„V nejdramatičtější fázi převzal Zdeněk Liška zcela nadvládu nad obrazem a přenesl emotivní dopad příběhu neočekávaně do oblasti hudby, nepochybně k plné spokojenosti režiséra Františka Vláčila.“

„Umělé inteligenci bych řekl: Udělej mi hudbu jako Zdeněk Liška, ale udělej to svižněji, a aby to byl trochu Hapka.“

„Pokud bychom se měli bavit o hudebním skladateli, který zásadním způsobem ovlivnil hudbu pro československý film, musíme hovořit o Zdeňku Liškovi.“ 

Největší filmový svátek. V sobotu 6. července skončil 58. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Uskutečnilo se během něj 453 filmových představení, jichž se zúčastnilo 10.769 akreditovaných návštěvníků. Bylo prodáno celkem 127.325 vstupenek. Detailněji se věnuji těm filmům a událostem, které mě během celého festivalu obzvláště zaujaly, včetně jejich hudební složky. Také jsem oslovil laureáta Ceny prezidenta festivalu za rok 2019 kameramana Vladimíra Smutného, kameramana Ivana Šlapetu, režiséra Karla Smyczka a dále herce, lékaře a hudebníky Báru Fišerovou, Ondřeje Nováka, Petra Neužila, Jana Smigmatora a Josefa Vejvodu, kteří patří k pravidelným festivalovým návštěvníkům, aby mi v krátkých interview sdělili, co pro ně tato událost znamená a jak hledí na úlohu hudby ve filmu. 

V pátek 28. června se ve Velkém sále Thermalu uskutečnilo slavnostní zahájení festivalu, na jehož začátku bylo prostřednictvím dobových obrazových materiálů připomenuto třicetilé působení Jiřího Bartošky v roli prezidenta festivalu. Konferování celého galavečera se skvěle zhostil Marek Eben, který Jiřího Bartošku vyzpovídal, a společně se ohlédli za zásadními momenty jeho třicetileté mise. Dále byla představena porota Hlavní soutěže, Soutěže Proxima a také zbrusu nová festivalová znělka s laureátem Ceny prezidenta festivalu z roku 2022 Beniciem del Torem. Hlavním hostem slavnostního ceremoniálu byl herec a režisér Viggo Mortensen, který obdržel Cenu prezidenta MFF Karlovy Vary a při své děkovné řeči překvapil zejména tím, kolik se toho za tak krátkou dobu dokázal naučit česky. 

Zahajovacím filmem se stala romance odehrávající se na Divokém západě devatenáctého století Až na konec světa (2023), pocházející z autorské dílny právě Vigga Mortensena, protože Mortensen snímek sám napsal, režíroval, zahrál si hlavní mužskou roli… a dokonce i zkomponoval hudbu, která sice odpovídala dobovému kánonu westernů, ale na rozdíl třeba od Ennia Morriconeho se neprojevovala nijak nápadně. Po skončení projekce následoval před hotelem Thermal koncert britské kapely Kosheen, jehož závěr za mohutného aplausu fanoušků doprovodil festivalový ohňostroj. 

V sobotu 29. června před polednem se ve Velkém sále Thermalu konala světová premiéra nově zrestaurované verze strhujícího dramatu Stíny horkého léta (1977) ze sekce Návraty k pramenům. Natočil je podle scénáře Jiřího Křižana mistrovským způsobem František Vláčil, za kamerou stál Ivan Šlapeta a napínavý děj maximálně možným způsobem umocňuje geniální hudba Zdeňka Lišky, který jako signálně vzrušivý leitmotiv použil ostinátně, na jednom tónu se opakující trioly a šestnáctiny v břeskném provedení trubky, do něhož nenápadně vstupuje vedlejší melodické téma trubky ztlumené dusítkem. Vynikající herecké výkony tehdy předvedli Juraj Kukura jako Ondřej Baran, Marta Vančurová (jeho žena Terezka), Robert Lischke (jejich syn Lukáš), Gustáv Valach (doktor), Ilja Prachař (velitel SNB) a samozřejmě také pětičlenná skupina mlčících banderovců v podání Karla Chromíka, Zdeňka Kutila, Jiřího Bartošky, Gustava Opočenského a Augustýna Kubáně. Na pódium snímek doprovodila delegace, kterou tvořil mimo jiné Jiří Bartoška, Robert Lischke, Ivan Šlapeta a také Eduard Kučera, jehož nemalou zásluhou ke zmíněnému restaurování vůbec došlo. Jiří Bartoška v úvodní řeči vtipně pronesl, že režisér František Vláčil trval na tom, že musí mít jako jeden z banderovců z prožité hrůzy zbělelé vlasy. Nakonec to dopadlo tak, že mu je v kadeřnictví v Legerově ulici při odbarvování spálili, a tak musel nosit dle svých slov příšernou bílou paruku. 

Téhož dne odpoledne se v Grandhotelu Pupp uskutečnila projekce surrealistické hříčky Vražda ing. Čerta (sekce: Návraty k pramenům). Natočila ji podle vlastního námětu a scénáře jako svůj jediný režijní počin jedna z nejvýznamnějších osobností československé filmové nové vlny Ester Krumbachová a podílela se s nezaměnitelnou osobitostí a precizností též na výtvarné koncepci filmu. Snímek uvedla představitelka hlavní ženské role Jiřina Bohdalová a zdůraznila zejména fakt, že původně byly ve scénáři také monology, které její postava pronáší vůči mužskému pokolení, ale v konečném sestřihu žel nebyly ponechány. Jiřina Bohdalová neopomněla upozornit přítomné pány, že jestli někdo dokázal vidět mužům až do duše a obnažit je, byla to právě Ester Krumbachová. Role ing. Čerta se tehdy bravurně zhostil Vladimír Menšík, přičemž oba protagonisté zde předvedli naprosto dokonalou symbiózu hereckého partnerství. Trefně zvolenou hudební složku obstaral Angelo Michajlov, leitmotiv vystavěl z bluesové pentatoniky a mazlivého tenorsaxofonu. Ústřední píseň Lepší sněžný muž nežli žádný muž nazpívala Marta Kubišová, v titulcích však již patrně z politických důvodů nebyla uvedena.

Z nedělního dne je třeba zdůraznit snímek Mr. Kneff (2024) ze sekce Touha stát se Indiánem: Kafka a film, který ve Velkém sále uvedl režisér Steven Soderbergh. Jedná se o Soderberghem sestříhanou a o dvacet minut zkrácenou verzi jeho filmu Kafka z roku 1991. Nejzásadnější změna spočívá v tom, že Soderbergh odstranil veškeré dialogy a nahradil je titulky. Film tak o to více nabyl na své odtažitosti. Pokud jde o hudební složku, nejvýrazněji zaznívá v momentu vyvrcholení hlavní zápletky symfonická báseň Tak pravil Zarathustra Richarda Strausse, ovšem v proslulém jazzovém aranžmá a provedení Big Bandu Stana Kentona z roku 1973. 

O pondělním večeru bylo možné poslechnout si jazzové standardy v podání Jana Smigmatora a jeho kvarteta. Všichni muzikanti prokázali výjimečnou jazzovou erudici a návštěvníci Open Air koncertu ve Smetanových sadech byli velmi spokojeni. Poté v Kongresovém sále Thermalu proběhla za účasti kameramana Jeffa Preisse projekce jedinečného dokumentárního filmu Let´s Get Lost (sekce: Návraty k pramenům), který byl v roce 1988 nominován na Oscara. Snímek natočil Bruce Weber. Uchvacujícím způsobem líčí životní osudy jednoho z nejvýznamnějších světových jazzových trumpetistů Cheta Bakera. Příběh působí o to silněji, že se odehrává během posledního Bakerova turné v létě 1987, přičemž hlavní protagonista ve svých výpovědích dostává největší prostor, a i když působí vyčerpaně, dozvíme se z jeho života vše zásadní, včetně rodinného zázemí, privátního života, dlouhodobého užívání návykových látek i jeho názorů na jazzovou muziku a hraní na trubku jako neměnného životního postoje a jistoty. Dobrou polovinu filmu tvoří nepřeberné množství unikátních hudebních ukázek z Bakerova nezaměnitelného interpretačního umění. Nejen každý trumpetista, ale každý, kdo se alespoň trochu zajímá o jazz, by měl tento dokument povinně zhlédnout, a to jak kvůli samotnému Chetu Bakerovi, tak pro doplnění znalostí a nezbytných souvislostí v historii světového jazzu. 

Z dalších titulů ze sekce Návraty k pramenům nemohu opomenout premiéru celovečerního dokumentu Janžurka (2024), který o své matce originálním způsobem natočila Theodora Remundová. Obě ženy se ve filmu chtěly vyhnout určitým klišé, jež se v životopisných portrétech často vyskytují, a to se jim povedlo. Snímek uvedla delegace v čele s Ivou Janžurovou, po skončení následovala beseda, na niž Iva Janžurová uvedla, že nejtěžší divadelní rolí v celém jejím životě pro ni byla Winnie v Becketově hře Šťastné dny, uváděné v Divadle Kolowrat. Iva Janžurová byla odměněna mohutným a nekončícím standing ovation, což svědčí o faktu, že o diváky v kinech nebude mít Janžurka v žádném případě nouzi. 

A také nelze nezmínit, že ve čtvrtek odpoledne se v Městském divadle u příležitosti nedožitých 100. narozenin režiséra Oldřicha Lipského konala projekce jeho parodie na romantické verneovské příbehy Tajemství hradu v Karpatech (1981). Film uvedla Naďa Konvalinková, která u Oldřicha Lipského před filmovou kamerou herecky začínala, a rodinní příslušníci klanu Lipských, z nichž syn Dalibor je profesí střihač. Z tvůrčího tandemu Jiří Brdečka a Oldřich Lipský vznikla ta nejlepší díla v celé historii československé kinematografie, koneckonců jejich parodie Limonádový Joe aneb Koňská opera, Adéla ještě nevečeřela a Tajemství hradu v Karpatech jsou toho jasným důkazem. O hudební složku se v posledně i předposledně jmenovaném opusu postaral Luboš Fišer a provedl to, jak bylo ostatně jeho zvykem, famózně. Hudba je zde velmi výrazná a „fišerovsky“ originální, obzvlášť sugestivně působí u Tajemství hradu v Karpatech použití zmenšených septakordů v tutti žesťové instrumentaci v úvodních titulcích. Netřeba dále doporučovat, tyto komedie stále nacházejí své věrné diváky. 

Pokud jde o sekci Touha stát se Indiánem: Kafka a film, věnující se kinematografické reflexi díla Franze Kafky u příležitosti 100. výročí jeho úmrtí, za zmínku stojí francouzský psychologický thriller Nájemník (1976) Romana Polańskeho, který je taktéž spoluautorem scénáře a zároveň se skvěle zhostil hlavní role ambivalentního mladého muže Trelkovskeho. Hudbu zkomponoval renomovaný filmový skladatel Philippe Sarde, a i když je výrazná, nikdy samoúčelně neruší, naopak vždy podporuje všechny důležité dějové momenty na plátně. 

V sobotu 6. července se ve Velkém sále Thermalu uskutečnilo slavnostní zakončení celého festivalu, během něhož byly předány Křišťálové glóby. Cenu diváků si odnesl český film Vlny. V Hlavní soutěži zvítězil britský snímek Náhlý záblesk hlubších věcí a v Soutěži Proxima čínsko-americký film Cizinec. Křišťálový glóbus za přínos české kinematografii získal Ivan Trojan a Cenu prezidenta MFF Karlovy Vary obdržel Clive Owen. Jako závěrečný film byla vybrána americká komediální romance Nehty (2023) v režii Christose Nikoua, za jeho osobní účasti, pojednávající o Institutu lásky, kde se provádí testování vzájemné kompatibility potenciálních životních partnerů. Hudba Christophera Straceyho zůstala nenápadně v pozadí, což bylo ku prospěchu věci. Clive Owen při děkovné řeči na slavnostním zakončení neopomněl vzdát velký hold Jiřímu Bartoškovi. Poděkoval mu za uplynulých třicet let, co stojí jako prezident v čele karlovarského festivalu, protože kdyby nebylo jeho, nebylo by festivalu v takové podobě, jak jej známe dnes. 

Vladimír Smutný: Letos jsem opravdu spokojen  

 Před dvěma lety jste na festivalu dle vašich slov havaroval, protože jste hned první den zhlédnul čtyři filmy, které se nepovedly, což vás odradilo jít na něco dalšího. Jak si stojí letošní ročník? 

Jsem opravdu spokojen, neodešel jsem ze žádného filmu, naopak jsem u všech vydržel až do konce a těch dobrých bylo překvapivě hodně. 

Můžete se o ně podělit? 

Samozřejmě, dnes jsem asi po třiceti letech viděl v restaurované verzi road movie Wima Wenderse Paříž, Texas (ze sekce Návraty k pramenům), a když jsem odcházel z kina, říkal jsem si, jestli vůbec má cenu ještě točit filmy, protože tak nádherný scénář, herecké výkony i vynikající kamera Robbyho Müllera se jen tak nevidí. A co mě jako kameramana překvapilo, byla digitalizace negativů, kterou dělali Italové v Bologni, a musím říct, že to bylo provedeno s mimořádným citem pro strukturu filmového materiálu. 

A které další filmy vás zaujaly? 

Včera ráno jsem zhlédl francouzský dokument s názvem François Truffaut, scénář mého života, který je sestříhaný z materiálů natočených za Truffautova života a je postavený na tom, že Truffaut točil de facto celý život o svém životě, což mě opravdu překvapilo, protože na jeho filmech to není znát. Musel by být divák detailněji seznámen s jeho rodinnými vazbami… Pak bych ještě jmenoval íránský snímek V zemi našich bratrů (ze sekce Zvláštní uvedení), který získal cenu za režii na letošním festivalu Sundance. V poslední době mám slabost pro íránské filmy. Najednou totiž vidím, jak nikam nepospíchají a umí dobře vyprávět prostřednictvím hlavních postav, takže jako divák máte možnost určité empatie. V tomhle ohledu měl Jirka Mádl trochu smůlu, protože jsem íránský snímek porovnával s Vlnami, kde však byl scénář zvláštním způsobem spletený, přičemž hlavní figura nebyla tím stěžejním protagonistou. Oproti tomu film V zemi našich bratrů působil daleko upřímněji a ve třech povídkách moderním způsobem vyprávěl o utečencích ze Sýrie, kteří se nemohou vyrovnat s tím, že jsou v Íránu stále přijímáni jako druhořadí občané. 

Zmínil byste ještě nějaký tuzemský film? 

Ano, včera odpoledne jsem měl možnost vidět dokument z FAMU Ta druhá pojednávající o rodině s dvěma dcerami. Mladší z nich trpí autismem, přičemž toto onemocnění s ní svým způsobem prožívá i její starší sestra, která se připravuje na maturitu a na vysokou školu. Nakonec jsem byl velice potěšen, protože se jednalo o pečlivě udělaný snímek včetně kamery, kde obzvláště závěr byl zajímavě stylizovaně natočen za použití dlouhých objektivů. 

Jak byste zhodnotil hudební složku výše uvedených titulů? 

Ve filmu Paříž, Texas byla nádherná baladická muzika Ry Coodera. Ve Vlnách Mádl použil ty nejlepší šlágry ze šedesátých let, a když jsem se o tom bavil s mladými lidmi, kteří dobovou populární hudbu tolik neznají, zastávali názor, že by místo těch písniček raději uvítali scénickou hudbu, což by mě nenapadlo. 

Jaká byla hudba v íránském filmu V zemi našich bratrů? 

Tam jsem ji nevnímal, protože se jednalo o autentické herectví, žádné melodrama, kde jako by muziky nebylo třeba. 

Dokázal byste popsat svůj nejsilnější zážitek z letošního festivalu? 

Myslím, že ho mám teprve před sebou. Dnes v noci mě totiž čeká projekce filmu Milé laskavosti řeckého režiséra Yorgose Lanthimose a britského kameramana Robbieho Ryana, kteří umí točit hodně provokativně, což třeba dokázali loni snímkem Chudáčci. Navíc v obou filmech hrají Emma Stone a Willem Dafoe. 

Co budete točit v nadcházející sezóně? 

Naštěstí nic, protože všichni „moji režiséři“ buď píší, nebo dělají divadlo, tudíž se budu věnovat především pedagogické činnosti na katedře kamery na FAMU. 

Ivan Šlapeta – Karlovarský festival navštěvuji rád

Za jakým účelem jste letos do Karlových Varů přijel? 

Přijel jsem představit digitalizovanou verzi filmu z roku 1977 Stíny horkého léta, kterou jsem měl šest let připravenou a letos, k mé nemalé radosti, dokončenou. Všem zúčastněným děkuji za spolupráci.

Byly Stíny horkého léta v něčem obzvláště náročné, co se týče práce s kamerou? 

V době, kdy nám byl film Stíny horkého léta nabídnut, natáčela se řada normalizačních velkofilmů (Vítězný lid, Osvobození Prahy, Komu hrana zvonit nebude a podobně), které spotřebovaly veškerou kapacitu studia Barrandov. Proto základní podmínka pro nás zněla, že se musíme spokojit jen s minimem techniky: jedna němá ruční kamera Arriflex s transfokátorem a sadou základních objektivů, dva osvětlovači a sada malých lamp, žádný agregát, jen zvukař pro pomocný zvuk. S Františkem Vláčilem jsme na podmínky přistoupili, s produkčním Janem Balzerem jsme se dohodli a pustili jsme se do tohoto dobrodružství. Chyběly nám připojovací kabely i v místech nedaleko statku. Noční scény u potůčku v nedostupném kopci jsme natáčeli ve dne, bez osvětlování, jen s odraznými deskami. To byl tehdy v roce 1977 pro kameramana v dnešní digitální době těžko pochopitelný problém. Ale bavilo nás to a byli jsme ve svém odříznutí od světa šťastní.

V čem spočívala výjimečnost režiséra Františka Vláčila? 

František Vláčil říkával: „Nikdy v životě jsem nepracoval. Člověk má tvořit, ne pracovat, má se těšit z toho, co dělá, a pak to může mít nějaký výsledek.“ Byl s Křižanovým a Sirového scénářem spokojen, ale přepracoval jej poněkud k obrazu svému zkrácením celkové metráže. Soustředil se výhradně na základní konflikt Ondřejovy rodiny a vetřelců. Zbavil se třech dramatických okamžiků, ale tím silnější se stal nečekaný a největším nebezpečím prozrazení hrozící příchod malé holčičky, která se přišla zeptat, proč její spolužák přestal chodit do školy. Logická úvaha policajta už nedokázala situaci řešit, přišla pozdě – a divák si klade otázku, oč tragičtěji by vše dopadlo, kdyby zasáhla dřív. Dialogy otce se synem Vláčil oprostil od sentimentu. Horalé jsou přece tvrdí chlapi.

Z nonverbálních složek se na výsledné podobě filmu kromě kamery podílí také hudba. Ve Stínech horkého léta Zdeněk Liška vymyslel geniálně vzrušivý leitmotiv, který už v úvodních titulcích signalizuje napětí, v němž se celý snímek ponese. Do jaké míry může hudba film povznést, nebo mu naopak uškodit? 

Režisér měl scénář dokonale promyšlen, akcentoval vše podstatné a každé gesto, každý pohled či pohyb měly nejen své místo, ale také svůj přesný význam. Tento způsob zobrazení inspiroval hudebního skladatele Zdeňka Lišku ke kongeniální spolupráci. Využitím nezvyklé orchestrace a barev tónů výrazně posiloval napětí tak, že v konečné, nejdramatičtější fázi převzal zcela nadvládu nad obrazem a přenesl emotivní dopad příběhu neočekávaně do oblasti hudby, nepochybně k plné spokojenosti režiséra Františka Vláčila.

Jak dlouho už na karlovarský filmový festival jezdíte? 

Do Varů jsem přijel, pokud si vzpomínám, poprvé v roce 1978 právě s tímto filmem a s Františkem Vláčilem jsme tady získali Velkou cenu Křišťálový globus na 21. ročníku MFF, ex aequo ji obdržel také sovětský film Stanislava Rostockého Bílý Bim, Černé ucho. Náš film Stíny horkého léta tady měl veliký úspěch, získal ještě řadu dalších ocenění a otvíral mi cestu ke spolupráci na řadě dalších českých i zahraničních filmů. Další návštěvu MFF Karlovy Vary jsem absolvoval až v roce 1990, kdy nás zde s Antonínem Mášou čekala další hlavní udělená cena za film Byli jsme to my? Od té doby navštěvuji karlovarský festival rád s občasnými přestávkami až do dnešních dní. 

Karel Smyczek – Letos jsem jako vždy nadšený 

Jaký máte na letošním festivalu ve Varech naplánovaný program? 

Včera večer jsem byl pozván na „Neformální setkání filmařských osobností“, jež se konalo v restauraci Meat & Bone Steakhouse. Bylo to velice příjemné setkání napříč generacemi s mnoha známými, z nichž mnozí na karlovarském festivalu nebývají úplně často. Zkrátka sešli se lidé, kteři si rozumějí, i když se léta neviděli. 

Potkal jste se tam s někým, koho jste dlouho neviděl? 

Ano, hodně času jsem tak mohl strávit třeba s Jitkou Smutnou. 

Které filmy vás z aktuální nabídky zaujaly? 

Neviděl jsem ani jeden, protože jsem letos přijel jenom na dva dny, a filmy, které by mě zajímaly, už byly vyprodané. 

Máte raději snímky, v nichž je hudební složka velmi výrazná, nebo je vám milejší, když se na plátně téměř nehraje? 

Myslím, že se to nedá paušalizovat. Některému filmu svědčí to, jinému ono. Bylo by však nezvyklé a nikoliv zcela vhodné, kdyby se jednalo o muzikál, a přitom v něm nezazněl žádný hudební motiv (smích). V dnešní době je velkou výhodou, že vám skladatel může díky počítačovým programům předvést finální tvar, kdežto dříve si v procesu komponování musel vystačit pouze s klavírem. Nevím, jak to bude vypadat s umělou inteligencí, když bych jí řekl: „Udělej mi hudbu jako Zdeněk Liška, ale udělej to svižněji, a aby to byl trochu Hapka.“ Byl bych zvědav, jak by si s tím poradila. 

Zkoušel jste to už jako experiment? 

Ne. 

A pracujete s umělou inteligencí? 

Ano, občas si s ní povídám. Dokonce jsem jí jednou řekl, aby mi složila verše na téma smrt v duchu Jaroslava Seiferta. Napsala verše a já jsem ji zaúkoloval, aby to udělala trochu veselejší formou, načež mi odpověděla: „Toto není téma, na něž by se dalo žertovat.“ 

Jak jste spokojen s letošním ročníkem? 

Jako vždycky jsem nadšený, především z kamarádů, které tady potkávám. A vždycky jsem trochu zděšený, co se pak o festivalu dovídám na nejrůznějších virtuálních sítích. Třeba se tam objeví fotka nějakého známého člověka, jenž stojí a normálně se tváří, avšak pod tím je napsáno: „Neměl dobrou náladu, něco se mu přihodilo.“ Též se neustále řeší jenom to, co měl kdo na sobě, což se navíc často týká lidí, kteří jsou sice známí, ale nikoliv v okruhu mých známých. Také jsem pobaven tím, jak si některé „celebrity“ stěžují, že je někdo někam nepozval a nebo že jsou tady hlavně manekýnky, které, na rozdíl od nich, by tady být nemusely. 

Co vás čeká v nejbližší době? 

Na chalupě v Nejdku musím přeházet kompost, posekat trávu, opravit plot, naštípat dříví a postavit nový dřevník, což se mi protáhne až do podzimu – a v zimě si zatopím. 

A co se týče uměleckého vyžití? 

Příští rok v únoru bude mít v Divadle Broadway premiéru Lotrando a Zubejda jako hra s písněmi, již režijně připravuje Jirka Strach, asistovat mu bude můj syn a já se k nim připojím maximálně nějakým postřehem. 

Bára Fišerová – Nejkrásnější filmový svátek 

Za jakým účelem jsi letos do Karlových Varů přijela? 

Patřím mezi tradiční festivalové návštěvníky a kromě krásných filmů se samozřejmě těším na skvělá setkání s přáteli a filmaři. A dokonce jsem včera byla pozvána na tenisový turnaj, takže jsem i chvilku sportovala. 

Pokud sleduješ film jako divák v kině, do jaké míry je pro tebe důležitá hudba? 

To ses trefil, protože hudbu stavím při vnímání filmu na přední příčky. Samozřejmě na prvním místě je příběh, poté herci, kamera a pak hudba, kterou bych dokonce zařadila před režii. Hudba totiž dodává danému dílu potřebné emoce a dokáže je povznést až do filmových nebeských výšin. 

Kteří čeští i světoví skladatelé filmové hudby tě nejvíce oslovují? 

Ze světových miluji Ennia Morriconeho a z těch českých bych jmenovala Ondru Soukupa, Varhana Orchestroviče Bauera a Karla Svobodu. 

Můžeš prozradit svůj nejsilnější festivalový zážitek? 

Ano, odehrál se před mnoha lety, a sice když se festivalu účastnil Woody Harrelson s filmem Lid versus Larry Flynt. Tehdy jsem se seznámila s jeho bratrem Davidem, přičemž jsem nevěděla, že se jedná o Woodyho bratra. David mě pak Woodymu představil, což byl skutečně zážitek, na nějž se jen tak nezapomíná. Nemohu však také opomenout ikony českého filmu, které už bohužel nejsou mezi námi a měla jsem to štěstí je potkat právě ve Varech.

Jak dlouho už na karlovarský festival jezdíš? 

To se raději neptej! Od teenagerovských časů, takže se jedná o desítky let. 

Co pro tebe ta událost znamená? 

Začátek léta a nejkrásnější filmový svátek. 

Ondřej Novák – Přepnout se jinam

Za jakým účelem jsi letos do Karlových Varů přijel? 

Za stejným účelem jako sem jezdím většinou, a to abych viděl několik dobrých filmů. Uvědomil jsem si totiž, že během uplynulého roku jsem byl v kině maximálně třikrát. Ve Varech si tak doplňuji svůj celoroční deficit a zároveň festival vnímám jako bránu do letních prázdnin, kdy člověk odehraje poslední představení a může vyrazit sem, kde se přepne úplně někam jinam.

Kolik filmů jsi dosud zhlédl a které z nich tě nejvíce zaujaly, včetně hudební složky? 

Viděl jsem deset filmů a dnes mě ještě tři čekají. Pokud jde o hudební složku, určitě bych vyzdvihl dva filmy ze včerejšího dne. První z nich se jmenuje Gloria!, odehrává se v italském sirotčinci v roce 1800 a byl natočen jako pocta hudebním skladatelkám, jejichž díla se nikdy nedočkala dneška. Hlavními hrdinkami jsou osiřelé dívky, které se hudebně vzdělávají, mají svůj orchestr a některé z nich komponují a produkují vlastní úžasnou muziku. Určitě se jedná o nejpozitivnější film, jaký jsem tady doposud letos viděl. 

Ve které sekci byl uveden? 

V Horizontech, přičemž soutěžil na letošním Berlinale. A druhý film s názvem Kneecap (taktéž ze sekce Horizonty) pojednává fiktivně-pravdivou formou o vzniku stejnojmenné irské hiphopové skupiny. Musím říct, že hiphop jako hudební žánr mě až do včerejška, kdy jsem viděl tenhle film, nechával dosti chladným. Kneecap je ale v každém případě zábavný, vtipný a dynamický snímek s poslouchatelnou hudbou na texty v irské gaelštině. Také jsem samozřejmě viděl filmy, kde si ani neuvědomuji, zda vůbec obsahovaly nějakou hudbu, a přitom byly výborné. 

Můžeš některé jmenovat? 

Například norské vztahové psychologické drama Až na věky z Hlavní soutěže nebo český film Vlny, i když v něm je použito hodně dobových songů, takže se de facto jedná o písničkový soundtrack z let 1967 a 1968. 

Vyhovují ti více filmy, v nichž je hudební složka velmi výrazná, nebo máš naopak raději snímky, kde téměř žádný hudební motiv nezazní? 

Asi bych to takhle nerozděloval. Například zmiňovaný film Gloria! má výraznou hudební složku, stejně jako třeba Amadeus, a kdyby tomu tak nebylo, byly by to špatné filmy o hudbě. Pak existují také filmy, v nichž hudba převálcuje herce i děj, což samozřejmě nepovažuji za správné. Někdy se mi rovněž přihodí, že sleduji film, aniž bych si uvědomil, zda se v něm vůbec nějaká scénická hudba vyskytla. Oproti tomu jsem několikrát zažil v kině situaci, že mi tvůrci hudbu pustili v okamžiku, kdy bylo jejich jednoznačným záměrem, abych se jako divák emocionálně zapojil a dojal, což se jim k mé nelibosti, protože jsem se nechal zmanipulovat, většinou povedlo. 

Objevila se letos při festivalu nějaká role na plátně, u níž by sis řekl: Tak tohle bych si chtěl zahrát? 

Určitě, ale když je film jednou natočen, těžko se bude točit znovu. Mně se třeba líbilo u filmu Vlny, že v něm bylo obsazeno hodně mladých a neokoukaných hereckých kolegů, kteří skvěle ztvárnili sehranou partu rozhlasové redakce, jejíž součástí bych byl moc rád. A nemusel bych tu mít ani moc textu, jen by mi stačilo se k nim přifařit, protože s většinou z nich se dobře znám a vím, že to jsou milí a talentovaní lidé. 

Co tě čeká nového v nadcházející sezóně? 

Premiéra Krále Leara v Divadle v Celetné v režii Jakuba Špalka, kde bude rovněž zajímavá hudební složka Daniela Fikejze, který je stálým autorem divadelního spolku Kašpar. 

Petr Neužil – Ideové hodnoty se nesmí ztratit 

Za jakým účelem jsi letos do Karlových Varů přijel?

Jako vždycky – vidět lidi a možná i filmy. 

Pokud sleduješ film jako divák v kině, kolik procent z celkového vjemu tvoří hudba? 

Hodně, protože hudba do značné míry rozhoduje o tom, jaký si divák odnese celkový dojem z filmu, a dokáže navodit psychedelickou náladu. Vezmi si třeba film Titanic, v němž Céline Dion s ústřední písní My Heart Will Go On utvořila charakter celého snímku. V Hollywoodu samozřejmě poznali už dávno předtím, že hudba je skutečně nedílnou součástí každého filmu. 

Kteří čeští hudební skladatelé tě ovlivnili? 

Zcela zásadně Leoš Janáček a také miluji hudbu Antonína Dvořáka, který byl geniální, a zároveň se uměl dobře prodat. Myslím, že Dvořák může našim autorům posloužit jako názorný příklad toho, aby pochopili, že Američany nezajímá, kolik má Praha věží, ale co dotyčný tvůrce dokáže napsat a vytvořit, přičemž mít svobodu pro svoji tvorbu je v tomhle případě nejdůležitější.

Koho bys vyzdvihl ze skladatelů filmové hudby? 

Určitě Ennia Morriconeho. Mně nejde o to jej zbožšťovat, ale když se podíváš třeba na film Tenkrát na západě, zjistíš, že v něm hraje prim hudba a mimika herců. Vše ostatní je druhořadé. 

A pokud bych se zeptal na tvého favorita z českých autorů hudby k filmu? 

Je jím jednoznačně Zdeněk Liška, který je bohužel totálně podceňován. Komponoval však filmovou hudbu neuvěřitelným způsobem, například svým vkladem pozvedl uměleckou úroveň majora Zemana bez ohledu na ideologii. Pokud bychom se měli bavit o hudebním skladateli, který zásadním způsobem ovlivnil hudbu pro československý film, musíme hovořit o Zdeňku Liškovi. 

Osobně mi velmi imponuje také filmová hudba Luboše Fišera. 

Souhlasím, Fišer však byl na rozdíl od Lišky více multikomplexní. Ale třeba u filmu Morgiana právě Luboš Fišer svojí hudbou dokonale vystihl bipolaritu hlavní hrdinky. 

Jaký je tvůj nejsilnější festivalový zážitek? 

Letos zatím nemohu říct, protože jsem před chvílí přijel, ale zdá se, že by to mohly být Vlny. Z uplynulých ročníků musím jmenovat film Zátopek, jejž osobně považuji za oscarový snímek, a to nejenom zpracováním, ale především tím, že můj jmenovec a zároveň vzdálený příbuzný Václav jakožto představitel titulní role se do ní vžil takovým způsobem, jako to vídáme právě v amerických filmech. Tam herec pro úspěch celého díla v rámci své postavy obětuje naprosto všechno. 

Jak dlouho už jezdíš na karlovarský filmový festival? 

Asi deset let. Od té doby, co jsem byl trochu zapojen k řešení zdravotních problémů Jirky Bartošky během jednoho festivalového ročníku. 

Co pro tebe ta událost znamená? 

Na rozdíl od mnoha lidí neberu festival jako snobárnu, ani se tady nepotřebuji ukazovat v nových hadrech. Karlovarský filmový festival by měl být jak zábavou, tak uvědoměním si určitých hodnot. Bavíme-li se o filmu, je pro mě mementem poslední bondovka Není čas zemřít a její premiéra v Londýně a v Praze. Když jsem viděl, jak byli oblečeni diváci v Londýně a poté ty zoufalce u nás, uvědomil jsem si, že tady mnoha lidem chybí „kinderstube“. A právě karlovarský filmový festival a zejména jeho dva slavnostní galavečery (zahajovací a zakončovací) můžou trochu přispět k tomu, abychom si zachovali kinderstube, formu (nikoliv bez obsahu) a ideové hodnoty, které se v dramaturgii vybraných filmů nesmí ztratit. 

Jan Smigmator – Letos si Vary užívám i jako divák 

Co bylo hlavním důvodem tvé letošní návštěvy karlovarského festivalu? 

Po roce jsme opět v rámci zachování tradic uspořádali hudební vystoupení ve spolupráci se společností Orlen, která je jedním z festivalových partnerů. Ve Smetanových sadech vytvořili Relax Zónu, kde postavili krásné dřevěné pódium, na němž jsme odehráli open-air koncert. A svatý Petr prokázal, že má rád synkopy, protože těsně před začátkem koncertu se rozestoupila mračna a vše proběhlo bez jediné kapky deště, což je základ úspěchu každého venkovního koncertu. 

Jakou jsi vybral pro tuto příležitost hudební formaci? 

Standardní jazzový kvartet se skvělými muzikanty Tomášem Barošem na kontrabas, Markem Urbánkem na bicí, Honzou Kynclem na tenorsaxofon a Mikulášem Pokorným na piano.

Mikuláš hrává občas také s Lacem Déczim. 

Ano, vystupuje s ním v Duu. Mikuláš dříve absolvoval koncertní turné s Jazz Celulou a s Lacem se velmi skamarádili, což je zajímavé, protože Laco má pověst drsňáka, který většinu lidí okamžitě „zjebe“. Mikuláše si ale oblíbil a mám dojem, že k němu přistupuje jako ke svému vnukovi a předává mu svoje hráčské a životní zkušenosti, což ho určitě formuje. 

Proč jsi letos v nástrojovém obsazení vynechal Hammondovy varhany? 

Honza Andr, což je můj hráč na hammondky, nemohl přijet, protože se právě s tímto úžasným nástrojem v tu samou dobu účastnil workshopu s pěveckým sborem. Věřím, že příští rok zde ale opět s námi bude. 

Jaký máš na festivalu naplánován další program?

Kromě veřejného koncertu jsme odehráli i jeden neveřejný. Včera v noci se v hotelovém apartmá uskutečnila speciální utajená párty, kdy jeden ze sponzorů festivalu pozval svoje kamarády na sklenku šampaňského a intimní jazzový koncert. Musím říct, že to mělo neuvěřitelnou atmosféru, navíc jsem tu potkal slovenského bubeníka Martina Valihoru, který žije v New Yorku, a tak jsem ho přizval, aby si vzal metličky a přišel si s námi zahrát. Místo bicích jsme dali na stůl festivalové noviny, Martin si střihnul čtyři nebo pět písniček, a dokonce předvedl famózní sólo. Myslím, že tento večer vstoupí do dějin a že se určitě bude v příštích letech opakovat.

Který film tě z letošní nabídky zaujal? 

Měl jsem v plánu zhlédnout Vlny Jiřího Mádla, což se nám s manželkou Katkou poštěstilo a byl to obrovský zážitek. Když se zpětně chronologicky podívám na Jirkovy tři celovečerní filmy: Pojedeme k moři, Na střeše a Vlny, musím říct, že jako filmař neskutečně roste. Baví mě jeho způsob vyprávění, kdy třeba i z banální věci dokáže vytáhnout to zásadní. Troufám si říct, že z něho jednou bude oscarový režisér. 

Jak jsi vnímal hudební složku Vln? 

Hodně, muzika zde hraje dost podstatnou roli, protože v mysli lidí se vzpomínky na tu dobu oživují i díky písničkám, které tehdy poslouchali. Obdivoval jsem, že se ve filmu objevilo takové množství dobových songů, protože vím, jak je drahé zaplatit zvláště zahraniční autorská práva. Pro mě jeden z nejsilnějších momentů nastal, když se rozezpívala Hanka Ulrychová s písní Za vodou, za horou, což bylo v okamžiku, kdy se na plátně řešil odchod do emigrace. 

Dokázal bys říct nejsilnější zážitek z letošního festivalu? 

Jsem spokojen s tím, že tu letos nejsem jenom pracovně a že si pobyt ve Varech mohu užít více jako festivalový divák. Úžasné je zejména to, že během filmového týdne tady můžeš potkat kamarády, známé a kolegy, které jinak nepotkáš, jak je rok dlouhý. 

Na čem nyní pracuješ? 

V létě pokračujeme sérií koncertů Jazz Piknik z Villy Vojkov a čeká nás vystoupení v Hamburku, Sušici a Mikulově. Na podzim se těším na vydání nového alba, které bude z osmdesáti procent obsahovat jazzové balady, a při této příležitosti uspořádáme v druhé polovině října koncerty v Divadle Bez zábradlí. 

Josef Vejvoda – Spojit příjemné s užitečným 

Co bylo hlavním důvodem tvé letošní návštěvy karlovarského festivalu? 

Do Varů jezdíme s manželkou Květuškou už mnoho let a vždycky se snažíme kombinovat příjemné s užitečným, což je zhlédnutí několika filmů a léčba v Hotelu Prezident u paní doktorky Milady Sárové, která se o nás stará již čtyři desetiletí jako o vlastní. 

Které filmy tě letos nejvíce zaujaly? 

Velmi mile mě překvapil Mádlův film Vlny a soudě dle frenetického potlesku bezprostředně po projekci bych řekl, že se Jirka přesně trefil. Mám ho rád jako herce i režiséra, jemuž určitě prospělo, že studoval scenáristiku na New York Film Academy. Podařilo se mu natočit skvělý film, jenž má velkou šanci vyhrát diváckou cenu. Dále bych jmenoval snímek Světýlka Beaty Parkanové, kde mě nejvíce uchvátila šestiletá holčička Mia Bankó, které publikum v závěru bezmála dvě tři minuty tleskalo vestoje. 

Světýlka byla z Hlavní soutěže? 

Ano. A do třetice musím zmínit Zahradníkův rok Jiřího Havelky s Oldřichem Kaiserem v hlavní roli. Oldu mám moc rád, točil jsem s ním před mnoha lety komediální televizní seriál Možná přijde i kouzelník, přičemž v tomto snímku dostal za úkol odehrát charakterní úlohu, navíc v ní vůbec nepromluvil (pouze ve vnitřním monologu) a vše musel zvládnout mimikou, čehož se zhostil naprosto bravurně. 

Jak bys zhodnotil hudební složku zmiňovaných filmů? 

Nevím, jak se Jirka Mádl skamarádil s anglickým houslistou Simonem Goffem, který je taktéž renomovaným hudebním skladatelem a držitelem dvou Cen Grammy, a i když je Goffův originální hudební vklad trochu upozaděn mnoha dobovými songy, určitě filmu Vlny nijak neublížil, ba právě naopak. Navíc bylo šťastnou volbou, že titulní píseň nazpívala Ewa Farna. K Zahradníkově roku zkomponoval muziku Tadeáš Věrčák a pojal ji nenápadně, a přitom stylově. Byl jsem spokojen. A ve Světýlkách byla hudba Michala Novinskeho zcela záměrně eliminována, což ale někdy může být ku prospěchu věci. 

Jaký byl tvůj nejsilnější zážitek z letošního festivalu? 

Pětiminutový standing ovation po promítání Vln, což se nestává každý den. Nevím, podle jakých parametrů se vybírají filmy do Hlavní soutěže, ale jsem toho názoru, že snímek Vlny to této sekce měl být zařazen. 

Co tě čeká v nadcházející sezóně? 

Přestal jsem aktivně hrát na bicí, protože už mě to zmáhalo, ale vzhledem k blížícím se osmdesátým narozeninám, které mě čekají příští rok v červenci, pracuji na přípravě dvou alb svých kompozicí, a sice Celebration of Trombones s krásným titulním obrázkem Karla Demela a I Remember, což bude vzpomínka na dva koncerty, jichž jsem se účastnil v letech 1996 a 2001 na JazzNights Hořice.

Foto: Film Servis Festival, archiv autora, Facebook / Český lev, archiv Klasiky+