Bamberští symfonikové zanechali letos na festivalu Janáček Brno nepřehlédnutelnou a nepřeslechnutelnou stopu. Se svým šéfdirigentem Jakubem Hrůšou vedle dvojího účinkování v Janáčkově Její pastorkyni připravili také orchestrální koncert. V pátek v jejich podání v Janáčkově divadle zazněla nádherně Janáčkova a Dvořákova hudba a nezapomenutelně Brucknerova Romantická symfonie.  

Provedení Čtvrté symfonie Antona Brucknera zvané Romantická věnoval Jakub Hrůša na festivalu Janáček Brno 2026 památce nedávno zesnulého devětadevadesátiletého švédsko-amerického dirigenta Herberta Blomstedta. S Bamberskými symfoniky ho pojilo umělecké pouto trvající pět desetiletí, od roku 2006 měl od nich titul čestný dirigent. Hrůša, který završuje u bavorského tělesa jako šéfdirigent deset let, na začátku druhé poloviny koncertu v Janáčkově divadle 6. listopadu připomněl z pódia nestora světové hudby, do posledních týdnů aktivního, emotivními slovy osvětlujícími Blomstedtův vztah nejen k orchestru v Bamberku, ale i k Brucknerově hudbě.

Bamberští symfonikové a Jakub Hrůša se od roku 2016 evidentně hluboce a inspirativně propojili. Zrealizovali spolu nemálo zásadních i běžnějších projektů, nesčetněkrát potěšili publikum v domovském městě, cestovali, natočili řadu skvělých nahrávek. Těleso má někdejší přímou souvislost s německy hovořícími hudebníky odsunutými po válce z Československa. Do roku 1990 bylo v komunistické zemi z ideologických důvodů nežádoucím subjektem. O to víc se nyní opečovávají vzájemné vztahy. A koncert v Hrůšově rodném městě byl samozřejmě dalším z důvodů pro vnímání mimořádnosti okamžiku.

Na provedení tří děl byly všechny tyto momenty dobře znát. Vzájemné pozitivní naladění a poučený respekt k oběma sdíleným kulturám, německojazyčné a české, i přirozené souznění v muzicírování. Pochopení orchestru pro Janáčka a Dvořáka a jeho naprostá ochota zahrát Brucknera tak, jak ho v průsečíků tradic a osobního interpretačního názoru cítí současný šéf.

Žárlivost, to je název skladby, která měla být úvodem k Její pastorkyni, ale brzy byla Leošem Janáčkem odložena. Dnes – ale jen občas – je k slyšení koncertně: jako rarita, jako programní dílo. Od úderu tympánů na začátku a na konci jde o trochu roztěkanou, náladově proměnlivou a barvitou hudbu, která k Janáčkovu zralému a nezaměnitelnému stylu zatím jen směřuje, ale má v sobě přesto mnohé poutavé momenty: emocionální nárazy, jemnost, naléhavost i okamžiky hymničnosti. Vlastně už vše, co u Janáčka obdivujeme, jen ještě ne tak vyhraněné. Hrůšova interpretace byla pozorná ke všem detailům, k logice změn výrazu i temp, k napětí mezi úseky romantismu a záblesky nekonvenčnosti.

Dvořákova symfonická báseň Holoubek, zhudebňující baladický námět Karla Jaromíra Erbena, má zajímavý vztah k Brnu: 20. března 1898 ji právě tam v premiéře dirigoval Janáček… Antonín Dvořák v této partituře ukazuje značně kupředu. Jakub Hrůša právě to podtrhl, když se zřetelně ozývala místa, na která jako kdyby pak navazoval Josef Suk a možná v něčem i Leoš Janáček, nebo místa, která v instrumentaci zvukově směřují kamsi k impresionismu. Ale v tragickém příběhu, ve kterém ženu provázejí výčitky kvůli vraždě manžela, jsou i další polohy. Barvitý mimohudební program sahá od vzlyků po taneční epizodu, od epického vyprávění po zvukomalbu. Dvořák zapojil i hudbu za scénou a plno krásných míst svěřených výrazně exponovaným sólům nebo skupinám. Skladba zněla ve skvělé kázni a zvukové kultuře tělesa tak, že místy vyvolávala dojem úplně prvního, překvapeného poslechu, objevujícího nové skutečnosti.  

Ani Brucknerova Romantická symfonie, v koncertních síních skladatelova jednoznačně nejoblíbenější, se nenesla na vlně tradic, neřku-li rutiny. Od úvodního hornového sóla překvapovala v první větě mnohými výrazně pastorálními úseky. Nádherně pracovaly skupiny smyčců, jednotlivé dřevěné nástroje a lesní rohy. Také gradace a nárazy, u Brucknera skoro vždy podpořené žesti, byly po celých sedmdesát minut měkké. Hudba nezněla usilovně či urputně. Jak je pro Jakuba Hrůšu obvyklé, pozornost modelování sebemenších detailů šla ruku v ruce s porozuměním velkým plochám a jejich směřování, symfonii dovedl přes pomalou větu a scherzo k finále, které se v opakovaných vršených motivech klopotně dostane až k pocitu katarze.

Nejen Janáčkova a Dvořákova hudba, ale rovněž Symfonie Es dur, vážná a závažná, patetická, ale i trochu „vídeňská“, hodně romantická a nepříliš wagnerovská, nepřeháněná do krajností, posloužila ten večer jako příklad toho, že od Jakuba Hrůši – v tomto případě s Bamberskými – může posluchač vsadit na cokoli. Vždy to bude zahrané mimořádně zajímavě, v průsečíků minucieznosti a velkorysosti, inteligentně, poctivě a inspirovaně, emotivně a v daném okamžiku nezpochybnitelně definitivně.

A ještě jeden postřeh. Koncertům v Janáčkově divadle bývá – a právem – jako přitěžující okolnost vytýkána nedobrá akustika. Ne že by nebyla v Brně potřeba koncertní síň, ale tentokrát, ať už to bylo uspořádáním jeviště a zástěn, nebo přičiněním tělesa a jeho dirigenta, akustické parametry nehrály rušivou roli. Hudba zněla, přinejmenším uprostřed auditoria, regulérně a velmi pěkně.

Foto: Marek Olbrzymek / Národní divadlo Brno

Facebook X E-mail WhatsApp