Dokonalá akustika, hudební a optický zážitek i soustředěná a zároveň uvolněná atmosféra provázely koncert České filharmonie ve francouzské metropoli, kterou publikum odměnilo vřelým potleskem. Paříž byla druhou zastávkou podzimního turné ansámblu se šéfdirigentem a hudebním ředitelem Semjonem Byčkovem, které začalo v belgických Antverpách a které do 16. listopadu pokračuje v několika městech Španělska.

Bez motýlků a spontánně 

První tuzemský orchestr přivezl k Seině či přesněji řečeno do 19. obvodu, na okraj lidnaté, pulzující a v posledních čtyřech týdnech (opět) neklidné metropole program, který zahrál koncem října v pražském Rudolfinu. Dva opusy Sergeje Rachmaninova – Klavírní koncert č. 3 d moll s uzbeckým pianistou Behzodem Abduraimovem a Symfonické tance. Vystoupení, které začalo v osm hodin večer, probíhalo plynule od první vteřiny. Koncertní křídlo totiž stálo na pódiu od samého začátku, takže po úvodním Smetanovi a před „Rachem 3“ nedošlo ke zbytečným prodlevám.

Večer otevřely předehra, Furiant a Tanec komediantů z opery Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany. Doma, u Vltavy by tento výběr možná některý z českých diváků uvítal spíše jako přídavek, při veškerém respektu. Dílo Bedřicha Smetany máme holt naposlouchané, což pochopitelně neznamená nehrát ho. V Paříži ovšem tato dramaturgie získala jiný rozměr. Potvrdily to ostatně nadšené reakce publika, v němž bylo i několik Čechů a Slováků, mezi nimi i hudbymilovný pár, který si na české filharmoniky zaletěl na otočku z Prahy. Mimochodem krajany jste bezpečně identifikovali nikoli podle mluvy, nýbrž podle večerní róby. Drtivá většina pařížského publika totiž nijak extra neřeší dress code a byla oblečena zcela neformálně, často ve svetrech. Reakce diváků, i mezi větami, byly velice spontánní a potlesk provázející celý koncert byl opravdu od srdce.

Part jako pro slona

Při prvních tónech Koncertu pro klavír a orchestr č. 3 d moll od Sergeje Rachmaninova, který přišel na řadu po Bedřichu Smetanovi, jsem si vybavila recenzi listu Washington Post. Doporučovala „nespouštět ze zřetele“ Behzoda Abduraimova. Jak trefné. Právě tento rodák z uzbeckého Taškentu se skvěle zhostil jednoho z nejnáročnějších klavírních děl vůbec. Rachmaninov, sám vynikající pianista, měl o své skladbě žertem prohlásit, že „Rach 3“, jak se Třetímu koncertu z roku 1909 přezdívá, napsal pro slona. Interpret totiž musí zvládnout 29.600 not. Behzod Abduraimov je uměl nejenom zpaměti, ale každou z nich opatřil svou obdivuhodnou muzikalitou, vynikající technikou i jemností. Pár vteřin dojemného objetí se Semjonem Byčkovem po vystoupení demonstrovalo pouto mezi umělci, které spojuje nadšení pro Rachmaninova. Jeho hudba provází Semjona Byčkova už od mládí. Ve dvaceti letech zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži v Leningradě, vlastní také několik partitur svého oblíbence.

Abduraimov zase v roce 2020 nahrál na skladatelově klavíru z Villa Senar ve Švýcarsku pro společnost Sony Classical Rachmaninovu Rapsodii na Paganiniho téma, kterou si v roce 2022 zahrál i s Českou filharmonií. Spolupráce vítěze Londýnské mezinárodní klavírní soutěže v roce 2009 s prvním českým orchestrem ale začala už v roce 2014, kdy s ní vystoupil v Klavírním koncertu č. 3 Sergeje Prokofjeva. A nejenom tohoto autora, ale také skladby Liszta a Saint-Saënse najdeme na debutovém recitálovém CD klavíristy z roku 2012, za které získal prestižní francouzské ceny Choc de Classica a Diapason Découverte. Nyní v Paříži svým fanouškům podepisoval zejména své nové CD s názvem Inferno, které vyšlo letos v květnu. V příštích týdnech ho čekají koncerty například s Filharmonií Oslo, Nizozemskou filharmonií v amsterdamském Concertgebouw, finskými rozhlasovými symfoniky, se symfoniky z Nashville či s Yomiuri Nippon Symphony Orchestra.

Altový saxofon i Dies irae 

Po přestávce se ve Velkém sále rozezněly Symfonické tance. Rachmaninov je složil v roce 1940 jako své poslední velké dílo. „Symfonické tance jsou pro mě dílem ohromující složitosti a existenciální hloubky. Je to Rachmaninov střídmosti, Rachmaninov lakonického výrazu, Rachmaninov, který přitom nic neztratil ze své dřívější bujnosti,“ říká Semjon Byčkov. Dílo nabité energií i nostalgií a plné zajímavých instrumentačních postupů sklidilo v podání České filharmonie ovace publika.

Z orchestru každým coulem, pohybem, ať už třeba smyčce či úderem paliček na tympány čišela radost ze hry. Na Semjonu Byčkovovi, který si koncert rovněž náležitě užíval, byl znát i respekt k publiku, pro které rozhodně není žádnou neznámou. S Paříží je lidsky i umělecky úzce spjat už mnoho let, má zde i zázemí, byl hudebním ředitelem Orchestre de Paris, hudebně je podepsán pod novou inscenaci Čajkovského Evžena Oněgina v Pařížské národní opeře a od sezóny 2028/29 bude jejím hudebním ředitelem. Při závěrečném aplausu jsem měla pocit, že si jako výraz poděkování tisknul svou dlaň na srdíčko možná o něco déle než obvykle.

Místo krabice od bot plovoucí balkóny

Pařížská filharmonie byla postavena v letech 2009 až 2014 podle návrhu slavného francouzského architekta Jeana Nouvela. (Jeden z nejvýraznějších tvůrců je mimo jiné podepsán pod Kulturní a kongresové centrum KKL ve švýcarském Lucernu, kde počátkem září na tamním prestižním letním festivalu hrála i Česká filharmonie.)

Projekt si vyžádal mnohem více peněz, než se předpokládalo, jak to u podobných realizací bývá snad už pravidlem. Původní kalkulace počítala se 170 miliony eur, nakonec náklady explodovaly na 386 milionů eur. Slavnostní otevření proběhlo v lednu 2015, krátce po teroristickém útoku v pařížské redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo. Nouvel na zahájení chyběl kvůli sporům o provedení stavby, kterou původně označoval za nejprestižnější projekt své kariéry. 

Pařížská filharmonie je domovskou scénou dvou souborů, Orchestre de Paris a Ensemble intercontemporain, ročně v ní zazní na 450 koncertů nejrůznějších žánrů. V areálu se nachází také konzervatoř Cité de la Musique, Muzeum hudby, nechybí výstavní prostory či Dětská filharmonie, edukační projekt pro malé návštěvníky od čtyř do deseti let, kteří mohou proniknout do tajů hudby.

Filharmonie stojí v místech, kde v 19. století fungovala jatka, v parku La Villette, nedaleko rušné dopravní tepny, známé víceúčelové haly Zénith de Paris, kde se konají i koncerty či konzulátu Tuniské republiky. Přilehlé ulice kolem stanice metra Hoche na lince 5, odkud je to k budově pár desítek metrů, jsou posety mnoha prodejnami s orientálním zbožím, od pálivé pasty harrisy až po sladké cukrovinky, i kavárničkami, kde většinou sedí téměř výhradně mužská část populace s arabskými kořeny. Byl to záměr skladatele a dirigenta Pierra Bouleze, po kterém je pojmenován Velký sál pro 2400 diváků, postavit stánek hudby mimo přelidněné centrum metropole, kde se to hemží nejenom turisty, proslulými památkami a honosnými drahými obchody, a přitáhnout hlavně mladé lidi ze sociálně slabých vrstev. 

Zvenčí, za denního světla mi budova z dálky připomněla Horovo oko. Střed fasády mi zblízka připadal jako šupinatá ryba či plaz. Ve skutečnosti se na ní a kolem ní slétlo na 340 tisíc ptáků! Ne, nejde o žádný horor z Hitchcocka ani moji bujnou fantazii, nýbrž o dokonalé siluety opeřenců na studených odstínech šedostříbrné fasády symbolizující volnost a svobodu. Hliníkový venkovní plášť hranatého šestipatrového objektu s výtahy je v ostrém kontrastu s vnitřkem. Vnější strohost střídají uvnitř měkké oblouky a teplé odstíny zdí a části sedadel v sále – od citrónově žluté přes hořčicovou až po karamelovou, v kombinaci s bílou a béžovou, které vyvažují černou. Do této barvy je oděn i malý prostor, jakási minikomůrka. Odděluje jednoduchou úzkou, elegantní chodbu, kde ze stropu visí kovové lamely, od samotného sálu. Přechod z temnoty do velkolepého prostoru plného světla, teplých tónů a vznášejících se akustických mračen je ohromující. Pokud usednete na visutém balkonu nad hledištěm, cítíte se jako ve skořápce nebo v malé arše. Maximální vzdálenost od pódia je dvaatřicet metrů, takže z každého místa máte dobrý výhled i poslech. Ten zajistila dokonalá akustika z dílny Novozélanďana sira Harolda Marshalla a další ikony oboru Yasuhisy Toyoty. Nikdo se raději ani nepokusil rozbalovat bonbón. Mágové dokonalého zvuku přišli s vlastním konceptem „obálky“, který není ani pověstnými „krabicemi od bot“, ani uspořádáním ve tvaru vinic. Tady jste prostě kompletně odstřiženi od reality, což byl ostatně záměr architekta Jeana Nouvela.

V posledních čtyřech týdnech nemůže být kontrast s venkovním světem větší. Den před koncertem českých filharmoniků proběhla ve Francii generální stávka, Paříž, Lyon, Marseille, Bordeaux a další města zažívají už měsíc protesty nejenom mladých lidí kvůli nevyhovujícímu stavu škol, rostoucím životním nákladům, nízké minimální mzdě či nedostupnosti bydlení. Vleklé a neřešené potíže Francie, které eskalovaly i ve světle kampaně před nadcházejícími prezidentskými volbami 2027, nicméně na tomto místě zůstaly před budovou.

Je po koncertu, potlesk utichl, šatny s kabáty se vyprázdnily. Odstíny šedé na fasádě poseté siluetami ptáků na některých místech ožily barvami oranžové a červené. Místu se říká také Stříbrný kopec, k filharmonii totiž vede od křižovatky mírně stoupající cestička.

Čeští filharmonici, kteří se do pařížského sálu vracejí pravidelně, si v působivém  smetanovsko-rachmaninovském večeru zcela určitě vyšlapali cestičku do srdcí místního publika.

Foto: archiv autorky

Facebook X E-mail WhatsApp