„Vznikl tak poměrně komplikovaný systém, který má kromě černých a bílých kláves ještě klávesy modré a nepodobá se ničemu, co jsem kdy viděl.“

„Měl jsem jen velmi malou zkušenost s tímto unikátním nástrojem, ale zároveň jsem byl jediným člověkem na světě, kdo na něj uměl alespoň trochu hrát.“

„Začali se mi ozývat skladatelé a milovníci mikrointervalové hudby z celého světa a postupně vznikaly nové nápady, projekty a skladby.“

Šestinotónové harmonium – znovuobjevený vynález Aloise Háby – vstoupilo na současnou hudební scénu v roce 2018 díky uvedení Hábovy opery Přijď království Tvé. Samotné harmonium ožilo pod rukama klavíristy Miroslava Beinhauera a i jeho zásluhou se ukázalo, že Hábovy hudební pokusy mají význam také pro dnešní hudbu. Miroslav Beinhauer, jediný na světě, kdo na harmonium s bílými, černými a modrými klávesami umí zahrát, vysvětluje šestinotónovou hudbu, přibližuje, jak se ji učil chápat a hrát, zamýšlí se nad manky ve výuce dějin hudby a blíže popisuje unikátní nástroj. Rád by měl vlastní nový – se vzácným muzejním se těžko cestuje.

Vaše jméno se momentálně objevuje nejčastěji v souvislosti s šestinotónovým harmoniem Aloise Háby. Tento exotický nástroj se vynořil ze zapomnění poměrně nedávno a třeba na rozdíl od známějšího čtvrttónového klavíru si lze těžko představit, jak funguje. Mohl byste se pokusit to objasnit?

Zvenčí vypadá Hábovo šestinotónové harmonium stejně jako standardní harmonium, také většina jeho součástí je stejná jako u standardních harmonií. To, co jej dělá speciálním, jsou manuály a vlastně celý systém kláves – každý šestinotón má zde svou klávesu. Celý tón neobsahuje pouze dva půltóny, jako je tomu u většiny klávesových nástrojů, ale šest šestinotónů – půltón tedy není rozdělen na poloviny jako třeba u čtvrttónového systému, ale na třetiny. Na šestinotónovém harmoniu lze hrát šestinotóny a třetinotóny, nikoliv čtvrttóny. Vzhledem k tomu, že v každé oktávě je třikrát více tónů a kláves než u standardního klávesového nástroje, bylo potřeba vymyslet a vyrobit systém, jenž všechny tyto klávesy „navíc“ pojme a zároveň bude fyzicky možné na tento nástroj hrát. Vznikl tak poměrně komplikovaný systém, který má kromě černých a bílých kláves ještě klávesy modré a nepodobá se ničemu, co jsem kdy viděl.

S šestinotónovým harmoniem se vám povedl nevídaný kousek – doslova jste ho vzkřísil z mrtvých, a to nejen jako historickou kuriozitu, ale jako živý nástroj, pro který vznikají nové skladby. Čím si vysvětlujete obnovený zájem o mikrointervalovou hudbu?

Hábovo šestinotónové harmonium po letech „znovuobjevilo“ Ostravské centrum nové hudby, které v roce 2018 uvedlo v premiéře Hábovu šestinotónovou operu Přijď království Tvé, ve které hraje toto harmonium dost výraznou roli v orchestru. Já jsem se k účinkování v této opeře, a tedy i k nastudování partu šestinotónového harmonia, dostal jako slepý k houslím. Ovšem díky této zkušenosti jsem se následně začal zabývat osobností Aloise Háby a rozhodl se, že nastuduji a nahraji jeho téměř sto let starý, neznámý, nikým nenahraný a zároveň jediný sólový opus pro šestinotónové harmonium Šest skladeb pro šestinotónové harmonium op. 37. Byl to z mé strany velký krok do neznáma, do té doby jsem měl jen velmi malou zkušenost s tímto unikátním nástrojem, ale zároveň jsem byl jediným člověkem na světě, kdo na něj uměl alespoň trochu hrát. Nahrávka se ovšem povedla a po jejím umístění na internet nastal průlom – začali se mi ozývat skladatelé a milovníci mikrointervalové hudby z celého světa a postupně vznikaly nové nápady, projekty a skladby. Pandemická situace a s tím spojená neexistence kulturních akcí na nějakou dobu pozdržela plánované projekty a až v loňském roce se šestinotónové harmonium skutečně dostalo do širšího povědomí posluchačů i čtenářů, ovšem o to intenzivněji. Konalo se několik koncertů v Česku i v zahraničí, bylo uvedeno velké množství nových skladeb pro tento nástroj, zájem byl i o přednášky o šestinotónovém harmoniu a všem kolem něj. Vlastně jsem vůbec nečekal, že se z muzejního nástroje stane nástroj aktivně využívaný a užitečný, z toho mám obrovskou radost. Také mám radost ze spolupráce se špičkovými světovými skladateli jako například Klaus Lang, Marc Sabat nebo Georg Friedrich Haas.

Liší se nějak přístup současných skladatelů k šestinotónovému harmoniu od původních skladeb Aloise Háby? A domníváte se, že se harmonium časem zařadí do běžného „arzenálu“ hudebních nástrojů, nebo že jde jen o přechodnou fascinaci?

Hába byl ve dvacátých letech minulého století první a jediný, kdo pro tento nástroj skládal, neměl ve své době žádné srovnání. Proto je pochopitelné, že využil šestinotónové možnosti nástroje maximálně a nekompromisně a jeho opus 37 zní dodnes exoticky. Nové skladby současných skladatelů vznikaly částečně v době, kdy se mohlo jen velmi omezeně cestovat, pro zahraniční skladatele bylo tedy obtížné komponovat na dálku pro nástroj, který se vyskytuje pouze v muzeu v Praze a má díky své jedinečnosti i řadu nestandardních omezení. Z toho důvodu probíhala mezi mnou a jimi vydatná korespondence a výsledek našeho společného snažení slyšeli často až na koncertech. Jednodušší to bylo v případě Iana Mikysky, který při komponování své In strávil v Českém muzeu hudby u šestinotónového harmonia spoustu času stejně jako já. Nově vzniklé skladby jsou celkově přístupnější i pro mainstreamového posluchače a po pár taktech je patrné, že jsou napsané teď v této době. Zároveň je každá ze skladeb naprosto unikátní a odlišná od ostatních, což je však při kvalitě a zkušenostech všech zapojených skladatelů očekávatelné. Jsem rád, že zájem o šestinotónové harmonium i nadále roste a nové skladby stále vznikají, před pár dny mi například poslal svou novou skladbu Phill Niblock. Šestinotónové harmonium nebude nikdy tak populární jako třeba klavír, už jen proto, že aktuálně existují pouze dva vyrobené kusy a jediný interpret. Mou snahou je nyní sehnat peníze na stavbu nového nástroje, se kterým by bylo jednodušší a levnější cestovat i mimo Česko než s historicky nesmírně cenným Hábovým harmoniem.

Na uši přivyklé od narození na rovnoměrně temperované ladění působí důsledně mikrointervalová hudba jako šok. Jak dlouho vám trvalo, než jste si zvykl na jiný hudební systém? Myslíte, že je pro posluchače nepolíbeného podobnou hudbou možné najít v ní i jinou krásu než čistě racionální potěšení z neobvyklých souzvuků?

Hábovo šestinotónové harmonium je také laděno temperovaně. Málokdo si uvědomuje, že na tento nástroj se dají hrát i úplně „obyčejné“ půltónové skladby. Proč by ovšem někdo skládal pro šestinotónové harmonium standardní půltónovou hudbu, když se mu využitím šestinotónů otevírají několikanásobně větší zvukové možnosti? Záleží na daném skladateli, jakým způsobem nabízené možnosti využije. Hudba obsahující šestinotóny není jiná než hudba bez šestinotónů, je potřeba pochopit, že užívání mikrointervalů ve větší či menší míře je nedílnou součástí artificiální hudby již po několik desetiletí. Já jsem jakožto klavírista mikrointervalovou hudbu nikdy aktivně nevyhledával a vlastně ani neznal, přesto mi trvalo jen pár dní se v šestinotónovém systému zvukově orientovat, v tom nebyl absolutně žádný problém, je to jen o zvyku. Mnohem těžší bylo se v časovém presu naučit nástroj ovládat a umět plynule číst v notách speciální posuvky pro šestinotóny.

Kromě Háby se zabýváte převážně hudbou současných autorů a skladatelů 20. století. V dnešní době se často setkáváme s názorem, že čím mladší je hraná skladba, tím méně bude poslouchatelná. Proč podle vašeho názoru panuje taková rezervovanost vůči soudobé hudbě?

Za doby svých studií na hudebním gymnáziu jsem se také vysmíval hudbě Xenakise, Stockhausena, Bouleze a žijící skladatele jsem ani neznal. Pramenilo to z mé nevědomosti, nedostatku informací a zkušeností. Věděl jsem o Bachovi, Beethovenovi a Brahmsovi, ale po Janáčkovi, Skrjabinovi a Rachmaninovovi jako by už nic neexistovalo. Schönberga, Hindemitha nebo Messiaena a další jsem řadil do kategorie „divná moderní hudba“. Mám pocit, že podobné zkušenosti měla a má také řada mých kamarádů hudebníků. Stejně jako se na základních a středních školách téměř neučí o moderních dějinách, na hudebních školách se věnuje minimum času moderním dějinám hudby. Já jsem se k novější hudbě dostal kromě vlivu několika podobně smýšlejících lidí v mém okolí vlastní iniciativou a zájmem, který začal mým studiem ve Vídni, kam jsem přišel paradoxně studovat skladby Beethovena a Liszta.

Žijeme ve zvláštní době, kdy se za soudobé označují i skladby napsané před sto lety a nejen někteří posluchači, ale také interpreti přistupují k vývoji hudby za posledních řekněme sedmdesát let s přiznanou nechutí. Dá se proti tomu něco dělat? Jak obrátit pozornost veřejnosti k novým zajímavým skladbám?

Například tím, že se bude o nejnovějších hudebních trendech a současných skladatelích učit na základních uměleckých školách, konzervatořích i akademiích. Tím, že budou nové skladby hrát špičkoví interpreti. Tím, že budou skladatelé a interpreti více spolupracovat. Tím, že se nové skladby nebudou hrát pouze jednou. A hlavně tím, že se budou nové skladby vůbec uvádět! Pořadatelé často raději novou skladbu neuvedou ze strachu, že na ni posluchači nepřijdou, protože ji neznají, a nahradí ji „osvědčenou klasikou“. Jak pak ale mají posluchači a vlastně i interpreti přijít do intenzivnějšího kontaktu s novou hudbou? Jak mají zjistit, zda se jim něco líbí, když ani nemají možnost si to poslechnout? Občas je to začarovaný kruh.

Při zpětném pohledu vidíme, že každá dějinná epocha našla své specifické hudební vyjádření. Pozorujete ve skladbách současných autorů, které studujete, nějaký společný trend, něco charakteristického pro naši dobu?

Ne, z mého pohledu projevuje většina žijících skladatelů snahu být originální, což je mně osobně sympatické. Možná s odstupem času, třeba za padesát let, budu mít na hudbu počátku 21. století jiný pohled.

Rozhovor o soudobé hudbě nelze zakončit lépe než výhledem do budoucna. V dnešní době si bohužel nemůžeme být jisti vůbec ničím, ale přece jen – chystáte nějaký zajímavý hudební počin?

Většina mých aktivit je klavírních. Spousta projektů, kterými se zabývám, je spojena se jménem Petr Studený. Petr je uměleckým ředitelem souboru Opening Performance Orchestra, producentem a hlavně zdrojem úžasných nápadů. Jedním z nich je i koncept broken piana, se kterým již delší dobu pracujeme, a v dohledné době budeme natáčet na jeden „rozbitý klavír“ CD. Díky němu by mělo být také v nejbližších týdnech vydáno u belgické Sub Rosy CD s klavírními skladbami Milana Knížáka v mé interpretaci. Dalším důležitým jménem je skladatel Petr Bakla, jehož hudba mě velmi oslovuje a s potěšením se jí poslední roky zabývám. Po loňské spolupráci na klavírním CD Usableness of the list / Portfolio plánujeme letos vydat druhou desku. Ta tentokrát nebude čistě klavírní, vedle No. 4 pro klavír sólo se na ní ve spolupráci s Brno Contemporary Orchestra objeví i klavírní kvintet Major Thirds a Klavírní Koncert č. 2. Kromě toho také připravuji klavírní koncerty – českou premiéru Must the Devil Have All the Good Tunes? od Johna Adamse s Andreasem Sebastianem Weiserem a FOK na festivalu Hudební fórum Hradec Králové a Janáčkovo Capriccio levou rukou a soubor dechových nástrojů a Stravinského Koncert pro klavír a dechové nástroje s Pavlem Šnajdrem a Brno Contemporary Orchestra na festivalu Janáček Brno. A nesmím nezmínit Aloise Hábu. Aktuálně pracuji na nastudování a nahrání jeho kompletního klavírního díla. Většina hudebníků nezná ani jednu Hábovu klavírní skladbu, což je obrovská škoda, a tak se snažím pracovat na tom, aby se to změnilo.

————

Miroslav Beinhauer je absolventem klavírní třídy Heleny Weiser na Janáčkově akademii múzických umění, kde nyní pokračuje v doktorském studiu. Absolvoval také stáže na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni a Royal Conservatory v Gentu. Specializuje se převážně na soudobou hudbu a spolupracuje s mnoha skladateli, mezi něž patří například Klaus Lang, Georg Friedrich Haas nebo Petr Bakla. Vystupuje na různých hudebních festivalech v České republice i v zahraničí.

Foto: Matěj Procházka, Adolf Horsinka, Karel Šuster