Kulturní nabídka v saských Drážďanech se většinou nese ve znamení rčení, které Němci s oblibou používají: „Qual der Wahl“, neboli těžká volba. Potkala i autorku následujícího článku. Nakonec si z několika lákavých možností hudebního kalendáře vybrala jednu slavnou, byť méně hranou operu a úvodní koncert místní filharmonie s pražskou účastí. Byla to volba skvělá.

Bernstein v kreativní laboratoři

Kličkuji mezi lidmi, kteří plní Divadelní náměstí před Semperovou operou, jednou z nejkrásnějších budov svého druhu. Nejsou to jenom ti, kteří se již za pár minut uvelebí v měkkých sedadlech působivého hlediště, ale také turisté, kteří si architektonický skvost chtějí vyfotit, i místní, často s nákupy, kteří tudy procházejí k zastávce tramvaje. Tentokrát však nezamířím k hlavnímu vchodu. Mým cílem je totiž Semper Zwei, studiová scéna jen pár metrů za historickým domem. Menší budova, kde byl kdysi baletní sál a operní restaurace, už deset let slouží experimentům, objevům a nejrůznějším divadelním formátům, od oper pro děti a mládež přes muzikály, komorní večery až po kompozice soudobých autorů. Úspěch scény, která od svého vzniku v říjnu 2016 nabídla přes třicet produkcí, je spjat zejména s Manfredem Weissem, jejím dlouholetým uměleckým vedoucím. Právě tento německý režisér a scenárista se chopil nastudování slavné, leč zřídka uváděné opery legendárního skladatele, dirigenta a klavíristy Leonarda Bernsteina Trouble in Tahiti, kterou při premiéře v roce 1952 i dirigoval. V Drážďanech se titul poprvé hrál v roce 2017.

Jednoaktovka v sedmi obrazech na libreto skladatele líčí příběh manželského páru ze střední společenské vrstvy. Sam je sebevědomý úspěšný podnikatel, choť Dinah je ženou v domácnosti, starostlivá, vždy upravená a pečující o jejich malého syna. Bydlí v moderně zařízeném, malém, bílém domě na typickém předměstí. Jako z reklamy na rodinné štěstí. To se ale někam vypařilo. Za deset let manželství se jeden druhému odcizili, jejich vztah je plný výčitek, nepochopení i podezírání z nevěry. On dá například přednost zápasu oblíbeného házenkářského týmu před školním vystoupením hudebně nadaného syna, ona utrácí za sezení u psychoterapeuta, kterému se svěřuje se snem o zahradě, kde kvete láska a harmonie. Ve skutečnosti sama a osamělá sleduje v televizi Trouble in Tahiti, kýčovitou hollywoodskou romanci z Tichomoří, které se dokonce vysmívá. Přitom po ní ve skrytu duše touží. Navzdory společnému dítěti není ani jeden z nich schopen či ochoten udělat první krok k novému začátku. Raději zajdou do kina na romanci z Tichomoří: Trouble in Tahiti. Mezitím se syn, sám doma, nudí. Obklopený hračkami a vymoženostmi moderní domácnosti padesátých let dvacátého století od autíčka až po televizi touží po harmonické rodině. Nakonec z domu odchází. 

Ačkoli Bernstein paroduje americký sen, ve skutečnosti jde o smutné, ba až mrazivé drama, ve kterém v podstatě popsal nepovedené manželství svých rodičů a promítl do něj i vlastní strach z opakování podobného „scénáře“. Vztahové drama je ostatně aktuální i v 21. století. Na příběh Sama a Dinah navázal Bernstein v roce 1983 celovečerní operou A Quiet Place (Tiché místo), do které zakomponoval scény z jednoaktovky. 

Opera s nepřeslechnutelným hudebním rukopisem Bernsteina kombinuje klasické operní prvky s moderními jazzovými rytmy a stylem amerického muzikálu. Dějem provází trio zpívajících a tančících zpěváků, skvělý výkon podali jejich představitelé Natasha Gesto, Timothy Oliver a Josepf Parrish (mezzosoprán, tenor, baryton), hlavní hrdiny přesvědčivě pěvecky i herecky ztvárnili Winona Martin v roli Dinah, americká mezzosopranistka a Steffan Lloyd Owen jako Sam. Velšký barytonista je mimo jiné loňským vítězem pěveckých soutěží Pařížské opery i Josepa Paleta.

Živý, patnáctičlenný Projektorchester přímo na scéně řídila mladá norská dirigentka Ingunn Korsgård Hagen. Zařadit na repertoár experimentální scény Semper Zwei tento méně hraný kus, který v září uvedou celkem sedmkrát, lze označit za vynikající dramaturgický tah. 

V barevném ráji 

Zatímco postavy Bernsteinovy opery mne zavedly na americké předměstí, Drážďanská filharmonie otevřela dokořán brány Ráje. „Paradiese“ je motto sezóny 2026/27, kterou doprovází mimořádně nápaditý a barevně skvělý vizuál. Ráj ovšem, řečeno slovy intendantky Frauke Roth, nemusí být jenom místo, ale také stav mysli. 

Skotský šéfdirigent sir Donald Runnicles pro dva úvodní koncerty nové umělecké sezóny 2026/27 vybral dvě díla. Poemu Pini di Roma, druhou část volného triptychu symfonických fresek od Ottorina Respighiho. K cyklu italského skladatele, který zemřel před devadesáti lety, patří ještě Římské fontány (Fontane di Roma) a Římské slavnosti (Feste romane). S dílem se lze v koncertních síních setkat poměrně sporadicky, což je škoda. Naopak kantáta Carmina Burana Carla Orffa, která zazněla ve druhé části večera, patří mezi nejznámější a nejhranější. Obě skladby oplývají barvitostí, jasnou tonalitou a gejzírem emocí, které se účinkujícím podařilo přenést na vděčné publikum.

Orchestr ho vzal do Říma, kde by pověstné borovice mohly vyprávět, co během staletí spatřily. Hudební procházka vede od zahrad slavné vily Borghese, pokračuje do katakomb, na pahorek Gianicolo za měsíčního svitu a pak až na slavnou cestu Via Appia, po které pochodují římští legionáři. Odkaz skladatele po jeho smrti rozvíjela jeho choť Elsa Olivieri Sangiacomo, která byla kdysi jeho žačkou. Přežila ho o šedesát let. Společně zavítali i do Prahy. V roce 1921 Elsa zazpívala Respighiho lyrickou poému La Sensitiva za doprovodu České filharmonie pod taktovkou Václava Talicha.

Nepokoušej osud 

Řím vystřídal po přestávce německý středověk. Sál rozvibrovala proslulá kantáta Carmina Burana Carla Orffa. Poprvé zazněla 8. června 1937 ve Frankfurtu nad Mohanem ve scénické verzi. Pro dílo s podtitulem Světské zpěvy pro sóla a sbor s doprovodem nástrojů a magických obrazů se Orff inspiroval motivy ze stejnojmenné středověké sbírky náboženských, satirických, milostných a pijáckých písní a básní. Ve skladbě, která se vesměs uvádí jen koncertně, opakovaně zaznívá připomínka, že paní Štěstěna bývá vrtkavá a že je neradno pokoušet osud. Sólové výstupy – sopranistka Lilit Davtyan, barytonista Thomas Lehman a tenorista Sunnyboy Dladla – se střídaly s působivými sborovými party, kterých se s bravurou sobě vlastní zhostil Pražský filharmonický sbor (vystoupil také Filharmonický sbor Drážďany a Filharmonický dětský sbor Drážďany). Souhra byla dokonalá, ostatně s Donaldem Runniclesem už spolupracovali v minulosti.

Drážďanské Carmina Burana byly pro Pražský filharmonický sbor v jisté nadsázce generálkou na zahájení vlastní nové sezony. Vstoupí do něj právě tímto dílem. Půjde o více než „jen“ koncert. Projekt Cantiamo! ve formátu sing-along koncertu totiž 13. října 2026 propojí ve Dvořákově síni Rudolfina profesionální hudebníky se sedmi českými amatérskými sbory, ke kterým se připojí i zpěváci z řad veřejnosti se speciální vstupenkou. Zajisté už studují nejenom noty, ale také specifickou výslovnost důležitých slabik. Vždyť také hlavní sbormistr a umělecký šéf Lukáš Vasilek pro přihlášené amatéry vypracoval detailní podklady včetně nahrávek jednotlivých hlasů a fonetického přepisu celého textu.

Pražský filharmonický sbor je v Drážďanech častým a vítaným hostem. A opačně, s Drážďanskou filharmonií před dvěma lety zahájil svou jubilejní 90. sezónu Dvořákovým Requiem v pražském Rudolfinu. 

Sir Donald Runnicles měl celkově při výběru programu i všech účinkujících prvních dvou koncertů šťastnou ruku. V nové sezóně má mnoho plánů a orchestru se může věnovat na sto procent. Ačkoli šéfdirigentem se oficiálně stal už v loňské sezóně, paralelně ještě dokončoval angažmá v Deutsche Oper v Berlíně. Ostatně jeho celoživotní doménou byl operní orchestr. S drážďanskými filharmoniky se už brzy vydá na krátké podzimní turné, které 16. listopadu 2026 zahájí koncertem ve Smetanově síni Obecního domu v Praze.

Foto: archiv autorky, Semperoper Dresden / Nik Schölzel, Dresdner Philharmonie / Nora Scholz

Facebook X E-mail WhatsApp