„Neumím si představit život bez koncertů, ať už v roli interpreta nebo posluchače.“

„Atmosféra živého vystoupení a vnímavé publikum je v určitém ohledu nenahraditelná.“

„Myslím, že bychom si měli vážit možností, které nám dává systém českého hudebního školství.“

Přední český klavírista a pedagog Gymnázia a hudební školy hl. m. Prahy Marek Kozák dle svých slov získal nálepku klavíristy, který nehraje jen repertoárová díla. A v takovém duchu je i jeho poslední nahrávka s díly Kovařovice, Kaprálové a Bořkovce. Interpret se však přirozeně věnuje i dílům zavedeným: 20. března vystoupí v Mariánské Týnici s uskupením Krása Quartet nebo později, 5. června na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka, 17. června na Smetanově Litomyšli či ke konci roku na bienále Janáček Brno. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se vedle otázky hudebního objevování věnuje také v Čechách nápadnému fenoménu základního uměleckého školství.

Rozhovor vychází čerstvě po vydání vaší nové nahrávky pod názvem Zapomenuté české klavírní koncerty, v níž spolu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu představujete publiku klavírní koncerty Karla Kovařovice, Vítězslavy Kaprálové a Pavla Bořkovce. Co vás inspirovalo k myšlence zabývat se právě těmito díly?

První impuls k nastudování jednoho z koncertů přišel už před šesti lety od festivalu Pražské jaro, kde jsme společně s Filharmonií Hradec Králové a dirigentem Chuheiem Iwasakim zahráli Druhý klavírní koncert Pavla Bořkovce. Pamatuji si, že mě dílo oslovilo na první poslech. Tímto vystoupením jsem patrně získal nálepku klavíristy, který nehraje jen repertoárová díla, a o dva roky později následovalo pozvání od Symfonického orchestru Českého rozhlasu, se kterým jsem provedl Klavírní koncert d moll Vítězslavy Kaprálové. Tento koncert dirigoval Robert Jindra, který se stal hlavním iniciátorem zmíněného CD. Jsem mu za to moc vděčný; také za to, že se nebál této krásné a neprávem zapomenuté hudby.

Dílo ne tolik známých skladatelů bývá zvykem uvádět především v souvislosti s jejich učiteli či dnes slavnějšími současníky – Vítězslava Kaprálová jako studentka Bohuslava Martinů, Pavel Bořkovec coby student Josefa Suka, Karel Kovařovic – žák Zdeňka Fibicha známý především pro rozporuplné zásahy do Janáčkovy Její pastorkyně… Jsou v jejich klavírních koncertech skutečně jasně patrné stopy jejich učitelů, nebo přinášejí nějaké výrazně originální prvky?

Stopy učitelů můžeme najít ve všech dílech – jak se říká: „jablko nepadá daleko od stromu“. Záleží však, co si představujete pod pojmem „výrazně originální prvky“. Pro mě osobně je autor originální, když rozpoznám jeho rukopis při poslechu skladby, aniž bych ji předtím znal. Těžko se však originalita hodnotí u skladatelů, kteří nejsou tolik v širším povědomí. Nicméně jednou se mi stalo, že jsem poslouchal cestou autem rádio, kde znělo nějaké vokálně-instrumentální dílo. Přemýšlel jsem, kdo by mohl být autorem. Připomínalo mi to některé harmonické postupy, které jsem znal z klavírního koncertu Pavla Bořkovce. Po doznění skladby jsem zjistil, že to bylo jeho Te Deum.

Plánujete „zapomenuté koncerty“ přednést také na některém ze svých vystoupení?

To je otázka spíše pro dramaturgy festivalů a filharmonií. Já myslím, že si to všechny tři koncerty zaslouží, a věřím, že k tomu, aby se začaly objevovat více na koncertních programech, přispěje také naše nové CD.

Chtěl byste do budoucna s podobným hudebním objevováním pokračovat a víte už případně, jaké další dílo byste chtěl oživit?

Bohatství klavírního repertoáru je nekonečné. Určitě něco takového zase přijde. Momentálně mě však na klavírním pultu čeká druhý díl Bachova Dobře temperovaného klavíru a Dvořákův Koncert g moll.

Když se ještě zastavíme u nahrávek: Dáváte přednost živým vystoupením, nebo nahrávání ve studiu?

Oba přístupy mají své výhody i nevýhody. Ve studiu má člověk více pokusů. Na druhou stranu atmosféra živého vystoupení a vnímavé publikum je v určitém ohledu nenahraditelná. Proto také často nahrávky vznikají přímo z koncertu. K tomu je však zapotřebí nahrávací technika v sále a nejméně jedna repríza koncertu.

Váš repertoár sahá od baroka až k současným skladbám. Tíhnete k nějakému konkrétnímu stylu či skladateli, na nějž byste se chtěl v budoucnu více soustředit, nebo vás spíše láká objevovat klavírní repertoár v celé jeho šíři?

Nebráním se žádné kvalitní hudbě.

Vystupujete nejen v České republice, ale i v zahraničí. Pozorujete nějaký rozdíl ve vkusu posluchačů?

Myslím, že rozdíly v publiku najdeme i v rámci České republiky. Každé místo má svoje specifika. Často se stává, že mě pořadatel osloví s návrhem, co bych měl na daném místě zahrát, protože své publikum dobře zná.

Občas se vynoří tendence vnímat umění jako něco zbytného, jako doplněk. V čem vy sám spatřujete smysl umělecké interpretace?

Bohužel máte pravdu. Ale pro mě je zážitek z živého umění nenahraditelný a neumím si představit život bez koncertů, ať už v roli interpreta nebo posluchače. Mám radost, když mohu přinášet lidem odkaz, který nám tady zanechali ať už známí géniové jako Bach, Mozart či Beethoven, nebo ti neprávem zapomenutí jako Kovařovic, Kaprálová a Bořkovec.

Působíte také jako pedagog na Gymnáziu a hudební škole hlavního města Prahy. Téma českého hudebního vzdělávání dětí občas rozvíří místní mediální vody v otázce, zda je skutečně zapotřebí zachovávat ho nadále v tak velkém rozsahu. Jaký máte coby učitel na současné uspořádání názor?

Gymnázium a hudební škola hlavního města Prahy je místo, kde se hromadí opravdu velké množství talentů. Vážím si, že jim mohu předávat své zkušenosti, a byl bych rád, aby takových míst bylo u nás co nejvíc. Myslím, že bychom si měli vážit možností, které nám systém českého hudebního školství dává.

S prací hudebního pedagoga souvisí také fenomén dětských virtuosů. Především u klavíru se s veřejně vystupujícími nadprůměrně schopnými dětmi setkáváme dost často. Je podle vás zdravé budovat pianistickou kariéru dětí? A mají podle vašeho názoru smysl vystoupení dětských virtuosů na světových pódiích?

To je těžká otázka. Obecně u klavíru platí, čím dřív člověk v dnešní době začne, tím lépe pro jeho kariéru. Z hlediska pořadatele je samozřejmě dětský virtuos určitou senzací. Nakolik je to zdravé pro dotyčné dítě, je už otázka. Znám spoustu talentů, kteří jako děti zazářili, ale po čase je hudba omrzela. Líbí se mi příběh slavného virtuosa Josefa Hofmanna, který patřil mezi nejzázračnější klavíristy přelomu 19. a 20. století. Jeden americký milionář nabídl zaplatit jeho otci padesát tisíc dolarů, což byla tehdy nepředstavitelná částka, avšak za podmínky, že se vzdá do svých osmnácti let veřejného vystupování a bude se věnovat pouze studiu. Mladý Josef tehdy odešel studovat k věhlasnému Antonu Rubinsteinovi, který ho velmi inspiroval, a celý život na ta léta vzpomínal. Dnes si takovou situaci už neumíme ani představit. Je jiná doba.

K předchozí otázce patří také problematika soutěží pro děti. Jak se k nim jako pedagog stavíte? Jsou pro děti něčím užitečné, nebo by hudební zápolení mělo být až záležitostí dospělých?

Podle mého názoru může být každá soutěž dobrou motivací, a hlavně příležitostí nastudovat více repertoáru. Vím ze svých zkušeností, že jsem se vždy něco nového naučil a soutěžní zkušenosti jsou velmi cenné. Vedu k tomu také své žáky. Samozřejmě nic se nemá přehánět. Důležité je taky nezhroutit se z případného neúspěchu.

A závěrem ještě zpět k vaší koncertní činnosti. V rámci oslav výročí narození Bedřicha Smetany jste 29. února a 1. března ve spolupráci s Filharmonií Brno provedl Koncert A dur Ference Liszta, který byl Smetanovým velkým kompozičním vzorem. Pomáhá vám vědomí této propojenosti při interpretaci Smetanových klavírních skladeb?

U některých Smetanových skladeb určitě ano, zejména těch virtuózních. Můžeme ale v jeho dílech najít taky chopinovské prvky.

Chystáte v blízké budoucnosti podobný tematický projekt, jakým jsou Zapomenuté koncerty?

Jak jsem již zmínil na začátku rozhovoru, v blízké budoucnosti mě čeká druhý díl Bachova Dobře temperovaného klavíru, klavírní koncerty Dvořáka a Griega, Beethovenova Kreutzerova sonáta s houslistkou Hanou Kotkovou… Spoustu krásné a známé muziky, ale jistě se zase objeví něco zapomenutého.

Foto: archiv M. Kozáka, Pražské jaro / Petra Hajská a Ivan Malý, Filharmonie Brno / Jakub Joch, Benno Hunziker, Dvořákova Praha