V sobotu 11. července skončil 60. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Uskutečnilo se během něj 472 filmových představení, jichž se zúčastnilo 11014 akreditovaných návštěvníků. Bylo prodáno celkem 132 553 vstupenek. Text pro KlasikaPlus.cz se detailně věnuje těm filmům a událostem, které autora během celého festivalu zaujaly, včetně jejich hudební složky. Pisatel také oslovil laureátku Ceny prezidenta MFF KV Magdu Vášáryovou a dále Petra Jančaříka, Jiřího Havelku, Martina Klusáka a Ondřeje Nováka, kteří patří k pravidelným festivalovým návštěvníkům, ke krátkým interview, ve kterých sdělili, jak hledí na úlohu hudby ve filmu.

V pátek 3. července se ve Velkém sále Thermalu uskutečnilo slavnostní zahájení festivalu. Byla představena porota Hlavní soutěže, Soutěže Proxima a také zbrusu nová festivalová znělka s laureátem Kříšťálového glóbu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii z roku 2025 Stellanem Skarsgårdem. Hlavními hosty slavnostního ceremoniálu byli laureát Křišťálového glóbu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii z roku 2004 Harvey Keitel, který se letos festivalu účastnil již potřetí, čerstvá nositelka Ceny prezidenta MFF KV Maggie Gyllenhaal a především Dustin Hoffman, který při této příležitosti rovněž obdržel Křišťálový glóbus za mimořádný přínos světové kinematografii. Moderátor galavečera Marek Eben v úvodním proslovu řekl, že Jiří Bartoška jako prezident festivalu několikrát zmiňoval, že by bylo skvělé, kdyby tak excelentní herec, jakým v jeho očích Dustin Hoffman byl, poctil svojí návštěvou karlovarský festival. Eben k tomu neopomněl poznamenat, že bylo patrně třeba, aby toto přání Jiří Bartoška řekl Pánu Bohu osobně.

Zahajovacím filmem se stal argentinsko-španělský dokument Zápas století (sekce Horizonty) popisující na pozadí mistrovství světa v kopané v roce 1986 spor o Falklandy, který mezi sebou vedli Argentina a Velká Británie. Režie se ujali Juan Cabral a Santiago Franco, působivou hudbu trefně doplňující všechny důležité momenty zkomponovali Nico Barry a Tomás Jacobi. Po skončení projekce následoval před hotelem Thermal speciální zahajovací koncert pod dohledem DJ a producenta NobodyListen, jehož závěr za mohutného aplausu fanoušků doprovodila velkolepá dronová show. 

V sobotu 4. července odpoledne uvedl ve Velkém sále Thermalu Dustin Hoffman tragikomedii Mikea Nicholse Absolvent (1967) ze sekce Pocty, v níž exceloval titulní rolí a pro tuto příležitost ji sám vybral. Je pravdou, že zmíněný snímek odstartoval jeho veleúspěšnou hereckou kariéru. Na otázku, jak film z šedesátých let může inspirovat dnešní dvacátníky, odpověděl: „Předloha filmu vyšla v roce 1964, ještě předtím než válka ve Vietnamu rozdělila Ameriku, stejně jako je Amerika rozdělena dnes. Naši rodiče ve třicátých letech vzešli z velké hospodářské krize. Díky válce práci měli, ale namísto toho, aby dětem věnovali sebe, zahrnovali je předměty. To ve filmu uvidíte. V našich dvaceti letech nevíme, kdo jsme. V zrcadle vidíme někoho, koho bychom vidět chtěli. Ale takoví nejsme. Celá léta hledáme sebe sama. A já se hledám dodnes.“ Nutno dodat, že Dustin Hoffman se nejen na plátně jako Absolvent, ale i v reálu na prahu blížící se devětaosmdesátky představil v mimořádně svěží a mladistvé formě. Ve filmu mu skvěle sekundovala Anne Bancroft, hudbu zkomponoval Dave Grusin, přičemž evergreen Mrs. Robinson, stejně jako Scarborough Fair, pochází z autorské dílny tandemu Simon&Garfunkel.

Téhož dne večer se uskutečnila novinářská projekce absurdní pohádkové komedie Vyvolený (sekce Zvláštní uvedení). Natočil ji v česko-polsko-rumunské koprodukci Tomasz Mielnik a nechal se inspirovat posledním románem Thomase Manna pojednávajícím o chlapci narozeném ze zakázané lásky dvou sourozenců, který se po překonání všech strastí nakonec stane papežem. V hlavní roli mladíka Gregoriuse podal výborný herecký výkon Jan František Uher, z dalších hereckých představitelů jmenujme Miroslava Donutila, Petra Uhlíka, Martina Dejdara, Elišku Křenkovou či Bereniku Kohoutovou. Působivou hudbu vhodně dokreslující všechny dějové zvraty zkomponoval Martin Klusák. 

V neděli 5. července před polednem se ve Velkém sále konala světová premiéra nově zrestaurované verze kultovní tragikomedie Kopytem sem, kopytem tam (1988) ze sekce Zvláštní uvedení – Classics. Natočila ji podle námětu a scénáře Pavla Škapíka Věra Chytilová, za kamerou stál Jaroslav Brabec a dobově efektní hudbu zkomponovali Jiří Chlumecký a Jiří Veselý, přičemž ve filmu jsou použity texty, úsloví a hymna divadla Sklep. V hlavních rolích na sebe strhla veškerou pozornost trojice „sklepáků“ Tomáš Hanák, Milan Šteindler a David Vávra, která film doprovodila také na tuto premiéru. Dalšími členy delegace byli kameraman Jaroslav Brabec, producent Jaroslav Bouček, herečka Ivana Kleňhová a v neposlední řadě filantrop Eduard Kučera, jenž má se svojí manželkou Miladou lví podíl na digitalizaci mnoha významných českých filmů. Snímek měl premiéru v březnu 1989 a je dost pravděpodobné, že zde byla poprvé explicitně na československém filmovém plátně pojmenována hrozba AIDS, což muselo být na tehdejší dobu naprosto šokující.

V pondělí se v odpoledních hodinách ve Velkém sále uskutečnila světová premiéra unikátního časosběrného dokumentárního filmu Heleny Třeštíkové Bára Basiková (sekce Zvláštní uvedení) za účasti obou zmíněných dam. Díky nebývalé otevřenosti protagonistky máme možnost sledovat strhující dvouhodinový příběh jedné z ikon tuzemské rockové hudby, která chtěla být operní pěvkyní, ale nevzali ji na Pražskou konzervatoř, a nahlédnout tak pod pokličku jejího soukromí. 

V pondělí večer se v Kině Drahomíra konala projekce dokumentárního filmu Vertigo Kim Novak (sekce Horizonty) pojednávající o slavné hollywoodské hvězdě Kim Novak. Natočil jej podle vlastního scénáře Alexandre O. Philippe, který se uvedení filmu osobně účastnil, a vhodně podbarvující hudbu složil Jon Hegel. Po projekci následovala beseda, na níž Philippe hovořil mj. o tom, jak před loňskou premiérou tohoto snímku na festivalu v Benátkách Kim Novak převzala Zlatého lva za celoživotní dílo. Málem k tomu dle jeho slov ale nedošlo: „Měla velký strach tam vystoupit, bála se, že ji lidi nemají rádi. Dva týdny jsem ji přesvědčoval. Když v Benátkách po filmu deset minut diváci stáli a tleskali jí, viděla, že ji milují. To změnilo přesvědčení, které v sobě nesla.“ Třiadevadesátiletá Kim Novak se Philippovi v dokumentu nebývale otevřela, přičemž jsou stále v kontaktu, a dokonce pracují na dalším společném filmu, který by měl odkrýt hereččin silný citový vztah k Alfredu Hitchcockovi, což Philippe okomentoval následovně: „Před pár měsíci jsem byl u ní doma, zase jsme se bavili o Vertigu a Kim napadlo udělat seanci a vyvolat Hitchcockova ducha. Uvidíte ji na konci mého příštího filmu Pád. A co se tam stalo, je šílenější, než si dokážete představit!“

Ve středu večer proběhla v Grandhotelu Pupp světová premiéra filmu Bohdana Karáska Mistryně (sekce Zvláštní uvedení) za účasti početné tvůrčí delegace. Středobod psychologického snímku, jemuž nechybí humorné prvky, tvoří dlouhý dialog bývalých manželů Moniky a Petra, kteří během toho hovoru zjišťují, že není všechno mezi nimi tak uzavřené, jak by se mohlo zdát. V rolích Moniky a Petra podali vynikající herecké výkony Marie Švestková a Jiří Havelka, zdatně jim sekundovala Taťjana Medvecká jako Petrova matka a Lukáš Bouzek jako stávající Moničin partner. Hudební složku obstaral Ondřej Kyas a pojal ji přesně tak, aby divákovi nenarušovala vjem celého filmu, jen ho podpořila.

Ve čtvrtek odpoledne se v Městském divadle konala projekce surrealistického československo-francouzského filmového podobenství Juraje Jakubiska Vtáčkovia, siroty a blázni (1969) ze sekce Návraty k pramenům. Tento snímek vybrala letošní laureátka Ceny prezidenta MFF KV Magda Vášáryová, která v něm ztvárnila Martu, společnou lásku dvou mladíků v podání Philippe Avrona a Jiřího Sýkory. Divák je tak svědkem zdánlivě radostné, nekončící, svobodymyslné eskapády těchto tří hrdinů, nad jejímž se obzorem se však pomalu začíná stahovat tragické vyústění celého příběhu. Expresivní hudební doprovod zkomponoval klasik české filmové hudby Zdeněk Liška, který geniálním způsobem umocnil všechny zásadní dějové obraty. 

V sobotu 11. července se ve Velkém sále Thermalu uskutečnilo slavnostní zakončení celého festivalu, během něhož byly předány Křišťálové glóby. Cenu diváků si odnesl celovečerní dokument Bára Basiková. V Hlavní soutěži zvítězil barmsko-česko-francouzský film Padlé ovoce a v Soutěži Proxima slovensko-český snímek Milovník, ne bojovník. Křištálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii získala Juliette Binoche a Cenu prezidenta MFF Karlovy Vary obdržela Magda Vášáryová a Jeffrey Wright. Jako závěrečný film byla vybrána kriminálka Poslední kapsář v New Yorku (sekce Horizonty) za osobní účasti režiséra Noaha Segana a představitele jedné z hlavních rolí Willa Price. Film pojednává o Harry Lehmanovi, který se živí jako kapsář v New Yorku už od osmdesátých let. Doba se ale změnila, peněženky s bankovkami nahradily platební karty, a dokonce i kryptopeněženky, o jejichž existenci nemá Harry vůbec tušení. A právě při krádeži jedné z nich se ocitne ve velmi nebezpečné hře. Napínavé detektivce dominuje pozoruhodný herecký výkon Johna Turturra v titulní roli, strhující hudbu zkomponoval Gary Lionelli, přičemž v instrumentaci hojně využil jazzových prvků s častým využitím dechových nástrojů, zejména trubky a saxofonu.

Marek Eben během závěrečného ceremoniálu neopomněl zmínit, že při loňském ročníku nás Jiří Bartoška ještě trochu držel za ruku, kdežto letos už to vypadalo, jako kdyby řekl: „Tak, dětičky, teď už musíte sami.“ A nutno říct, že Bartoškovým spolupracovníkům a nástupcům Kryštofu Muchovi, Karlu Ochovi a Petru Lintimerovi se jubilejní šedesátý ročník opravdu vydařil. 

***

Magda Vášáryová: Festival ve mně budí vzpomínky

Při příležitosti vašeho ocenění na letošním festivalu se v Městském divadle konala projekce filmového podobenství Juraje Jakubiska Vtáčkovia, siroty a blázni. Rozmýšlela jste se, zda zvolit tento snímek, nebo Vláčilovu Marketu Lazarovou? 

Ne, bylo mi jasné, že navrhnu tento film, protože Marketu Lazarovou si můžete pustit kdekoliv, kdežto Vtáčkovia, siroty a blázny málokdo zná. 

Kdy jste film prvně viděla? 

Celý jsem ho neviděla nikdy; obecně se zřídkakdy dívám na své filmy. 

Jaký byl jeho osud po dokončení výroby? 

V roce 1971 se snímek promítal na festivalu v Cannes, protože se jednalo o československo-francouzskou koprodukci. Smolný však byl pro zahraniční prezentaci fakt, že moje postava Marty ve filmu zemře stejným způsobem, jakým byla o půl roku později v létě 1969 zavražděna Mansonovým gangem Sharon Tate. Jakubisko byl totiž v této fázi svého života génius a jako každý geniální umělec dovedl budoucnost předpovídat.

V Cannes nedokázali pochopit, že jste to natočili dříve, než se to ve skutečnosti stalo?

To se nedalo vysvětlit, protože všichni tou událostí byli šokováni. U nás šel film okamžitě do trezoru a oficiální premíéra se uskutečnila až v roce 1991.

Proč jste vybrala právě tento snímek kromě toho, že není v obecném povědomí diváků? 

Z několika důvodů. Například právě tento film se každý rok v lednu promítal na ÚV KSČ, aby se soudruzi utvrdili v tom, že tento způsob svobody tvůrčího myšlení už nikdy nepřipustí. Dále je v něm akcentovaný Milan Rastislav Štefánik, který se tehdy příliš adorovat nesměl, je zde zobrazen apel těch tří sirot, jejichž rodiče se vzájemně eliminovali, a my jsme de facto zůstali jako siroty světa. A v neposlední řadě se jedná o ztělesnění konce šedesátých let, kdy jsme se mohli chvilku nadechnout, a poté sledujeme padající železnou oponu, která mojí generaci zlomila páteř. Mimochodem, všimněte si, že se ve filmu také objeví skutečný sovětský voják s originálním samopalem. 

Kolovaly Vtáčkovia, siroty a blázni tajně v privátních filmových klubech? 

Ne, protože nikdo nestihl vyrobit kopii. Film šel tak rychle do trezoru, že na něho všichni zapomněli. 

Na karlovarském filmovém festivalu v roce 1994 proběhla mezi novináři anketa o nejlepší český film všech dob. Vyhrála Marketa Lazarová. Která role byla pro vás náročnější: Marketa, nebo Marta? 

Těžko říct. Marketa byla pro mě náročná v tom smyslu, že mi bylo šestnáct až osmnáct let (film se točil dva roky), nebyla jsem zvyklá na filmařské prostředí, navíc exteriéry probíhaly v drsném zimním prostředí na Šumavě. Vzpomínám si, že mě vždycky jednou za dva týdny zavezli do Sušice, tam jsem stála dvě tři hodiny v průvanu na poště, než mě telefonicky spojili s mými rodiči v Banské Štiavnici, a pak jsem je slyšela v takové kvalitě, jako kdyby byli na Marsu. To už se dnešní mladé generaci, která je neustále na telefonu, těžko vysvětluje. Natáčení s Jakubiskem se odehrávalo v ruinách starého domu, což bylo nebezpečné, kromě toho Juraj s kameramanem Igorem Lutherem byli pro mě také dost nebezpeční. Život pro ně byl tehdy báječné místo k radovánkám. 

Proč vás ve filmu Vtáčkovia, siroty a blázni při postsynchronech namluvila Soňa Valentová? 

Nevystudovala jsem herectví, tudíž si Juraj nebyl jistý, jestli umím správně mluvit. Pro jistotu mě nechal nadabovat profesionální slovenskou herečkou. Koneckonců i v Marketě Lazarové, i když tam bylo úplné minimum textu, mě namluvila Gabriela Vránová, která měla vyšší témbr. Pak už jsem ale v českých i slovenských filmech mluvila svým hlasem. 

František Vláčil i Juraj Jakubisko byli velmi výrazné režisérské osobnosti. V čem se lišil jejich režijní přístup? 

Hlavní rozdíl spočíval v tom, že Juraj býval při natáčení málokdy opilý. Františka ke mně ale vždycky nějak přivlekli a on mi bez jediného zakoktání dokázal říci, co mám udělat. Pamatuji se, že jsem tehdy na Vláčilovi poprvé v životě viděla džíny a všichni mu je záviděli. V zadní kapse nosil placatici rumu a já mu ji jednou vytáhla a schovala do sněhu. Strašně mi pak vynadal a poslal mě někam, že jsem ho chtěla vychovávat. 

Konvenují vám více filmy, v nichž je hudební složka velmi výrazná, nebo máte naopak raději snímky, kde téměř žádný hudební motiv nezazní? 

To je záležitost režiséra, třeba v Marketě Lazarové je velmi málo dialogů, tudíž hudba dotváří děj. Nepovažuji se za přílišného kinomana, ale když sleduji nějaký film, občas hraje důležitou roli v určitých chvílích i ticho. Vzpomínám si, že jsem nedávno viděla dokumentární film Prezidentka o naší prezidentce Zuzaně Čaputové. Příběh je rozdělen na jednotlivé kauzy a na konci každé z nich vidíme protagonistku, jak stojí u okna, dívá se do zeleně, nehne ani brvou a čerpá sílu ze svého buddhistického přesvědčení. A do toho je naprosté ticho, které má v tyto momenty daleko větší sílu než jakákoliv hudba. 

Co by neměla postrádat kvalitní hudba ve filmu? 

Musí umět podbarvit emoci a smysl daného filmu. Vzpomeňte si třeba na Ennia Morriconeho, jehož hudba vám spolehlivě zůstane v paměti a de facto vám definuje celý film. 

Jak dlouho už jezdíte do Karlových Varů? 

Letos jsem tady po patnáctileté odmlce. Dříve jsem jezdila častěji, protože jsem Jirkovi Bartoškovi, když se ujal festivalu, pomohla sehnat několik sponzorů. 

Je pro vás Cena prezidenta MFF Karlovy Vary za přínos českému filmu důvodem k bilancování?

Já se bráním bilancování, ale budí to ve mně vzpomínky. Zrovna včera jsem seděla u večeře s Andrejkou Bartoškovou a najednou se mi vybavily události, o nichž jsem měla pocit, že jsem je už dávno zapomněla. Přijela jsem se svojí dcerou Hanou, vnučkou a vnukem, kteří jsou v Karlových Varech ve svém teenagerovském věku poprvé. Snad si budou pamatovat, že bydleli v Puppu a jak vřele tady diváci jejich babičku přijali. 

Petr Jančařík: Kolektivní duše filmu  

Co bylo důvodem tvojí letošní návštěvy karlovarského festivalu? 

Zachovat tradici, protože jsem na festivalu minimálně potřicáté, což je neuvěřitelné, a každý rok jsem něčím překvapený a něčím potěšený. Pokud budu moci, rád bych tu tradici dále dodržoval, protože festivalový týden patří mezi nejhezčí týdny v celém roce. 

Které filmy tě z letošní nabídky obzvláště zaujaly? 

Překvapil mě hned první film, který jsme viděli při slavnostním zahájení, a sice španělsko-argentinský dokument Zápas století (sekce Horizonty). Samozřejmě si pamatuji dobu, kdy Diego Maradona dal svůj legendární gól rukou a pak tu ruku označil za Boží, nakonec se ale přišlo na to, že těch gólů Maradonovou rukou bylo daleko více. Zápas století se ovšem nezaměřuje jenom na zákulisí fotbalu, ale také na spor o Falklandy mezi Velkou Británií a Argentinou, nepostrádá napětí a popisuje spravedlnost i nespravedlnost.

Poté jsem zhlédl americko-český dokument Robert Richardson: Bílý ďábel (sekce Zvláštní uvedení) o slavném kameramanovi, trojnásobném držiteli Oscara, který natočila někdejší studentka kamery FAMU Jana Hojdová jako svoji závěrečnou práci. A natočila to skvěle! V dokumentu je mimo jiné vidět, jak tě může vášeň k filmu de facto zničit. Richardsona sice nezničila, ale zničila mu několik manželských vztahů. Zkrátka když jsi do své profese vášnivě zamilován a chceš ji dělat tak dobře jako on, je zřejmé, že ostatní stránky života tím budou děsivě trpět.

A co bys jmenoval do třetice? 

Francouzský film V nás, který uváděla jedna z hlavních hvězd letošního festivalu Juliette Binoche. Ukazuje v něm totiž urputnou uměleckou cestu k vynikajícímu výsledku. Vím, jak ti lidé hledají svoje vyjádření, svoji pravdu a přístup, který by jim umožnil, aby ta pravda vyšla najevo. Mnohdy se stane, že se zmýlíš, že se zmýlí režisér i producent, a když se pak stane, že někdo dokáže přijít na to, jak tu pravdu reprodukovat, aby byla sdělitelná, je to zázrak. A jim se to povedlo. 

Pokud sleduješ film jako divák v kině, kolik procent tvoří hudba? 

Klasikové tvrdí, že nejlepší hudba je ta, kterou ve filmu vůbec neslyšíš, protože tě neruší a jen podpoří tvůj vjem. A je velkým dílem, když tohle někdo dokáže. Na druhou stranu existují šperky filmové hudby, jejichž autorem je třeba Ennio Morricone. Jeho hudba je tak úžasná, že může existovat samostatně, a přitom ti evokuje film, k němuž byla napsána. Mnohdy si však neuvědomíš, když se jedná o skutečně dobrý film, žes tam slyšel taky dobrou muziku. 

Dokázal bys popsat svůj nejsilnější zážitek z letošního festivalu? 

Ve Varech máš radost z toho, že vidíš filmy, které bys nikde jinde vidět nemohl. Navíc je sdíliš s filmovými fanoušky, a to je pak úplně jiná atmosféra než v poloprázdném kině, kdy sedíš v celé řadě sám.

To je tady takřka vyloučené. 

Přesně, festivalové kino dýchá naprosto stejně. Také bych řekl – i když jsem toho v životě viděl dost a poznal mnoho lidí –, že mě pořád těší, že se jako malý kluk mohu ve Varech přiblížit svým idolům. Letos jsem například potkal Dustina Hoffmana, zamával mu a zeptal se ho, jestli se můžeme vyfotit. On opáčil: „Yes, of course!“

Co pro tebe karlovarský festival znamená? 

Radost z toho, že mohu být v kině s lidmi, kteří mají téměř identický pocit jako já. Často se stane, že na festivalu dávám přednost filmům zahraničním před českými, u nichž si říkám, že je pak stejně uvidím v televizi. Vzápětí toho ale lituji, protože filmy si zaslouží, aby byly sledovány v biografu na velkém plátně. Věřím totiž v kolektivní duši filmu. 

Jiří Havelka: Festival neztrácí svoji vnitřní energii 

Za jakým účelem jste letos na festival přijel? 

Přijel jsem na festivalovou premíéru filmu Mistryně Bohdana Karáska, kde hraji společně s Marií Švestkovou, Taťjanou Medveckou, Lukášem Bouzkem a dalšími. 

Čím vás téma filmu Mistryně a vaše postava Petra oslovila? 

V každé fázi trochu něčím jiným. Při prvotním čtení scénáře jsem se přirozeně soustředil na svoji roli a hodně jsem se nacházel v momentech setkání bývalých partnerů, kteří mohli založit rodinu, ale jejich cesty se rozešly, a pak najednou se mezi nimi otevře něco, co už vypadalo jako definitivně uzavřené, a to přirozeně rozjede celou řadu úvah, které se vynoří a zase zanoří. Když začaly čtené zkoušky, zajímala mě víc a víc postava Moniky, protože v sobě nese určitou ambivalenci, ale i vnitřní klid. S Bohdanem a Marií jsme vedli nad jednotlivými situacemi hovory, což bylo hodně vtahující ve smyslu vlastního ponoru do vlastních důležitých rozhodnutí a rozhodovacích momentů v různých životních obdobích. Při samotném natáčení se jednalo o trochu jiný druh hledání a nacházení určitých poloh a teď po premiéře z toho mám zase úplně jiný dojem, přičemž převažuje pocit, že je to film, který je otevřený diváckému zážitku a nabízí nová zákoutí, jež v sobě divák může prozkoumat. 

V některých momentech jste mi připomněl Jaromíra Hanzlíka, což patrně nebyl záměr. 

To mě tedy nenapadlo, ale beru to jako kompliment, protože herectví Jaromíra Hanzlíka je fascinující. 

Patří mezi vaše idoly? 

Nevím, jestli bych to takhle formuloval, ale filmy s ním mám moc rád, nehledě na to, co všechno dokázal odehrát v Divadle na Vinohradech. Každopádně patří k velkým hereckým osobnostem. 

Evokoval jste mi ho určitými výrazovými prostředky. 

To nemohu posoudit, ale já na něm vždycky obdivoval určitou specifickou bezelstnost. 

Teď jste to trefně vyjádřil a ještě bych řekl, že dokáže u diváků vzbudit velké sympatie, což se vám ve filmu Mistryně povedlo také. Dokonce to bylo až do té míry, že jsem začal přemýšlet, proč vás hlavní hrdinka opustila a našla si jiného partnera, který sice nebyl vykreslen nesympaticky, ale vy jste byl jednoznačně sympatičtější.

Je dobře, že vás při sledování filmu napadla otázka, proč ti dva nejsou spolu. Zmiňovaná sympatie ale může být i zrádná. V tomto případě se však nejedná o žádný konkurenční boj mezi dvěma kluky, protože základní situace je ložená a jde jenom o oživení některých zpětných momentů, a přitom to zdánlivě vypadá, a to se mi líbí, že se vlastně nic neděje a že si jenom dva lidé spolu povídají. A to, co pod jejich dialogem začne probublávat, může každý divák vnímat hodně odlišně, což je asi známka dobrého filmu. 

Kromě herectví jste také renomovaný scenárista a režisér. Patříte mezi režiséry, kteří mají jasnou představu o hudební složce daného filmu, nebo necháváte skladateli volnou ruku? 

Pro mě je nejdůležitější, když je oslovený skladatel zároveň úzkým členem tvůrčího týmu a podílí se na tom od začátku do konce nejenom svojí hudební kompozicí, ale také tím, že spolu diskutujeme už při psaní scénáře nebo během natáčení. Mám rád, když co nejvíce tvůrců jednotlivých segmentů je přímo u toho kvasu a když film vzniká organicky. Pokud bych použil hudební motivy převzaté, musí to mít svůj důvod a musím s tím jako tvůrce koncepčně pracovat, nikoli ovšem v tom smyslu, že hudba je jen nositelem emocí. To je sice velmi funkční, ale zároveň se jedná o starý známý trik, že když pod stejnou scénu dám tuhle hudbu, bude hororová, a když tuhle hudbu, bude groteskní. Do jaké míry hudba de facto určuje žánr filmu, s sebou nese nebezpečí práce se zvukovým designem obecně.

Co by neměla postrádat kvalitní hudba ve filmu? 

Musí být jeho integrální součástí. A možná bych si přisadil i v tom, že by neměla obstát samostatně.

Konvenují vám filmy, v nichž je hudební složka výrazná, nebo máte naopak raději snímky, kde téměř žádný hudební motiv nezazní? 

Záleží na druhu filmu a jeho řeči. Nemám rád, když hudba příliš často, ba dokonce soustavně podporuje moje emoce, což se někdy děje třeba v televizních filmech. Cítím za tím podceňování diváka, dotyční tvůrci mi pomáhají tak nějak správně chápat scénu, vyvolat správné emoce, je to takové příliš návodné. Jinak se to ale nedá paušalizovat, protože každé dílo je jedinečné, a tím pádem je i jedinečné použití hudby. 

Vzpomenete si, kdy vás hudba ve filmu bezprostředně zasáhla? 

Docela jsem byl zasažen včera právě při projekci Mistryně, a pak bych jmenoval poslední filmovou verzi Na západní frontě klid z roku 2022, k níž Volker Bertelmann alias Hauschka zkomponoval úchvatnou hudbu. Někdy dokáže být hudba natolik intenzivní, že se dokonce odpojíte od celkového vjemu, což myslím, že není správné. Jako divák bych si totiž neměl říct, to jsou krásné kostýmy nebo ti skvěle hrají, protože v tu chvíli už zaujímám hodnotící pozici. Měl bych být, alespoň při prvním zhlédnutí, tažen celistvým dějovým proudem. 

Kteří skladatelé filmové hudby patří mezi vaše oblíbené? 

Určitě Angelo Badalamenti a jeho spolupráce s Davidem Lynchem, ale třeba i John Williams a také kytarista Aaron Dessner, Ludwig Göransson a spousta dalších…

Patříte k pravidelným festivalovým návštěvníkům. Loni zde byl uveden film Duchoň podle vašeho scénáře, předloni Zahradníkův rok. Jak dlouho už do Karlových Varů jezdíte a co pro vás ta událost znamená? 

Když mi bylo dvacet a byl jsem studentem DAMU, mediální obraz festivalu mi připadal poněkud hogo fogo. Pak jsem do Varů poprvé přijel a byl jsem překvapen, kolik různých vrstev ten festival má a že jedna je třeba hodně blízká Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Osobní zkušenost moji předchozí mylnou představu zbořila a od té doby sem jezdím pravidelně a mám to tady moc rád. Myslím, že karlovarský festival je otevřený všem filmovým fanouškům z různých bublin, a mám radost, že se festivalu daří tuhle vnitřní energii udržovat.

Martin Klusák: Inspirace filmem pro hudební výzkum 

Za jakým účelem jsi letos do Karlových Varů přijel? 

Očividně jsem přijel za účelem premiéry filmu Vyvolený, jehož režisér a zároveň můj spolužák z FAMU Tomasz Mielnik mě po deseti letech znovu oslovil, abych vytvořil hudební soundtrack.

Jaké byly tvoje reakce ze včerejší premiéry? 

Zatím jsem z obou projekcí nadšený, mám pocit, že publikum film přijímá velmi dobře. Zvukově se mi více líbilo dnešní provedení v Malém sále, protože včera v Městském divadle byl zvuk poněkud tupější, a tím pádem se některé detaily trochu ztrácely. 

Jak bys film Vyvolený žánrově charakterizoval? 

To je složité, protože Vyvolený si hraje s otázkou, co to vůbec filmový žánr je. Sám bych jej asi pojmenoval jako satirický epos. 

Co se týče hudební složky, dostal jsi od režiséra Mielnika konkrétní zadání? 

Ano, Tomasz měl poměrně jasnou hudební představu. Rád kombinuje klasickou hudbu s retropodobami filmové hudby a retroelekronikou popu na pomezí sedmdesátých a osmdesátých let, což ve filmu bylo určitě slyšet. Objevily se tu jak citace Mozarta a Beethovena, tak parafráze Johanna Strausse mladšího a jeho valčíku Na krásném modrém Dunaji, dále instrumentace, které se často vyskytují ve starší filmové hudbě, například cembalo, ženský sbor, těremin, syntezátory či smyčce. Skloňován byl rovněž Morricone a reference ke špagetovému westernu v podobě pískání a sólové trubky. 

Jako trumpetistu mě trubkové sólo, z něhož se stal hudební leitmotiv celého filmu, okamžitě zaujalo. Psal jsi je pro konkrétního hráče? 

Doslovně ne, spolupracoval jsem s Honzou Rybářem a jeho ženským vokálním souborem Ensemble Coccinelle. Honza pořádá koncertní řadu Hudba v souvislostech, kde často spolupracujeme na různých koncertních i hudebně-filmových projektech, a má tudíž kontakty na mnoho hudebníků v každé nástrojové sekci. Z jeho okruhu trumpetistů byl osloven Pavel Hromádka, jenž zmíněné sólo ve zvukovém studiu HAMU natočil.

Máš rád trumpetu jako nástroj? 

Ano, i když nejsem trumpetista. Začínal jsem jako sound designer a vyrostl jsem spíš za počítačem, klavírem či mixážním pultem, kde jsem zůstal i jako skladatel. Když sám hraji, tak na klávesové nástroje, ale absolutně se neprofiluji jako interpret. Trubka se v tomhle filmu pojí nejen s Morriconem, ale i s Händelem, protože jsem použil jeden barokně stylizovaný motiv, který jednou hraje kytara, podruhé je pískán a potřetí zazní na trumpetu s varhanami. 

Co by neměla postrádat kvalitní hudba ve filmu? 

Empatii, náboj, energii a silnou atmosféru, ale jinak to nedokážu říct. Nepatřím totiž k těm autorům, kteří razí stejný styl jak v koncertní, tak ve filmové hudbě – jsou to pro mě dva oddělené světy. Spíše rád empatizuji s tím, co dělám, a snažím se pokaždé vymyslet nové zákonitosti a nový svět. Každopádně se vždy snažím respektovat daný film v tom, jaký je a co se nám snaží sdělit.

Máš raději filmy, v nichž je hudební složka velmi výrazná, nebo ti naopak konvenují snímky, kde téměř žádný hudební motiv nezazní? 

Jsem schopen si užít oboje, pokud má film nějaký nápad. Zrovna včera jsem viděl argentinský film Dvojitá svoboda (sekce Imagina), který byl narací a filmovými prostředky hodně vyprázdněný a téměř žádná hudba v něm nebyla. Jednalo se o šíleně dlouhé záběry, de facto portrét činnosti jednoho člověka, a bavilo mě to. A pak natrefíš na film, v němž je hudební i zvuková stránka velmi vypracovaná, a když je dané téma přesvědčivé, taky mě baví. 

Kteří skladatelé filmové hudby tě inspirují? 

To je pro mě těžká otázka, protože primárně čerpám inspiraci z vážné koncertní hudby, již se snažím nějak přetvořit do své filmové hudby. Obecně mě více inspirují autonomní hudební tvary než hudba vytvořená primárně pro film. Ale kdybych se nad tím měl zamyslet vyloženě v kontextu skladatelů filmové hudby, tak by mě to spíš než do Ameriky táhlo někam do evropského prostředí. Asi bych začal na Islandu. 

A kdo z těch filmových autorů ti imponuje, aniž by ses jím třeba nechal inspirovat? 

Třeba konkrétně ve filmu Vyvolený mám hodně reminiscencí na Zdeňka Lišku, aniž bych si předtím pouštěl všechny jeho soundtracky. Snažil jsem se při komponování vyvolat si v sobě pocit určité nostalgie z období, kdy Zdeněk Liška tvořil. 

Které filmy z festivalové nabídky tě letos zaujaly, včetně hudební složky? 

Zmíněný argentinský film Dvojitá svoboda, kdy jsme byli moderátorem předem upozorněni, že příběh bude mít hodně pomalé vyprávění. Tyto snímky mající přísnou formu mě svým způsobem přitahují, protože v té formě začnu najednou vnímat hudebnost, aniž by tam hudba vůbec byla. A pokud bych šel vyloženě směrem filmové hudby, asi bych jmenoval finský horor Zrozen z temnoty ze sekce Po zavíračce, v němž mě hudba jako taková nějakým způsobem zaujala, i když film mi připadal vyloženě „půlnoční“ a podruhé si ho asi už nepustím. Dodatečně jsem dohledal, že hudbu k němu dělal Eicca Toppinen, člen finské Apocalyptica. Dále jsem s chutí šel na litevský film Rozvod za časů války (sekce Horizonty), kam dělal hudbu můj spolužák z HAMU Jakub Rataj a zajímalo mě, jak k hudební složce přistoupil.

Ještě bych rád zmínil dva filmy, u nichž bych nezdůraznil hudební kompozici, ale využití hudební dramaturgie. Jedná se o německo-rakouský snímek Napořád (též sekce Horizonty), v němž se objevuje repetitivní minimalistická elektronika charakterizující určitý aspekt videohry Minecraft, o níž je v příběhu zmínka. Daný hudební motiv byl velmi úsporný, ale když se objevil, byla to jízda sumarizující emotivní záběr filmu. A také musím jmenovat americký film Muž, kterého miluji (sekce Horizonty) odehrávající se v New Yorku osmdesátých let v prostředí queer komunity, kde byla hudební složka pouze převzatá v podobě kontratenoru a bassa continua, což mně zůstalo v hlavě jako jednoznačné dramaturgické rozhodnutí.

Jak dlouho už jezdíš na karlovarský filmový festival? 

Myslím, že poprvé jsem tady byl v roce 2011. V té době jsem do Varů jezdil téměř každý rok na tři čtyři dny, přičemž v těch čtyřech dnech jsem viděl minimálně čtyři filmy denně. V současné době mám malé děti a bezprostředně před nimi byl Covid, takže jsem na festivalu znova po osmi letech, tentokrát s tak zvanou premiérou „Rodina mě pustí“. 

Co pro tebe ta událost znamená? 

Určitě byl pro mě festival hodně formativní v době studia, kdy jsem sem jezdil častěji, zapisoval si poznámky, na čemž jsem poté založil výzkum na HAMU. Je dost možné, že moje doktorské téma Vizuální hudba a přesah do experimentálního filmu z hudební kompozice bylo hodně dané tím, co jsem viděl právě ve Varech. 

Ondřej Novák: Setkání s filmovými přáteli

Za jakým účelem jsi letos do Karlových Varů přijel? 

Čistě pro rekreaci. Letos jsem měl velmi náročnou divadelní sezónu až do konce června, a dokonce jsem do Varů přijel přímo z natáčení. Až teprve na festivalu jsem si uvědomil, že mi de facto začínají prázdniny.

Jaký jsi měl naplánovaný festivalový program? 

Dívat se na filmy a čas mezi jednotlivými tituly vyplnit předem domluvenými nebo nedomluvenými schůzkami s přáteli, s nimiž jsem se dlouho neviděl a poznali jsme se kdysi právě prostřednictvím filmu či divadla. A musím říct, že letos to byl pro mě nejvíce setkávací festival, minimálně za posledních deset let. 

Které filmy tě obzvláště zaujaly, včetně hudební složky? 

Na prvním místě bych jmenoval český film z Hlavní soutěže Chica Checa, na němž je mimo jiné zajímavá skutečnost, že autorem hudby je zároveň autor scénáře a režisér celého snímku Šimon Holý. Dále bych uvedl Rozvod za časů války ze sekce Horizonty, k němuž napsal hudbu český skladatel Jakub Rataj, i když se na filmu jinak koprodukčně podílela Litva, Lucembursko a Irsko. Dnes jsem třeba viděl zajímavý film v česko-polsko-rumunské koprodukci Vyvolený ze sekce Zvláštní uvedení s velmi nápadnou hudební složkou Martina Klusáka a v neposlední řadě nemohu opomenout španělské drama Milovaný (sekce Horizonty) s Javierem Bardemem a Victorií Luengo v hlavních rolích. Nutno podotknout, že jsem ještě nikdy nezažil tak věrohodně zahraný proces filmového natáčení, o čemž mimo jiné film pojednává. A zhruba v půlce snímku jsme svědky toho, jak režisér poslouchá hlasovou zprávu od skladatele, který se omlouvá, že už měl poslat první hudební nástřel a stále jej ještě nemá. Vzápětí mu něco pošle, a poté už režisér sedí ve střižně a řekne zvukaři, jestli by mu danou scénu mohl pustit znovu i s hudbou. Můžeme tedy přímo sledovat, jak se dává dohromady filmový obraz s filmovou hudbou, kterou v tomto případě zkomponoval Olivier Arson. 

A koho bys vyzdvihl z herců a hereček? 

Určitě Javiera Bardema ve zmiňovaném filmu Milovaný, pak bych rád zmínil Pavlu Tomicovou a Honzu Cinu v Chica Checa a v kyperském filmu Za zády mi číhá lev (Hlavní soutěž) bych jmenoval Sokhnu Diallo. Docela si tady libuji v tom, jak kolegové hrají. 

Jedním z našich nejlepších filmových herců v celé historii byl Vladimír Menšík, který se divadlu téměř nevěnoval a pracoval výhradně před filmovou a televizní kamerou. Kontakt s diváky mu nahrazovaly jeho zájezdové pořady Křeslo pro hosta. Dnes tento systém praktikuje Jaromír Hanzlík. Dovedeš si představit, že bys šel ve šlépějích těchto bardů? 

Těžko. Pravdou však je, že k tomu, aby herec mohl vystoupit na jeviště, musí věřit, že zahraje to, co zahrát má, a bude mít energii, sílu a nervy do toho každý večer vstupovat znovu a znovu. A já nevylučuji, že se někdy stane, že už nebudu mít sílu, energii a paměť hrát divadlo tak, jak bych si představoval, tudíž budu vděčen, když se jako herec budu moci věnovat něčemu jinému, ale zatím o úniku z divadla rozhodně neuvažuji.

A když jsi zmínil tyhle dva velikány, vzpomínám si, že mi jednou Libuše Šafránková říkala, že už s Pepou divadlo nehrají, protože jim zmiňovaný každovečerní stres před představením v životě překážel. Uvědomil jsem si, že když člověk odehraje průměrně patnáct představení v měsíci, tak to ani nevnímá, pokud ale z jakýchkoli důvodů z toho pracovního kolotoče vypadne, může mít následně pocit, že návrat na prkna, co znamenají svět, by mohl být velký stres. 

Pokolikáté jsi letos na festivalu? 

Zhruba podvacáté. 

Čím je tento ročník pro tebe výjimečný? 

Pro mě je každý ročník svým způsobem příjemně stejný i příjemně jiný, což závisí na tom, v jakém životním období se zrovna nacházím. Vím, že při některých ročnících jsem toho chtěl stihnout co nejvíce, kdežto letos si užívám pocit, že nikde být nemusím, a když se rozhodnu, že nakonec nikam nepůjdu, tak to dodržím.

Foto: Film Servis Festival Karlovy Vary

Facebook X E-mail WhatsApp