„Balady díky recitativní volnosti působily velmi niterně a přesto dramaticky, aniž by se Martin Kasík uchýlil k samoúčelné exhibici pianistické techniky.“

„Český filharmonický sbor zvolil méně známou úpravu Orffovy kantáty s redukcí orchestru pro dva klavíry se zachovanou bicí sekcí.“

„Veronika Rovná předvedla úchvatný rozsah hlasu jak barevně, tak i ve výrazu od něžných písňových ploch až po náročné koloraturní pasáže.“

V neděli 7. ledna přivítal Český filharmonický sbor Brno oficiálně příchod nového roku čtvrtým abonentním koncertem. Na pódiu brněnského Besedního domu se kromě členů sboru představili také manželé, klavíristé Kasíkovi, členové bicí sekce Moravské filharmonie Olomouc s posilami a tři pěvečtí sólisté.

Poněkud nesourodě sestavený program spojovalo snad jen zajímavé geografické propojení Brna, Olomouce, Prahy a Pardubic v osobách účinkujících. Novoroční koncerty však již tradičně bývají poněkud odlehčenější a ačkoli nedělnímu koncertu chybělo výraznější dramaturgické pojítko, zvolil Český filharmonický sbor program posluchačsky velmi příjemný.

První část patřila sólovému klavíru a Fryderyku Chopinovi v podání Martina Kasíka. Martin Kasík je jedním z nejvýraznějších českých klavíristů, který vystupuje se sólovými recitály i ve spolupráci s orchestry doma i v zahraničí. Kromě pianistické kariéry působí také jako pedagog na AMU a na Pražské konzervatoři a je uměleckým ředitelem Mezinárodního Chopinova festivalu a Mezinárodní klavírní soutěže Fryderyka Chopina v Mariánských Lázních. Chopinovu Baladu č. 1 g moll, op. 23, Baladu č. 3 As dur, op. 47 a Scherzo č. 2 b moll, op. 31 tedy hrál jako jeden z nejpovolanějších.

Přesto, nebo snad právě proto, že tyto skladby patří k nejoblíbenějším Chopinovým kusům, měl před sebou Martin Kasík nelehký úkol. Vzhledem k tomu, o jak známé skladby se jedná, je obtížné zahrát je originálně a vyhnout se při tom vyumělkovanosti či podbízivosti. Martinu Kasíkovi se to však podařilo.

Balady díky recitativní, místy téměř improvizační volnosti působily velmi niterně, a přesto dramaticky, aniž by se klavírista uchýlil k samoúčelné exhibici pianistické techniky. Velmi zajímavě znělo občasné zvýraznění jindy skrytého vnitřního hlasu. Také Scherzo b moll, které přece jen vyžaduje ve výrazu více výbušnosti než formálně hůře uchopitelné balady, působilo velmi přirozeně a uvolněně, jako vhodná předehra k následující kantátě Carla Orffa Carmina burana. Martin Kasík byl odměněn zaslouženým dlouhým potleskem, za nějž poděkoval Chopinovým Nocturnem Des dur, op. 27: č. 2.

Po přestávce už na pódium nastoupil sbor a komorní instrumentální ansámbl. Taktovky se ujal Stanislav Vavřínek, šéfdirigent Komorní filharmonie Pardubice a bývalý šéfdirigent Jihočeské komorní filharmonie a Filharmonie Bohuslava Martinů.

Carmina burana z roku 1937 se těší velké oblibě jak u interpretů, tak u posluchačů. Původní nezkrácený název „Carmina Burana, Cantiones profanae cantoribus et choris cantande comitantibus instrumentis atque imaginibus magicis“ (Carmina burana, světské písně pro sóla a sbor, zpívané společně s nástroji a magickými obrazy) naznačuje scénické provedení cyklu. Dnes se mnohem častěji setkáváme s koncertní verzí pro sbor a orchestr. Český filharmonický sbor zvolil méně známou úpravu s redukcí orchestru pro dva klavíry se zachovanou bicí sekcí.

Orff v kantátě zhudebnil dvacet čtyři převážně latinských vagantských básní z Codexu buranus ze 13. století, zvaného Carmina burana. Orff si z množství básní různých námětů, od náboženských po milostné a pijácké, vybral tři okruhy. První okruh rozdělený do deseti částí je nazván Fortuna imperatrix mundi. Druhá pijácká část In taberna představuje čtyři písně a v poslední části Cour d´amour se opět v deseti písních vypráví o lásce. Celý cyklus je orámován asi nejznámější písní kantáty O Fortuna.

Na nedělním koncertě předvedli všichni účinkující pod vedením Stanislava Vavřínka energický a soustředěný výkon. Český filharmonický sbor založený a stále vedený sbormistrem a skladatelem Petrem Fialou se těší ve svém oboru mimořádně dobré pověsti a není divu. Těleso funguje jako organický celek, jak co se týče barvy, tak intonace. Mimořádně dobře sbor pracoval zejména s výslovností. Jediné, co se dá vytknout, je přílišné zkracování přízvučných slabik ve staccatu, kvůli čemuž latinský text získal zbytečně robotický nádech.

Kompliment ohledně výslovnosti patří také sólistům – Svatopluku Semovi (baryton), Danielu Matouškovi (tenor) a Veronice Rovné (soprán). Všichni tři zpěváci za sebou mají řadu úspěšných soutěží a hostování na domácích scénách i v zahraničí. Akustika Besedního domu není úplně příznivá a zdálo se, že oba pánové se jí nechali trochu zaskočit. Především Daniel Matoušek během svého výstupu zbytečně forsíroval na úkor barvy hlasu. Svatopluk Sem zpočátku příliš mohutné forte vůči ansámblu postupně upravil a kromě perfektní dikce se mu podařilo také obtížný part, vyžadující občas až hereckou akci, přednést i s patřičným výrazem. Veronika Rovná předvedla úchvatný rozsah hlasu jak barevně, tak i ve výrazu, od něžných písňových ploch až po náročné koloraturní pasáže.

Zvolená komorní verze kantáty se do Besedního domu velice hodila. Nepříliš velké prostory by akusticky plnou verzi s orchestrem pravděpodobně nepojaly ani co do rozměrů, ani co do objemu zvuku. Po boku manžela se u druhého klavíru představila Kristina Kasíková, která s Martinem Kasíkem vystupuje v klavírním duu, sama koncertuje v tuzemsku i v zahraničí a pedagogicky působí na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Ačkoli však perfektní souhra manželů Kasíkových dala především v instrumentálních mezihrách vyniknout konkrétnějšímu zvuku této úpravy, který dobře ladí s bicí sekcí, plnější zvuk orchestru přece jen citelně chybí, hlavně v částech tutti, kdy zvuk klavírů zaniká.

Koncert byl příjemným vykročením do nového roku a nezbývá než popřát, aby kolo Fortuny bylo všem interpretům nadále příznivé.

******

Foto: Štěpán Plucar