„Neměl jsem moc rád divadlo, měl jsem ale rád herce.“

„Zdeněk Liška je stále nedoceněný.“

„Umělecká všestrannost je v Ypsilonce hodně důležitá, ale primární je přece jenom herectví.“

Profesor Jan Schmid byl prototypem renesančního člověka. Původní profesí výtvarník začal záhy pronikat k divadlu jako herec, dramatik a režisér. V roce 1964 založil dnes již legendární Studio Ypsilon, v jehož čele stál až do konce svého života. Kromě toho se věnoval kulturní publicistice, spisovatelské činnosti a moderování televizní literární revue Třistatřicetři, k tomu více než čtvrtstoletí vyučoval na DAMU na katedře alternativního a loutkového divadla. Setkali jsme se letos v dubnu v jeho divadelní kanceláři, abychom se poohlédli po jeho životních milnících a u příležitosti Roku české hudby popovídali i o vztahu k české opeře a jejím autorům. Jan Schmid měl tehdy ještě mnoho plánů, které už bohužel nestihl dokončit. Zemřel uprostřed rozdělané práce 3. června 2024 ve věku nedožitých osmaosmdesáti let. 

Kdo vás v dětství nasměroval na uměleckou dráhu? 

Od malička jsem kreslil, třeba kamínkem na zeď, a když jsem dostal papír a barvičky, hned bylo vidět, že k tomu mám vlohy. Občas se mi povedla i nějaká abstrakce, což ale byla, jako u každého dítěte, náhoda podložená reálnými prožitky. Později mi babička vyprávěla, že mám nadání po prastrýci Jakubu Husníkovi, vynálezci světlotisku. Další naší příbuznou byla ilustrátorka dětských knížek Marie Fischerová-Kvěchová, u níž jsme byli dokonce jednou na návštěvě. Když jsem tam ucítil terpentýn a vůně barev, uchvátilo mě to. 

Pak jste se vyučil malířem. 

Ano, moje maminka se jednou jako vychovatelka účastnila pionýrského táboru ve sklárně v Novém Boru, kde jsem byl s ní a viděl, jak se maluje na sklo, což mně také učarovalo. 

Vystudoval jste Střední průmyslovou školu v Železném Brodě a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Co důležitého jste si z dob studií odnesl do profesionálního uměleckého života? 

Neměl jsem moc rád divadlo, protože se v něm v padesátých letech hrály samé podivné kusy. Měl jsem ale rád herce, například Rudolfa Hrušínského, Zdeňka Štěpánka či Jaroslava Vojtu, jimž nechybělo velké kouzlo, vtip a smysl pro výraz, což je pro charakteristiku herectví nejdůležitější. Teprve pak jim divák může věřit. Později do divadla začal trochu pronikat civilismus z ulice, což bylo sice generačně zajímavé, ale už to nemělo zmiňovaný výraz. Už se začínalo spekulovat. 

Poznal jste se s někým ze slavné herecké generace narozené na konci devatenáctého a počátkem dvacátého století osobně? 

Ano, při svých cestách z Prahy do Frýdlantu, kde jsme tehdy bydleli, jsem si jednou stopnul Jana Pivce. Jezdíval do libereckých lázní, přičemž tuto trasu jsem s ním poté absolvoval několikrát. Říkal mi: „Stejně to musím vydržet, i ty kurvy, a že jich tam je! Protože uvědom si, že když ty sedíš v hledišti, já mám radost, že v tom divadle někdo sedí a že je živej. A ty bys měl mít radost, že se koukáš na někoho, kdo ti třeba neříká pravdu, ale je taky živej. Divadlo je tedy jediné umění, které skýtá alespoň minimální pravdivý fakt, že jsme se v něm sešli navzdory všem zákazům jako živí lidé!“

Jan Pivec byl dle mého názoru jeden z nejlepších herců v celé historii československého divadla, filmu, televize i rozhlasu.

Ono jich bylo víc. 

Koho byste k němu ještě přiřadil? 

Nepochybně Zdeňka Štěpánka. Vzpomínám si, že jsme šli jednou na přednášku na Umprum a najednou vidíme, jak na nábřeží v zaparkovaném autě sedí dřímající Zdeněk Štěpánek. A když jsme šli odpoledne ze školy, pořád tam seděl. Napadlo nás, jestli neumřel. Zaklepali jsme na sklo a on nám vynadal, že si jen na chvilku zdřímnul. Načež jsme mu řekli: „Ale pane Štěpánku, vždyť jste tady seděl už ráno a teď je odpoledne…“ On na to: „To víte, takovej už je život. Někdy se člověk potřebuje prospat. A v tom autě je takové ticho.“ A my zareagovali: „Vždyť tady žádný ticho není, kolem jezdí auta!“ Mistr byl však přesvědčen o opaku: „Pro mě je to ticho. Jedná se totiž o hluk, který se dokonce z druhé strany může podobat hudbě a má přímo hojivé účinky. Až u toho jednou usnete, uvidíte, jaká je to krása!“ 

Kde se zrodil impuls k založení Studia Ypsilon? 

Už během studií v Praze jsem se seznámil s výtvarníky, kteří studovali scénografii na DAMU u Františka Tröstera, přičemž jeho dcera byla, stejně jako já, posluchačkou Umprum, to znamená, že už tehdy jsme byli svým způsobem vnitřně propojeni, aniž by to ještě mělo nějakou logiku. A když jsem začal chodit za kamarády na DAMU, uvědomil jsem si, že stále více inklinuji k živosti, komunikaci a improvizaci, a tak jsem se začal věnovat tomu, co jsem si vyzkoušel už na střední průmyslovce v Železném Brodě, kde jsem se improvizací intenzivně zabýval. Dělat divadlo mě lákalo především kvůli tehdejšímu politickému režimu. Nejdůležitější totiž je umět si udržet pravdu a svobodu v sobě, což z vás pak stejně vždycky mluví, i když nechcete. 

Na repertoáru Studia Ypsilon se po celou dobu jeho existence velice často objevují vaše vlastní adaptace slavných světových i českých oper. Jak jste se k tomuto žánru dostal? 

To vzniklo jednoduše. Za války se sice hrály v rádiu převážně německé opusy německých autorů, ale tatínek mě nabádal, abych to bedlivě poslouchal, protože zaměstnanci rozhlasu občas mezi Němce klidně zařadili Dvořáka nebo Smetanu, přičemž společným jmenovatelem těchto skladeb byly právě operní árie. Když jsem byl poté na střední škole, zjistil jsem, že hodně spolužáků zná melodie a pochody z Prodané nevěsty díky jejich skoro až šlágrovitému charakteru. Pan učitel Libeňský nám přinesl klavírní výtah této opery, který jsem se učil hrát na piano, a nakonec se nám z toho podařilo udělat vystříhanou verzi těch nejznámějších melodií. První představení Prodané nevěsty jsme tedy odehráli už tenkrát na průmyslovce. 

V roce 1966 jste napsal operní adaptaci Carmen nejen podle Bizeta. Jakým způsobem jste se rozhodl tuto látku uchopit? 

Carmen patřila mezi opery, které jsem od poslechu znal už jako dítě. Jedná se o příběh plný romantiky, v němž nechybí téma smrti a opuštěné lásky. Rozhodl jsem se pojmout to jako svět obrazů ze života a představoval si, jak by bylo těžké, kdyby se mi něco podobného stalo. Volil jsem tedy pro divadlo takové obrazy, aby z nich šla až hrůza, ale na druhé straně také radost. V šedesátých letech existovala edice Sešity pro mladou literaturu, kam mě přivedl Ivan Vyskočil, a tak moje adaptace Carmen v rámci této edice vyšla hned tiskem.

Několikrát jste režíroval také v Národním divadle. Jak k tomu došlo? 

V roce 1981 mně z Národního divadla nabídli, abych režijně připravil cokoliv. Vzpomněl jsem si na Emila Františka Buriana a na jeho hodiny herectví a režie na DAMU, které jsem často navštěvoval, což mě hodně ovlivnilo. Viděno zpětně musím říct, že jsem se od E. F. Buriana hodně odrazil a později také od Alfréda Radoka, s nímž mě a Honzu Švankmajera seznámil jeho bratr Emil. Radok byl geniální pedagog. 

Kterou hru jste si tehdy vybral pro režijní zpracování v Národním divadle? 

Vzhledem k tomu, že jsem kdysi viděl právě u E. F. Buriana Klicperovu komedii Každý něco pro vlast, což je pěkná, trochu obrozenecky připitomělá hra, požádal jsem našeho nejlepšího divadelního teoretika Zdeňka Hořínka, aby se toho ujal jako dramaturg. Zdeněk totiž také působil u E. F. Buriana. Byl jsem rád, že moji nabídku přijal, a společně jsme dali dohromady tři krátké aktovky a nastudovali činoherní představení Každý něco pro vlast a ještě něco. A po premiéře vyšly kritiky v tom smyslu, že kam se hrabe Národní divadlo na Ypsilonku. Měl jsem kvůli tomu i nepříjemnosti, takže jsem bezprostředně další nabídku na režírování ve Zlaté kapličce raději odmítl.

V roce 1997 jste se však do Národního divadla vrátil a režíroval zde Lazebníka sevillského, přičemž dirigentem tohoto operního zpracování byl Vladimír Válek. Jak probíhala vaše spolupráce? 

Bezvadně, jsme stejně staří, takže jsme se znali a neměli společně žádný problém. Mirek tvrdil, že mu operní žánr příliš nesedí, ale nutno říci, že na všechny moje režijní nápady, připomínky i škrty ochotně přistupoval.

V červnu 1996 měla ve Studiu Ypsilon premiéru vaše adaptace Prodané nevěsty, z níž se záhy stala kultovní inscenace, protože se na prknech Ypsilonky hrála čtvrtstoletí. 

Prodaná nevěsta kupodivu nejprve nezabrala, takže jsem v průběhu repríz musel přehazovat árie. Na samý závěr jsem zařadil árii, která je melancholického rázu a nesouvisí s tím, jak se jako celek ta opera tváří. Zpívali ji Jaroslava Kretschmerová a Marek Eben. 

Letošní rok je Rokem české hudby. Co pro vás znamenají Bedřich Smetana a Antonín Dvořák? 

Hodně, a když k nim připočtete ještě Janáčka, nezbývá než konstatovat, že je úžasné, že se v tak malé zemi narodili takoví hudební géniové. Škoda že třeba Rudolf Friml, který bral hodiny u Dvořáka a byl jím skladatelsky hodně ovlivněn, je v encyklopedických slovnících považován za jednoho ze zakladatelů amerického hudebního divadla, a přitom odsud odešel v roce 1906 v sedmadvaceti letech. O něm mám v plánu ještě udělat divadelní hru. 

Pokud jde o vaši filmografii, nelze opomenout roli Roberta v proslulém podobenství Věry Chytilové Ovoce stromů rajských jíme z roku 1969, které je zároveň moderní operou a experimentální hříčkou. Proč vás zde namluvil hudební skladatel Jan Klusák? 

Ale já mluvím asi ve dvou třetinách filmu. Ono se to nerozezná. 

S tím souhlasím, protože při sledování filmu na karlovarském filmovém festivalu bych si toho také nevšiml. Tuto informaci jsem zjistil až ex post ve Filmovém přehledu. Proč k tomu došlo? 

To způsobila Ester Krumbachová, jejíž některé požadavky jako scenáristky filmu byly úplně děsivé. Věra ji však nechtěla ztratit, tak se snažila vždycky dojít k určitému kompromisu. Záhy se stalo, že kameraman Jaroslav Kučera onemocněl, takže některé pasáže točil místo něho Miroslav Ondříček. S Mirkem jsme se následně domluvili, že se pokusíme oslabit moc Ester a na Věru uděláme dojem v tom smyslu, že ji vede špatnou cestou.

V tomto snímku hraje zcela zásadní úlohu hudba Zdeňka Lišky. V čem spočívá jeho přínos českému hudebnímu umění? 

Zdeněk Liška byl obrovský talent, který věděl, že každá věc kolem nás, i když se vůbec nehýbe, má svůj rytmus. Své okolí vnímal nejen věcně filozoficky, ale bylo tam vždy něco navíc, co tvořilo všechny věci, jež ho obklopovaly. Vždycky jsem ho jako autora hudby poznal. A zajímavé je, že Lišku poznáte, i když nemusí opakovat motivy, které už od něj znáte. V tom byl geniální! Bohužel je stále nedoceněný. 

V dalších letech jste se jako herec před kamerou stal dokonalým prototypem intelektuálních vědeckých pracovníků, což dokazují třeba filmy Holka na zabití, Upír z Feratu, Jak básníkům chutná život nebo televizní seriál Dobrodružství kriminalistiky. Necítil jste potřebu vymanit se z této škatulky? 

Ne, mě to bavilo. Jinak jsem se totiž z Ypsilonky těžko mohl třeba na dva měsíce uvolnit. Filmování však byl dostatečný důvod, a pak jsem taky některé filmy chtěl dělat sám. 

Jaké předpoklady musí herec splňovat, aby se stal členem souboru Studia Ypsilon? 

Nesmí se bát naučit se všemu, a i když je všestrannost hodně důležitá, primární je přece jenom herectví, a nikoliv, jak se někdy zdá, umět hrát na hudební nástroje a zpívat. To se pak naučí v procesu zkoušení jeden od druhého. A taky je dobré, že se všichni musí vzájemně poslouchat.

Na čem nyní pracujete?

V příští sezóně bychom měli začít zkoušet avizovanou hru Rosemarie aneb Jak neznáme Frimla, což bude především o jeho pražském období. Měl totiž sestru Zdenku, která byla vynikající klavíristkou a manželkou Karla Hašlera. Zajímavé je, že všechny Hašlerovy písničky považovala za kýč, avšak několika svými nápady k jejich věhlasu také přispěla. Tyto informace jsem se dozvěděl od Rudolfa Deyla staršího, s nímž jsem měl tu čest se v šedesátých letech seznámit a hodně jsem od něho načerpal.

Chtěl byste na závěr ještě něco dodat?

Letos slavíme šedesát let od založení Studia Ypsilon, uspořádali jsme k této příležitosti výstavu a plánujeme vydat monografii mých plakátů, která bude obsahovat i část Encyklopedického hesla, což byla moje vůbec první divadelní inscenace. A protože všechno začíná v dětství, vybral jsem asi padesát starých fotografií a udělal k nim poznámky, v nichž jsem se snažil popsat svůj život od narození do dvanácti let.

Prozradíte svoje životní motto? 

Všechno je v jednoduchosti, což se ale nesmí zaměňovat za zjednodušení.

Foto: Hana Smejkalová, imdb.com, MFF Karlovy Vary Facebook studia Ypsilon