„Záměrem je představit neprávem opomíjené skladby či skladatele. Koncert Kremeraty Balticy toto zadání skutečně splnil.“

„Onutė Gražinytė disponuje ohromnou dynamickou škálou a mistrovsky pracuje se zvukem, především v tichých pasážích, kdy se jí daří barevně odlišit polyfonickou strukturu téměř na hranici slyšitelnosti.“

„Kremerata Baltica do Brna přivezla skutečně objevný program, navíc ještě mistrovsky přednesený.“

Koncert souboru Kremerata Baltica v rámci festivalu Moravský podzim patřil k dramaturgicky i interpretačně mimořádným počinům. Smyčcový orchestr založený roku 1977 lotyšským houslistou Gideonem Kremerem se představil 4. října v brněnském Besedním domě spolu s mladou litevskou klavíristkou Onutė Gražinytė.

Letošní, už 52. ročník Moravského podzimu nese podtitul Angeloi (Zvěstovatelé) aneb Paralelní dějiny hudby. Záměrem je představit neprávem opomíjené skladby či skladatele. Koncert Kremeraty Balticy toto zadání skutečně splnil. Byla uvedena vesměs díla méně známých skladatelů, přitom většinou nápaditá a posluchačsky zajímavá.

Na úvod zazněla skladba Poselství jednomu obyčejnému člověku ukrajinské autorky Viktorije Poljovové. Třívětá skladba pro housle či flétnu, vibrafon a smyčcový orchestr byla napsána v roce 2009 a spadá do období skladatelčiny tvorby označované jako „sakrální minimalismus“. Inspiraci autorka čerpá například z díla Pēterise Vaskse a Arva Pärta.

Poselství jednomu obyčejnému člověku navodilo meditativní až snovou náladu příznačnou pro celý koncert. Poněkud tajemně nazvané věty Teplý vítr, Ukolébavka pro spícího a Mettá do sebe vplývají takřka bez přerušení jako tok střídavě rytmických minimalistických pasáží ve stylu Philipa Glasse, houpavých melodií a tichých barevných ploch. Oba sólisté se zvukem nakládali velmi citlivě a především vibrafon se dokázal podle potřeby buď barevně začlenit ke smyčcům, nebo naopak prosadit. Partu sólových houslí se ujal vedoucí souboru a přestože z interpretačního hlediska se jeho hře nedá nic vytknout, sólové housle v některých pasážích bohužel zanikaly. Varianta se sólovou flétnou by možná byla po zvukové stránce vhodnější.

První polovinu koncertu uzavřel Koncert pro klavír a smyčcový orchestr Alfreda Schnittkeho. Jednovětá skladba nese skladatelův typický rukopis – prolínání rozdílných stylových vrstev, hru s různými barvami zvuku a ostré kontrasty konsonantních a disonantních ploch. Jedná se o velmi dramatické dílo a sólistce i orchestru se podařilo jej přednést strhujícím způsobem. Onutė Gražinytė je laureátkou mnoha mezinárodních soutěží a úspěchům se těší plným právem. Disponuje ohromnou dynamickou škálou a mistrovsky pracuje se zvukem, především v tichých pasážích, kdy se jí daří barevně odlišit polyfonickou strukturu téměř na hranici slyšitelnosti.

Druhou část večera zahájila opět skladba pro klavír a orchestr, tentokrát od lotyšského autora Georgse Pelēcise s názvem Concertino bianco. Pelēcis se kromě skladby zabývá také hudební vědou, zajímá se o nizozemskou polyfonii 16. století a dílem Pierluigiho da Palestriny. Skládá převážně koncertantní skladby, kromě toho ale komponuje i pravoslavnou vokální hudbu. Concertino bianco získalo svůj název z toho prostého důvodu, že sólista se pohybuje pouze na bílých klávesách. Skladba pocházející z roku 1983 je velmi jednoduchá i kompozičně. Sestává ze tří vět Con intenerimente, Con venerazione a Con anima, které postupně tempově gradují. Hudebně se jedná o velmi naivní kompozici, která se místy pohybuje až na hranici kýče. Orchestr i sólistka skladbu přednesli s radostnou živostí a v rámci dramaturgie fungovala dobře jako odlehčení po závažném Schnittkeho koncertu, nicméně samo o sobě je Concertino spíše jen milá hříčka. Hravě se s publikem rozloučila také klavíristka, jež jako přídavek po svém druhém výstupu přednesla píseň, kterou si zároveň i sama doprovodila.

Jako poslední skladba měla původně zaznít orchestrální verze Smyčcového kvartetu č. 1 „Métamorphoses nocturnes“ Györgye Ligetiho, místo ní však orchestr zařadil skladby lotyšského autora Jēkabse Jančevskise a finského skladatele Olliho Mustonena. Publikum tedy až do konce programu mělo možnost setrvat na hudebním severovýchodě.

Skladba Lignum pro smyčcový orchestr, zvonkohru, větrnou zvonkohru a svilpaunieki Jēkabse Jančevskise vznikla v roce 2017 přímo na objednávku Kremeraty Balticy. Teprve jednatřicetiletý skladatel se nechal inspirovat knihou Rozhovory se stromy a ptáky Ivarse Vīkse, v níž spisovatel vybízí současného člověka, aby více komunikoval s přírodou. Příroda je ve skladbě přítomná jednak díky zvukomalebným efektům, velmi působivá je například imitace větru pomocí tahu smyčci, a jednak díky svilpaunieki, tedy okarínám ve tvaru ptáků, kterým je svěřena jednoduchá repetitivní melodie, jež skutečně vyvolává dojem ptačího zpěvu.

Jako poslední zazněl Triptych pro smyčcový orchestr Olliho Mustonena, klavíristy a skladatele, který se ve vlastní interpretační praxi specializuje na díla Ludwiga van Beethovena a ruských skladatelů, jimiž se inspiruje i ve vlastní tvorbě. Triptych byl původně skladbou pro tři violoncella napsanou na objednávku fyzika Sama Steppela na památku jeho zesnulé manželky. Verze pro smyčcový orchestr je z roku 2014 a vznikla na objednávku mládežnického souboru Helsinki Strings. Dílo se skládá ze tří vět Misterioso, Furioso a Ad astra. Skladba začíná poněkud ponuře a postupně graduje k závěru třetí věty, která se z disonancí postupně prosvětluje skutečně až „ke hvězdám“.

Díky zařazení Triptychu na konec koncertu se podařil i původně nezamýšlený efekt – program koncertu získal vlastní příběh. Touha vyjádřená závěrem první skladby Mettá, přání, aby byly všechny bytosti šťastny, se naplňuje v poslední části programu Ad astra, povznesení překonávající i smrt. Poslední tečku, dokonale tematicky uzavírající kruh, si vyžádalo nadšené publikum. Koncert zahájila skladba ukrajinské skladatelky a jako přídavek zazněla Melodie rovněž ukrajinského skladatele Myroslava Skoryka. Kremerata Baltica do Brna přivezla skutečně objevný program, navíc ještě mistrovsky přednesený. Vzhledem k tomu, že soubor také sám iniciuje vznik nových děl, máme se do budoucna na co těšit a doufejme, že se s ansámblem znovu setkáme i v Brně.

Foto: Jakub Joch