Spektakulární. Uvedení opery na Jezerní scéně festivalu Bregenzer Festspiele ani nemůže být jiné. Letošní Verdiho La traviata nicméně není jen ohromující show. I při velkoformátové scénografii se inscenátorům podařilo vytvořit divadelní příběh – jasně vypovídající, obsažný, působivý a dojemný. Středeční premiéra měla vynikající hudební i technické parametry, jednoznačně zdařilé vyznění i příznivé počasí.

Verdiho Traviata je jednou z pětice nejhranějších oper světového repertoáru, patrně dokonce tou první ze všech. Je s podivem, že v osmdesátileté historii festivalu Bregenzer Festspiele nebyla ještě nikdy uvedena – až letos, s premiérou 22. července. Na obrovité Seebühne, scéně na Bodamském jezeře, a před neméně obrovským hledištěm s kapacitou bezmála sedmi tisíc diváků se odehrává ve třech desítkách představení až do poslední třetiny srpna melodramatický příběh, který skladatel v roce 1853 oděl do hudby plné melodií, hudby na svou dobu nadstandardní, realisticky zachycující prostředí a situace a věrně vyjadřující psychologii a emoce. Inscenace festivalu v Bregenz na samém západě Rakouska je omračující díky možnostem, které poskytuje jeviště, díky zapojení vodní plochy mezi scénou a diváky, i díky invenci, se kterou přišel režisér Damiano Michieletto společně s výtvarnými a vizuálními spolupracovníky Paolem Fantinem, Carlou Teti a Alessandrem Carlettim.

Přesně v tradicích tamní festivalové scénografie je scéna vzadu uzavřena vysokou šikmou stěnou, která spoluvytváří z pohledu publika iluzi uzavřeného hracího prostoru, omezuje vanutí větru od vody, poskytuje plochu pro videoprojekci a pomáhá akustice. Tou stěnou je v případě Traviaty zrcadlo, zcela symbolicky rozbité na střepy, stejně jako se rozbíjí svět Violetty Valéry: společenský, pak osobní a intimní a nakonec smrtelnou nemocí i celý její život. Efektem, který také v tamních tradicích musí každá inscenace mít, je v tomto případě obrovitý kulovitý útvar – zobrazení zdravotního poznamenání a jeho nevyléčitelnosti. Před finále se zjeví z útrob zrcadla a nepřehlédnutelně se pomalu a tísnivě přesune těsně k hrací ploše… Koresponduje s obdobným znamením na bílých šatech hlavní hrdinky.

Hudební podoba premiérového představení, začínajícího za soumraku a po dvou hodinách bez pauzy končícího za tmy, byla dílem padesátiletého ukrajinského dirigenta Kirilla Karabitse, od roku 2009 do roku 2024 šéfdirigenta britského Bournemouth Symphony Orchestra, hosta English National Opera, Deutsche Oper Berlin, Opernhaus Zürich, festivalu v Glyndebourne a dalších divadel. Verdiho hudba měla pod jeho vedením skvělou výrazovou dynamičnost velkého rozpětí, definitivně působící usazenost a jistotu. Wiener Symphoniker hráli bezchybně a vášnivě, Pražský filharmonický sbor, který je už po léta na tomto festivalu každoročním rezidenčním tělesem, pro tento úkol připraven a veden Lukášem Kozubíkem, zpíval v daném stylu – v podmanivých okamžicích i ve hbitých tempech – naplno, barvitě, přesně.   

Na Bregenzer Festspiele se zvuk orchestru a sboru vytváří v přilehlém sále Festspielhausu a pro zpěváky i pro publikum je přenášen technicky. Reprodukce působí v hledišti až neuvěřitelně přirozeně. Co do hlasitosti, podrobností i barev je ideálně smíchaná, naprosto přesně koordinovaná s poskytovaným obrazem a znějící skutečně a opravdu jakoby ze scény. A statisté v úloze sboru i živě zpívající sólisté s mikroporty ani chvíli nepůsobí nesynchronizovaně. Jde evidentně o podrobné nastudování a nazkoušení, ale stejně tak o technické zázraky…

Titulní roli zpívala ve středu finská sopranistka Marjukka Tepponen. Vládne odpovídajícím hlasem se znělými nižšími polohami a jistými výškami, je ve vokálním projevu vzhledem k vývoji postavy věrohodná a uvěřitelná. Violetta Valéry si jako společnice, kurtizána či prostitutka, užívá života. Setkání s Alfrédem Germontem jí otvírá dimenzi opravdové lásky, setkání s jeho otcem, svázaným předsudky, však takovou cestu uzavírá. Ve společnosti, kde vládnou peníze a pověst, zbývá jen málo prostoru pro opravdové city, připomíná dramaturgie projektu… Když Violetta později umírá, protože má tuberkulózu, je už pozdě na lítost a na nápravu předešlých chyb. Verdiho jasný soucit s ženou, která do té doby kladnou hrdinkou být nemohla a nesměla, silný příběh, jehož někdejší odvážnou a bezpříkladnou nekonvenčnost o dvě staletí později dokážeme už jen těžko docenit, působí věrohodně i při nenásilném vizuálním přesazení do dvacátých let dvacátého století. Okamžiky, kdy se scéna hemží účastníky oslnivých dekadentních večírků, výpravných kabaretů a dalších forem zábavy, využívají nejen velikost scény, ale i možnost hrát v mělké vodě před jevištěm a na ostrůvcích tvořených mimochodem úlomky zmíněného obrovského zrcadla. A tak má balet za úkol mimo jiné rozpohybovat dokonce barvitou párty na nafukovacích matracích.

Marjukka Tepponen zpívá ve Finské národní opeře v Traviatě a v mnoha dalších starších i modernějších dílech od Mozarta a Rossiniho po Wagnera a Poulenca; hostuje také na festivalu v Savonlinně, stejně jako v Metropolitní opeře nebo v drážďanské Semperoper. Violettu ztvárnila spolehlivě, způsobem odpovídajícím vžitým tradicím, uhrála a uzpívala velký prostor, zvládla nezbytnou amplifikaci i úskalí pohybu ve vodě. Francouzský tenorista Julien Behr, objev roku 2009, zpívá Mozarta i belcanto, Debussyho i Stravinského. Přestože není Ital, dal Alfrédovi skutečně „italský“, dostatečně efektní verdiovský výraz, pěkné kantilény a přesvědčivě zjihlá i dramatičtější místa. Nenápadným trumfem inscenace byl při premiérovém večeru bulharský barytonista Vladimir Stoyanov, pěvec pohybující se na mezinárodní scéně už od druhé poloviny devadesátých let. Otce Germonta obdařil ideální hlasovou měkkostí a vemlouvavostí.             

Postavy příběhu často hrají a vedou dialogy daleko od sebe, může to být snahou rozprostřít dění na celou plochu, ale také to může znázorňovat překážky ve vztazích. V závěru se ústřední dvojice milostné tragédie nicméně dostává i do opravdového kontaktu. Výrazné jsou kontrasty, přechody z velkých scén do pozastavení. I pro takové okamžiky vyžaduje Jezerní scéna specifický přístup, který Damiano Michieletto neomylně vyhmátl.

Velmi důležitou roli hrají dotáčky, civilní neoperní videoprojekce znázorňující domácí štěstí nové lásky, ale třeba také zneklidňující setkání Violetty s lékařem. Světelný design je skvělý, velká scéna je využita náležitým způsobem. Představení je velkolepé a vrcholí spektakulárním způsobem. Půl hodiny před půlnocí je ve finále divadelní iluze silná. Pohybuje se šikovně a přijatelně mezi propočítaným efektem, invencí a uměleckou silou, která skoro samovolně vyvěrá z prostoru mezi profesionalitou a odhadem, mezi přípravou a předpokládaným posvěceným okamžikem. Opera na Jezerní scéně je žánr sám o sobě, s kamenným divadlem nesrovnatelný. Verdiho Traviata v něm přes určitou intimitu příběhu funguje ve zvolených prostředcích výborně.    

Verdi koncipoval své hudební divadlo na libreto Francesca Marii Piaveho, vycházející z motivů románu Dáma s kaméliemi a stejnojmenné divadelní adaptace, pro mnohem menší prostory. Pokud je životné i v takto moderním a vlastně dost komerčním kontextu, lze to vnímat jako další doklad jeho nesporné geniality.

Foto: archiv Bregenzer Festspiele, archiv Petra Vebera

Facebook X E-mail WhatsApp