„Nerealističnost, umělost světa Ajvazova románu se stýká s umělostí a nerealističností operní.“

„Ajvazova kniha je pro mě kombinací dobrodružné četby, filozofického traktátu, surrealistických vět chvějících se jakýmsi potutelným humorem – a Kafky, samozřejmě.“

„Jsem vlastně docela tradiční skladatel, chci, aby se to dobře zpívalo.“

Ondřej Kyas je spoluzakladatelem brněnského souboru Ensemble Opera Diversa, pro nějž také převážně ve spolupráci s dalším zakládajícím členem souboru a libretistou Pavlem Drábkem zkomponoval řadu oper, minioper a hudebních her. Je také autorem mnoha instrumentálních a vokálně-instrumentálních děl. Kromě toho působí jako „elektrifikovaný písničkář“ Kygiss a je členem kapely Květy. Kyasovu operu Druhé město provede Opera Diversa v rámci letošního ročníku festivalu Janáček Brno v pátek 22. listopadu v Divadle na Orlí. Ve světové premiéře se opera hrála 16. prosince 2023.

Jako umělec máte hodně široký záběr. Působíte coby člen různých kapel, žánrově od folku až po punk. Zároveň pro Ensemble Opera Diversa píšete opery, miniopery i kantáty a na kontě máte také úctyhodný seznam dalších skladeb, včetně liturgických. Využíváte své různé profesní stránky, abyste si díky jedné odpočal od druhé, nebo je nějak propojujete?

Když jsem byl mladší, věřil jsem v možnosti propojování vážné a populární, přesněji alternativně rockové (tedy správně muzikologicky, artificiální a nonartificiální) hudby. V tomhle jsem byl myslím hodně dítě doby, tedy devadesátek. Dnes jsem už skeptičtější, leccos se změnilo i v obecném vnímání estetických hodnot. Takže spíš přepínám z jedné oblasti do druhé, jsou to nějaké fáze, občas se to překrývá.  

Tento rozhovor vzniká u příležitosti uvedení vaší opery Druhé město v rámci festivalu Janáček Brno. Opera má přitažlivý, trochu pohádkový a trochu fantasy námět. Jak jste na něj připadl?

Ajvazovu stejnojmennou knížku jsem přečetl někdy v prváku nebo druháku na filozofické fakultě a dost jsem tomu světu propadl – stal jsem se ajvazofilem až nekritickým, což už dnes taky úplně neplatí. Je zajímavé, jak v tom někteří hodně vnímají tu fantasy – já jsem tenhle žánr nikdy moc nečetl a dodnes jím trochu pohrdám, co je jistě velmi elitářské. Jasně, pobíhají tam exotická zvířata, pijí se tam magické nápoje, hledají poklady, svádějí souboje, ale já jsem to bral spíš jako návaznost na magický realismus (což sám Ajvaz nemá rád) nebo surrealismus. Pro mě je to kombinace dobrodružné četby, filozofického traktátu, surrealistických vět chvějících se jakýmsi potutelným humorem – a Kafky, samozřejmě.

Stejně jako na loňské premiéře i letos se bude opera podle programu provádět polokoncertně. Jedná se o kompromis kvůli technické náročnosti, který by vyžadovala plná scéna, nebo šlo od počátku o záměr?

Je to spíš kompromis, původní záměr byl tu operu prostě napsat, i s vědomím, že nikdy nebude provedena. Sice jsem si pohrával s myšlenkou, že by ji mohlo někdy zahrát nějaké velké divadlo, ale nikdy jsem ji nikomu nenabízel, tedy alespoň ne přímo; třeba jsem se zmínil v rozhlasovém rozhovoru o tom, že tu věc mám, ale takhle to samozřejmě nefunguje. Dneska se všechno píše na objednávku, pokud se snažíte někomu něco nabízet, působíte jako zoufalec a amatér… Pak jsem si ale uvědomil, že s určitými kompromisy by se to provést dalo i našimi „diversními“ silami. Je to ale na hranici. Polokoncertní provedení zbavuje nutnosti zpěváky učit se part zpaměti, což je největší dřina, a mně je jich vždycky hrozně líto, když vidím, kolik v tom nechají energie a času kvůli pár provedením. Některé scény ale kvůli akci zpaměti zpívají.

To mě vede k další otázce, a sice: Která z bohaté nabídky operních tradic minulosti je vám nejbližší? Nebo se snažíte najít úplně novou cestu?

Ona celá ta myšlenka komorní opery (nebo miniopery) je na dlouhou debatu. Zase, jsem v tomhle dítě své doby, tedy nějakého příklonu k alternativě, odporu vůči petrifikovaným institucím, jak jsem to v těch devadesátkách asi zbytečně vyhroceně vnímal. Opera je svou podstatou luxus, šlechtická či královská zábava, v tom tkví ovšem síla její tradice, že je to všechno „velké“ – hlasy, orchestr, gesta, emoce, scéna, budova, rozpočet…  Když do toho vneseme tu chudobu, tu askezi, tu, řekněme, civilnost, bereme většině milovníků opery právě to, co na tom milují. Na druhou stranu můžeme říkat, že se tím vracíme k počátkům oper – první florentské opery byly přece velmi komorní. (A experimentální.) V Diverse byl ze začátku, prostřednictvím Pavla Drábka, velký vliv východního divadla, frašky kjógen, plus prvky středověkého a alžbětinského divadla. Tedy jakási snaha vyhnout se i té velkooperní tradici, i postmoderní ironii. Tím jsme se spolehlivě ocitli mimo trendy. Pak, s příchodem režisérů Tomáše Studeného a Katky Křivánkové se to více či méně posunulo, což je v pořádku. Vlastně jsme hledali nějakou vlastní stylizaci, protože opera je koneckonců vždycky stylizace. 

Pro operu Druhé město jste napsal i libreto. Přetvořit román na operu asi není jednoduché. Jak jste postupoval při psaní textu?

Na první pohled je Ajvazův román pro operu velmi nevhodný: spousta důležitých scén je tam založena na vizuálních efektech (třeba tak zvaná Velká rybí slavnost), postavy hovoří v dlouhých vybroušených souvětích, kterými – zdánlivě bez emocí – popisují své prapodivné osudy. Ale ta nerealističnost, umělost toho světa se právě nějak stýká s umělostí a nerealističností operní. Tento potenciál koneckonců využívá i sám Ajvaz, když v románu Prázdné ulice popisuje v několika kapitolách provedení fiktivní opery Medúzy minulosti, v níž hlavní postava, profesor urbanooceanologie (!) vzpomíná na dramatické události z mládí, kdy se účastnil vojenského převratu v džungli. Právě představa, že se to celé zpívá, je zvláštně absurdně zábavná. Mně to ale nepřijde o moc absurdnější než poslouchat dialogy Wagnerových bohů v Prstenu nebo sáhodlouhé Gurnemanzovy historky v Parsifalovi. A jak to Wagnerovi výborně funguje!

Takže šlo o to děj vhodným způsobem osekat, vybrat z něj nejdivadelnější situace a seřadit je tak, aby logicky (byť je ta logika snová) navazovaly, což byla velmi zábavná fáze tvůrčího procesu. Ten román je ve formě epizod, kdy se hlavní hrdina postupně setkává s postavami, obyvateli „druhého města“, čili pro divadlo je to sled uzavřených kratších scén, řekněme něco jako Bergův, respektive Büchnerův Wozzeck. Možná to taky může někomu připomenout Juliettu Bohuslava Martinů, pokud by šel po té surrealistické stopě.

Snový námět jste spojil i s nezvyklým hudebním konceptem. Když se znovu odvolám na komentář k opeře na stránkách festivalu, pak „zpívaná linka navozuje atmosféru, zatímco mluvené slovo posouvá diváka prostorem a dějem“. Co by si pod tím měl posluchač představit?

Některé věci bylo nutno prostě dovysvětlit: jak a proč se hrdina posouvá z bodu A do bodu B, tedy z jedné scény do druhé. Dalo by se to jenom napsat do programu nebo promítnout jako text, ale přece jen jsem se rozhodl, aby ten spojující text říkal činoherec, aby to fungovalo, i když by si to pak někdo pustí v sobotu večer na Vltavě. (úsměv) Tuto postavu pak režisérka rozehrála jako zdvojení hlavní role. Vypravěčem je vlastně spisovatel a hlavní hrdina je jeho alter ego, což myslím dává smysl.

„Zpívaná linka navozuje atmosféru.“ Pokud vím, není to moje formulace, ale myšleno je to asi tak, že zpěv vnímáme jinak než mluvené slovo, i když fakticky předává úplně stejné informace, třeba že bude pršet. To je banální zjištění, ale pro libretistu a skladatele naprosto klíčové – jak kterou větu zhudebnit, aby k posluchači „prošlo“ vše, co má, aby nebyl zahlcen? A co je možné vynechat, co „dořekne“ hudba, gesto nebo scéna?

Zaujalo mě také spojení akustických nástrojů se syntezátory. Vytvořil jste pro Druhé město s pomocí elektroniky nějaké specifické zvuky?

Nejsou to vysloveně speciální zvuky, jsou většinou na bázi jemné smyčcovo-flétnové barvy (také se tomu říká v klávesové hantýrce „pads“, jakési zvukové podušky, známé třeba z new-age hudby). Je to tedy něco, co známe ze světa akustických nástrojů, ale jinak, „zcizeně“. Pak jsou tam ještě takové jakoby harfové zvuky pro dvě scény odehrávající se na lodi, která pluje nočními pražskými ulicemi jako nějakým jižním mořem. Takže žádná avantgarda. On nakonec i ten Ajvazův literární styl je při všem tom surreálném hemžení velmi uměřený a klasický.

Jak se vůbec obecně stavíte k využití elektroniky ve vážné hudbě? Jsou pro vás elektronické nástroje přirozenou součástí nástrojového arzenálu, nebo je stavíte vůči akustickým nástrojům do opozice?

To je zase na samostatnou debatu nebo na knížku. Nejsem úplně odborník na elektroniku. Míchání elektronických a akustických nástrojů je běžné v populární hudbě, kapely z oblasti progresivního rocku (King Crimson, Genesis, Jethro Tull) nebo Rock In Opposition (Art Zoyd, Univers Zero, Henry Cow), na nichž jsem vyrůstal, kombinovaly dechové a smyčcové nástroje s bicími a kytarami naprosto přirozeně. Dnes se elektronika v soudobé hudbě používá často, ale spíš jako live-electronics nebo nějaké studiově zprocesované stopy; syntezátory se moc nepoužívají, hlavně asi z praktických důvodů: pokud požadujete zcela konkrétní zvuk, musí mít hráč k dispozici konkrétní typ nástroje, což dost omezuje možnost provedení. Mnohem jednodušší je poslat stopu. Kombinování těchto nástrojů často přináší akustické problémy v konkrétním prostoru, zvuky ze zesilovačů a komb se chovají jinak než zvuky vycházející z akustických nástrojů. Spíš je tendence používat ansámbly nebo orchestry jako obří „lidský syntezátor“, nebo, hlavně v komorní hudbě, pomocí rozšířených nástrojových technik docilovat na klasické nástroje zvuků připomínajících elektroniku. Za těch padesát let už si na to hráči i trošku zvykli. (Mám ale pocit, že tenhle trend poslední dobou slábne, jak se i tyhle „netradiční“ zvuky oposlouchávají.)

U nás byl průkopníkem v oblasti vážné hudby Agon Orchestra, a jejich zvuk – zvláště ve skladbách Petra Kofroně nebo Miroslava Šimáčka – byl dost specifický, v něčem jaksi „androšsky“ surový. A třeba v Německu je výskyt E-Gitarre v partiturách pro ansámbly myslím celkem běžný. Mimochodem, před nedávnem jsem si dělal kvůli vyučování hudebky malý průzkum v oblasti živě hrané filmové hudby, a tam je kombinování nástrojů z obou sfér zcela přirozené. Třeba populární český Police Symphony Orchestra má v obsazení elektrickou kytaru a baskytaru a nikdo se tomu nediví.

Vrátím se ještě jednou k vašemu širokému poli působnosti. Rozlišujete pro sebe hudbu, řečeno nepříliš pěkným termínem, na artificiální a non-artificiální?

To je zajímavé, jak tahleta slova nemá nikdo rád, i když jsou zcela funkční. Asi proto, že se špatně vyslovují. Myslím, že to rozlišení pořád smysl dává; přece jen, pořád se něco jiného hraje v koncertních síních a operních domech a něco jiného v klubech a na stadionech, alespoň co se zvuku týče. Ale je zjevné, že obě sféry se stále více prostupují. Co se týče estetických hodnot a preferencí, to nechť je předmětem nekonečných debat.

Vaše opery i miniopery jsou velice tematicky různorodé, od pohádky přes komedii až po rozvažování o smrti. Přizpůsobujete zhudebňovanému tématu i kompoziční metody?

Do jisté míry. Nejvíc asi ovlivňuje hudbu volba nástrojů, a také prostor, kde se má hrát. Některé opery třeba pracují víc s leitmotivy, v jiných se vyskytují citáty, což už je dáno libretem – třeba wagnerovská parodie v Dýňovém démonovi ve vegetariánské restauraci nebo janáčkovská v Pickelheringovi… Občas mám pocit, že už se opakuju, tak se snažím vymyslet nějaký nový prvek. Ale vlastně jsem docela tradiční skladatel, chci, aby se to dobře zpívalo.

Co s Operou Diversou plánujete dál? Rýsuje se nějaké další nové dílo?

Na konci listopadu bude premiéra tří minioper Supergrrrls, kde jsou operní hrdinky pojednány v lehce marvelovském duchu, tam jsem napsal jednu část. S Pavlem Drábkem jsme teď udělali hru se zpěvy, takový rockový skoromuzikál Zapeklitě! pro Uherské Hradiště. Jinak se nic moc nerýsuje. Tak před dvěma třemi roky jsem vyhlašoval, že opery nějakou dobu psát nechci, protože jsem měl dojem, že už se recykluji, ale stejně jsem byl zase „překecán“. Takže uvidíme. Když se ozve Národní divadlo… (úsměv)

A chystáte něco s některou ze svých kapel?

Kapelu mám v současnosti jen jednu, totiž Květy, a právě vychází nové album. Pak mám taky svoje písničky, ty ale vydávám jen elektronicky, můžete si to pustit na YouTube nebo na Bandcampu, i na Spotify cosi je. Občas je zahraju sólo s kytarou.

Foto: Ensemble Opera Diversa, archiv skupiny Květy, Marek Olbrzymek