Na pultíku malého baru na molu stojí prázdná třetinka sektu, lavičky na promenádě u jezera zatím zejí prázdnotou. Bregenz se probouzí do dalšího horkého letního dne, který vyvrcholí operním představením přímo na jezeře, a to v rámci slavností, jejichž tradice začala odvážně a skromně před osmdesáti lety.

Do Bregenz pod horou Pfänder jsem přijela po bezmála osmi hodinách jízdy autem včetně dvou kratších přestávek. Přesněji řečeno do města Dornbirn vzdáleného necelých třináct kilometrů. Sehnat ubytování v metropoli Voralberska je totiž v létě téměř nemožné. Řekla jsem si tedy, že si po cestě a před dalším dlouhým dnem nejspíš přispím a do Bregenz se vydám až na plánovanou odpolední prohlídku zákulisí jezerní scény a poté na večerní představení. Kdepak. Nadšení, že jsem tady popáté i zvědavost, jak vypadá „rozbité zrcadlo“, tedy kulisa letošní premiérové produkce, mě nenechaly ani dospat. V ranní špičce jsem odjela vlakem do Bregenz. Za patnáct minut už ze stejnojmenné zastávky přecházím přes můstek nad tratí, scházím po točitém schodišti a po pár metrech jsem na náměstí pojmenovaném podle Vídeňských symfoniků, kteří jsou rezidenčním ansámblem od samotného zrodu akce. Posledních šestnáct let se z privilegia být součástí renomované kulturní události těší i Pražský filharmonický sbor.

Náměstí před Festivalovým divadlem je téměř liduprázdné, občas se mihne běžec či turisté. Bistra s drobným občerstvením či stánek se zmrzlinou ožijí až vpodvečer, kdy se u nich bezesporu zastaví nejenom návštěvník slavností. Zamířím rovnou k jezeru, odkud vyjíždí skupinka cyklistů. Pochopitelně nejsem první, kdo se na jeviště na jezeře přišel podívat tak brzy. V diváckém kotli se ale ocitám úplně sama. Užasnu. Na hladině, tedy jevišti, se tyčí obrovský střep, kus zrcadla roztříštěného na kousky. Přesně tak se rozpadly sny, ba život Violetty Valéry, hrdinky Verdiho opery La traviata, kterou letos uvádějí vůbec poprvé v historii slavností. Na hladině plavou další „střepy“ a připomínají ledové kry. Jak jednoduché, prosté, a přitom ohromující. Vychutnávám si bezprostřední blízkost jeviště, na které budu už za pár hodin hledět z podstatně větší vzdálenosti obřího hlediště.

Přemýšlím, co asi prožívali návštěvníci prvních slavností na Bodamském jezeře. Teprve před rokem skončila druhá světová válka, rozbombardované malé město Bregenz, jehož obyvatelé zápasili s nedostatkem potravin či bydlení, nemělo ani divadlo, ani koncertní sál. S nápadem udělat z něj dějiště hudebního festivalu přišla čtveřice vlivných mužů z politiky a kultury. Umění by totiž lidem přineslo rozptýlení, a navíc by přitáhlo turisty. Záměru, se kterým si pohrávalo i město Lindau, tehdy ještě rovněž pod francouzskou správou, hrálo do karet i založení zemského divadla a rozhlasového orchestru Vorarlberska. Projekt dostal zelenou, nicméně chyběly peníze a vhodná budova. Řešení bylo originální a jednoduché zároveň. V malém přístavu pro lodičky a šlapadla, který existuje dodnes pár metrů od současné scény, spojili řetězem dva štěrkové čluny a nad nimi natáhli oblouk ze žárovek. Když je bouřka zničila, plošiny oddělili, jednu vyhradili pro jeviště, druhou pro orchestr. 

5. srpna 1946 otevřelo „Představení na jezeře“  baletní vystoupení na tóny Mozartovy Malé noční hudby, večer vyvrcholil raným dílem skladatele Bastien a Bastienne. Diváci, především ze Švýcarska, seděli na břehu na lavicích i sudech vypůjčených z okolních hospod. Pořadatelé si poradili i s dotěrnými komáry. Provizorní jeviště i hlediště jednoduše vystříkali repelentem. Divácky i finančně to byl velký úspěch, takže to za rok zopakovali a tradice byla na světě.

V osmdesátileté historii slavností najdeme řadu mezníků. První ročníky se odehrávaly na improvizovaných scénách, takzvaných štěrkových člunech. Zásadní změna přišla v roce 1950, kdy slavnosti získaly první stálé jeviště, postavené na dřevěných pilotech. Zpočátku se na něm hrály především operety a balet, později také muzikály. Opera se do programu začala výrazněji prosazovat až s rostoucími nároky publika a v závislosti na dramaturgickém směřování jednotlivých intendantů. Hlediště pojalo 6.500 lidí, tisícovka z nich našla v případě deště přístřeší ve sportovní hale. „Suchá“ varianta funguje dodnes, s jediným rozdílem, že se přestavení dohraje ve Velkém sále Festivalového divadla otevřeného v roce 1980. Týká se to ale pouze těch diváků, kteří si zakoupí vstupenky dvou nejvyšších cenových kategorií.

Od triumfu Kouzelné flétny v roce 1985 se každá nová inscenace na jezeře hraje vždy dvě sezóny po sobě. Pokaždé jde o adaptaci známé opery upravené na dvě hodiny. Uvnitř divadla naopak dostávají prostor méně hraná díla včetně rarit. Slavnosti v každé době formovali jak umělci, tak intendanti jako Ernst Bär, Alfred Wopmann, David Pountney, Elisabeth Sobotka a od loňska Lilli Paasikivi. Tato finská mezzosopranistka chce více vybalancovat poměr mezi klasickým repertoárem a soudobým uměním. Mnohem větším oříškem pro ni ovšem bude poradit si se seškrtaným rozpočtem. Slavnosti si sice umí vydělat samy na sebe, nicméně financí není nikdy dost, zejména vzhledem k rostoucím nákladům na organizaci i k nárokům publika. Především každá jezerní produkce chce být nejenom uměleckým, ale také technickým a technologickým a nezaměnitelným mistrovským dílem. Weberův Čarostřelec, který se hrál loni a předloni, byl mimořádně povedený. Opulentní show plná efektů, během níž pochopitelně netrpí umělecká kvalita, doslova zmlsala publikum. Letošní tragický příběh Verdiho hrdinky ze své podstaty nemůže Čarostřelci v tomto směru konkurovat. Lze naopak očekávat, že se tvůrci „vyřádí“ v roce 2028, na kdy se chystá nové uvedení Wagnerova Bludného Holanďana. V letech 1989 a 1990, kdy se na slavnostech objevil poprvé, jezero uneslo ikonický maják i sto čtyřicet sedm tun vážící loď. Výprava přišla na horentních třináct milionů rakouských šilinků, což bylo v přepočtu skoro třiadvacet milionů českých (respektive československých) korun.  

Osobně bych si přála, aby se jednoho dne vynořila z Bodamského jezera také Dvořákova Rusalka. Ostatně by nešlo o první dílo českého autora. V roce 1958 se na jezeře hrála Smetanova Prodaná nevěsta.

Letos publikum v divadle okouzlily Výlety Páně Broučkovy Leoše Janáčka, jeho Liška Bystrouška zase zaujala v roce 2003. Dvakrát zněla hudba Bohuslava Martinů, Řecké pašije v roce 1999 a Juliette v roce 2002. Před deseti lety měla na festivalu svou rakouskou premiéru opera skladatele Miroslava Srnky Make no Noise, a to na multifunkční scéně Werkstattbühne ve Festivalovém divadle, kde se mimo slavnosti konají také kongresy či koncerty různých žánrů. Ostatně budova slouží kultuře, konferencím a dalším akcím po celý rok. 

Letní slavnosti v Bregenz se za osmdesát let existence etablovaly vedle jiných proslulých hudebních festivalů ve světě. Není to jenom kulturní událost a turistický magnet, ale i hospodářský faktor. Jezerní scéna se objevila i v bondovce Quantum of Solace a během mistrovství Evropy ve fotbale v roce 2008 posloužilo jeviště sportovnímu studiu německé veřejnoprávní televize ZDF. Zákulisí jeviště si lze prohlédnout na hodinové komentované prohlídce, na kterou si určitě vezměte pevnou obuv. Součástí večerní výbavy jsou pro znalce tři věci. Pláštěnka, podsedák a dalekohled. Hraje se po západu slunce a pro chladnější noci přijde vhod i pléd.

Verdiho La traviata, kterou dojaté publikum odmění dlouhým potleskem, končí na vteřinu přesně ve čtvrt na jedenáct. Z plastových židlí se postupně zvedá přes šest a půl tisíc lidí. Sice pomalu, ale plynule opouštějí areál. Předpůlnoční náměstí připomíná obrovské lidské mraveniště, mnozí v něm ještě setrvají, jiní zamíří na promenádu a emoce zchladí procházkou nebo sklenkou sektu. Jiní jdou k parkovišti, další, včetně mě, na nádraží. Moderní soupravu zaplní desítky hostů, které průvodce nemusí kontrolovat. Vstupenka na představení slouží totiž i jako jízdenka. Pokud by hladina Bodamského jezera nebyla letos kvůli enormnímu suchu tak nízká, za scénou by mohly zakotvit i výletní lodě a odvézt diváky do jejich domovů či hotelů po okolí.

Zatímco na dnešek jsem od vzrušení být opět na slavnostech nemohla ani dospat, nyní mi naopak nedovolí usnout obří porce adrenalinu z nových zážitků. Jubilejní slavnosti se chýlí ke konci. Když se za necelý rok začne stavět kulisa a kolem jezera zavládne čilý ruch, město a okolí se opět zaplní umělci, symfoniky i sboristy a všem bude jasné, že blíží nový ročník. Po osmdesáti letech obdivuhodné historie je laťka slavností velmi vysoko.

Foto: Anja Koehler, archiv festivalu (ilustrační), archiv KlasikaPlus.cz (ilustrační), Daniel Ammann

Facebook X E-mail WhatsApp