bylo činem o to odvážnějším, že Vernum 2013 Ensemble se kantát chopil v obsazení spíše komorním, a to zejména co se týče mužských hlasů. Martinů se přitom neostýchal na mnohých místech rozdělit ženskou i mužskou sekci na čtyři hlasy, a tak v sobotním provedení často v tenorových partech vypomáhaly ženy. 

A nejednalo se o jediné místo, kde se interpreti odklonili od originální partitury: v úvodní Romanci z pampelišek, která je napsána a cappella a kde právě Martinů absenci nástrojového doprovodu kompenzuje dělením sboru až do osmihlasu, byl přidán instrumentální doprovod. V Legendě z dýmu bramborové nati sólo vypsané pro soprán převzal tenorista a v Otvírání studánek zase ženský čtyřhlas doplnilo několik hlasů mužských. U Mikeše z hor bylo poměrně netradiční například rozložení arpeggia v klavíru na jednotlivé tóny s poměrně velkou prodlevou – celé místo tak najednou působilo jako zbrusu nová hudba. Zajímavé bylo i spojení vypravěče a barytonového sóla ve „Studánkách“ do dvojrole pro Aleše Janigu. 

Scénické řešení nemluvilo k publiku v jinotajích, ale naopak podtrhlo prostý lidový ráz zpívaných příběhů. A také umělo překvapit hned v začátku, kdy hudebníci zůstali za zády publika a na pódiu příběh dívky, která sedm let čeká, zda se jí milý vrátí z vojny, ztvárnila jen dvojice protagonistů. Pro zbylé tři kantáty se už instrumentalisté ve složení Jakub Látal a Karel Svačina (housle), Jitka Svačinová (viola), Magdalena Plášková (flétna), Bianka Soukupová (lesní roh), Kristýna Mahďáková (klarinet) a Martina Gužíková (akordeon) usadili, resp. střídali pod pódiem, kromě klavíru, za který na kraji pódia usedl Vojtěch Červenka. (Do instrumentálního souboru patřila ještě Natálie Ardaševová, která v Romanci hrála na violoncello.) Také sbor i sólisté se svorně v hereckých rolích od druhé kantáty objevili na pódiu. 

Celé pojednání vcelku notoricky známých skladeb ve verzi Vernum 2013 Ensemble tak přineslo momenty zcela nové a neočekávané. Šance zažít kantáty z Vysočiny „trochu jinak“ však není promarněná: celé představení se dočká opakování 4. října v Sokolovně v Boskovicích. 

30. srpen

O závěr festivalu se v neděli 30. srpna postarali žáci a žačky Základní umělecké školy Bohuslava Martinů Polička. Koncert s titulem Tóny budoucnosti se konal v kostele sv. Michala, který obklopuje poličský hřbitov. Zde se nachází také hrob Bohuslava Martinů, Miloslava Bureše a od loňského roku také Jaroslava Mihuleho, jehož celoživotní profesní zájem o poličského skladatele dal vzniknout nejen známé monografii Martinů: osud skladatele, ale například také Společnosti Bohuslava Martinů. 

Účinkující z řad dětí i mladých dam a pánů nabídli publiku, které kostelní lavice i přidané stoličky k sezení, a dokonce i část kůru zcela zaplnilo, pestrý program co do obsazení i hudebních žánrů. Slyšeli jsme vedle zpěvu (Andrea Maršálková, Anna Šafářová, Sára Vraspírová, Tomáš Mach a Adéla Nguyen) hru na akordeon (Petra Popelková), housle (Jolana Klimešová), zobcové flétny (Anna Pešinová v duu se svou vyučující Lenkou Kubík), příčnou flétnu (Jana Dalíková a Šárka Roušarová), klavír (Helena Kadidlová, Anna Hamanová a Nina Zrůstová) i klarinet (Marie Anna Chroustovská, Štěpán Jandl, Emma Raaschová a Sára Kmošková) a basklarinet (Ondřej Jandl), a to v sólovém vystoupení i v komorním souboru. Sólisté se mohli opřít o klavírní doprovod Gabriely Vraspírové Vorbové, ředitelky ZUŠ, i Anny Znaidy a Ivy Komárkové, pedagožek ZUŠ. Koncert završila první věta z Koncertu pro dva klarinety Es dur Františka Kramáře, kterou za klavírního doprovodu Daniela Wiesnera přednesl již jmenovaný Štěpán Jandl spolu s ředitelem Nadace Bohuslava Martinů Irvinem Venyšem, a to díky spolupráci v rámci stipendijního programu MenART. 

Výkony účinkujících nenechaly přítomné na pochybách, že poličská základní umělecká škola svědomitě pracuje na tom, aby její absolventi skutečně byli „tóny budoucnosti“, a že nebude s podivem, pokud některé z výše uvedených jmen budeme například i na těchto stránkách potkávat častěji.   

Tečkou za festivalem byl již tradičně pietní akt u hrobu Bohuslava Martinů, kde krátké slovo pronesl Jiří Hlaváč, klarinetista a někdejší ředitel Nadace Bohuslava Martinů. Poté mohl každý uctít velkého skladatele položením kamínku s hudebním motivem na desku jeho hrobu.

V brzkém nedělním odpoledni necháváme Poličku za zády a s ní i čtyři dny prožité s Martinů. Dny intenzivní, plné krásných zážitků hudebních i všedních, zasazených v půvabném městečku, jehož centrum lze pěšky přejít z jedné strany na druhou za pět minut, a přesto jsme zdaleka nevyčerpali všechny jeho možnosti. Nevadí, snad příště. Přijeďte znovu příští rok Zažít Martinů: Polička se na vás těší od 27. do 29. srpna 2027. 

***

Spoluautorem textu je Ondřej Musil.

foto: Markéta Musilová a Lukáš Pospíšil

Facebook X E-mail WhatsApp