Nástrojař Martin Poláček je autorem nově zkonstruovaného šestinotónového harmonia. To bylo 5. listopadu v historické budově Národního muzea představeno na inauguračním koncertě, který z interpretačního hlediska zajistil Miroslav Beinhauer, propagátor hudby Aloise Háby i dalších, často soudobých autorů píšících za pomoci mikrointervalů.

Již od hlubokého středověku se u nás v Evropě hudba vyvíjí převážně v rámci systému celých tónů a půltónů. Moravský skladatel Alois Hába na začátku minulého století propagoval myšlenku drobnějšího dělení intonační škály zaváděním mikrointervalů. Známy jsou jeho četné kompozice ve čtvrttónech, tedy v bichromatickém systému, který dělí oktávu ne na dvanáct běžných půltónů, ale na čtyřiadvacet čtvrttónů. Když v roce 1939 začal komponoval svoji operu Přijď království tvé, ani toto drobné členění intonačního univerza mu nestačilo a rozhodl se pro ještě drobnější systém, na oktávu rozdělenou na šestinotóny, kterých je v rámci oktávy třicet šest. Není to záměr zcela marný. Jeho hudba tím získala mnoho na zvukové jemnosti. 

Intonovat v tak drobných intervalech není po realizační stránce problém například pro smyčcové nástroje. Zvyknout si na ně mohou i vokalisté. Pro mnohé další hudební nástroje operního orchestru je to však z konstrukčních důvodů zcela nemožné. Alois Hába byl nejen skvělým a vzdělaným hudebníkem, ale i člověkem cílevědomým a nesmírně průbojným. Dosáhl proto toho, že podle jeho přání byly zkonstruovány a vyrobeny i další hudební nástroje schopné hry mikrointervalů. Mezi ně patří i šestinotónové harmonium, které za finanční podpory prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka v roce 1936 postavila nástrojářská firma August Förster. Nyní je tento nástroj vzácným exponátem Českého muzea hudby. 

Současná vlna zájmu o Hábovo skladatelské dílo si z provozních důvodů vyžádala další nástroj tohoto typu. Díky finanční podpoře Ministerstva kultury jej postavil varhanář a restaurátor hudebních nástrojů Martin Poláček a je to jeho mistrovské dílo. Slavnostně bylo představeno na inauguračním koncertě, který České muzeum hudby uspořádalo v Panteonu historické budovy Národního muzea ve čtvrtek 5. listopadu 2026. Tak mimořádná kulturní událost se neobešla bez průvodních slov. Boris Klepal, moderátor vstupní diskuze, dal slovo nejprve skladateli Petru Kotíkovi, který mikrointervalové tvůrčí snažení uvedl do historických a světových kontextů. Muzikoložka Vlasta Reittererová připomenula osobnost samotného Aloise Háby, o své práci pohovořil rovněž tvůrce nového nástroje, varhanář a restaurátor Martin Poláček. Ke slovu se nakonec dostal i jediný interpret večera, klavírista Miroslav Beinhauer. Je zaníceným interpretem díla Aloise Háby. Ve svém repertoáru má nejen chromatickou, ale i bichromatickou skladatelovou tvorbu. Nyní tedy před veřejnost přistoupil s Hábovou „trichromatikou“. Jeho hra na šestinotónový nástroj si zaslouží zvláštní obdiv. Velkou překážkou totiž není jen čtení neobvyklých mikrointervalových notových zápisů, ale i hra prostřednictvím klaviatury specifické konstrukce, což běžné klávesisty ihned odradí. Ke srovnání byl ten večer na místě i původní Hábův nástroj, Miroslav Beinhauer hrál v průběhu večera na obě harmonia.

Do svého šestinotónového recitálu zařadil pět kompozic. Na úvod zaznělo Hábovo Adagio, op.¨37 z roku 1928, hráno na starý nástroj. Je stručné, komponované ve volné atonalitě, ve faktuře převažují intonačně subtilní horizontální linie. Poté interpret přešel na nový nástroj, na nějž provedl čtyři kompozice soudobých skladatelů, z nichž poslední tři zazněly ve světové premiéře. Povětšinou rezignovaly na marnou snahu vyjádřit se funkčně harmonicky a dávaly proto přednost prostým melodickým liniím. Judith Berkson je autorkou téměř čtvrthodinové skladby ve volném tempu a tiché dynamice s názvem Bent Meanings. Rakouský, nedávno zesnulý komponista Peter Ablinger pro nový nástroj a jeho mikrointervalové dispozice adaptoval slavné, všem dobře známé vstupní Preludium C dur z Bachova Temperovaného klavíru. Barokní diatoniku ve své transkripci decentně obohatil o jemné šestinotónové, cílevědomě volené intonační odchylky. Harmónium je desetiminutová kompozice od Adriána Demoče. Ani jeho skladba není postavena na pianistické virtuozitě, rovněž i ona se drží v klidném výrazu, inklinuje spíše k minimalismu, její dlouhé prodlevy však evokují neurčitou představu tonálních center. Závěrečná skladba s názvem Piece 1 od Petra Studeného je jednou souvislou gradací, využívající dvou specifických dispozic šestinotónového harmonia, tedy schopnosti dlouhého, nepřetržitého znění tónů a intonační jemnosti hustě členěného tónového materiálu. Kuriózní je i to, že interpret na místo toho, aby klaviaturu ovládal deseti prsty svých rukou, na klávesy postupně pokládal těžítka ve tvaru malých hranolků, čímž vytvářel průběžně se zahušťující cluster. 

Martinem Poláčkem postavené šestinotónové harmonium je obdivuhodné nástrojářské dílo. Je proto velká škoda, že publiku nebylo dopřáno užít si jeho autentickou zvukovost, ale jen (neví se jaké) zvukové modifikace, vytvořené umělou amplifikací (dva mikrofony těsně u nástroje, zesilovač, korekce, hlasité reproduktory po stranách auditoria). Vše bylo sice i v zákeřné akustice muzejního Panteonu dobře slyšitelné, nic jsme se ale přímým poslechem na vlastní uši nedozvěděli nejen o dynamických, ale ani o témbrových nuancích tohoto krásného nástroje, vytvořeného z jemných intonačních jazýčků a důmyslně kombinovaných vzácných dřevin rezonanční skříně.

Foto: Karel Šuster

Facebook X E-mail WhatsApp