Pokud vám v noci před koncertem manažer sdělí, že dlouho očekávaný sólista onemocněl, samozřejmě vás nenapadne jiná varianta než koncert s omluvou zrušit. Tohle se prostě stává. Dvořákově Praze se ale povedl husarský kousek: za půl dne zajistila důstojného náhradníka. Místo Rafała Blechacze koncertoval 21. září v Praze Alexander Melnikov a ve Dvořákově síni Rudolfina nebyl znát úbytek publika…

Je to na pomezí uvěřitelnosti: Dá se zprodukovat sólový recitál, když na to máte jen pár hodin? Kdyby měl v Praze koncertovat nevyzpytatelný Ivo Pogorelić, měli bychom podezření, že zkušený pořadatel tajně připravoval záskok hned od podpisu smlouvy. Ale Rafał Blechacz je jiný případ. Pražské publikum si možná vzpomene, že zhruba před čtyřmi roky dokonce v Praze zaskakoval za nemocného Eugena Indjice, takže nyní se vlastně situace obrátila. Nicméně tehdy měl pořadatel přece jen více času a pomohlo také to, že Blechacz u nás tou dobou pobýval kvůli jinému koncertu. Letošní Melnikovův záskok má naproti tomu rekordní parametry: ještě den předem klavírista nevěděl nic, ještě dopoledne prý byl otevřen diskusím o programu a večer koncertoval, jako by se to rozumělo samo sebou.

Skutečnost, že v čele Dvořákovy Prahy stojí rovněž klavírista – Jan Simon – se tu ukázala jako výhodná. Můžeme předpokládat, že s mnoha klavíristy má nadstandardní vztah, avšak co se Melnikova týče, v úvodním slově před koncertem ředitel rovnou připomněl, že se v roce 1991 spolu střetli ve finále Soutěže královny Alžběty v Bruselu „a což je dobře pro vás, Alexander Melnikov nade mnou zvítězil“. (Upřesněme, že v řadě oceněných byl jen kousek před Simonem.) Mimochodem, ředitelské úvodní slovo bylo potěšující, šlo o vkusně krátkou promluvu pronesenou bezprostředně, avšak bez hledání slov, česky i anglicky, s mile humornou nadsázkou. Zazněla v něm upřímná lítost, že nepřijede Blechacz, očekávaný dva roky, avšak zároveň zjednalo zaskakujícímu klavíristovi maximálně vlídné přijetí.

Alexander Melnikov vstoupil na pódium nikoli jako hvězda, která ho potřebuje mít celé pro sebe, ale tak, že si s odcházejícím „kolegou“ stihl přátelsky podat ruku. I tohle, přičteno k jeho celkově skromnému a neokázalému jednání, mu přidalo na sympatiích. Tady by měl recenzent nejspíš skončit, neboť při zvážení všech okolností by se nemělo než chválit. Přesto však něco přidejme.

Melnikov pojal svůj koncert tak, že si rozhodně nic neusnadnil. Rozsáhlé Symfonické etudy, op. 13 Roberta Schumanna, dále Fantazie, op. 116, střídající capriccia a intermezza, kterou napsal ve zralém věku Johannes Brahms, a po přestávce celá II. kniha Preludií Clauda Debussyho. Je to velikostí i výrazovou náročností plnohodnotný večerní program, který k úspěchu rozhodně nevede snadno, spíš naopak. Když to srovnáme s Blechaczovým záskokem v roce 2022, ten volil poněkud odlišně: začínal Bachem, navázal Beethovenem a Franckem a končil svým kmenovým Chopinem, což je pestrost, která k publiku vždy promlouvá snáz. Zatímco teď se žádala zejména v první půli vlastně permanentní soustředěnost a po klavíristovi dokonalé zvládnutí mikrodetailů. To je pro záskok situace dost nevděčná.

Bylo nesmírně zajímavé si hned v úvodu krátkého životopisu (pořadatelé stihli vytisknout důstojný náhradní program, sice bez barevné grafiky, ale se vším podstatným) přečíst, že ke klavíristovým „formativním hudebním zkušenostem patřilo již v raném věku setkání se Svjatoslavem Richterem, který jej poté pravidelně zval na festivaly v Rusku a ve Francii“. To je pochopitelně vynikající doporučení. Nemohli jsme pak ovšem hned v duchu nesrovnávat, jak hrával Schumanna Richter, třeba právě Symfonické etudy. Řekli bychom: dravě, vášnivě, s neustále překvapující energií. Místy volil běsnivá tempa, ale i v méně exponovaných okamžicích budil dojem, že se neustále dere vpřed. Jeho zpomalení nikdy nepůsobilo jako ztráta energie; naopak dovedl rafinovaně, někdy nenápadně zrychlovat, takže jsme byli pořád v napětí. Dovedl ovšem i klenout velké oblouky, jeho plamen vyšlehával do velkých výšek. Nehleděl na překlepy a neměl z nich strach. Provázela ho velká vnitřní jistota a s její pomocí pronikal u skladeb kamsi „dovnitř“, kam fantazie běžného posluchače věru nezavede.

Melnikov ale nic z toho, zdá se, nepřebírá, jeho Schumann byl vlastně úplně „nerichterovský“. Kdybychom se měli pokusit o jedno slovo pro jeho přístup, řekli bychom opatrnost. Pokud bychom měli volit vstřícnou variantu, zněla by cudnost. V tom smyslu Melnikov, absolvent Moskevské konzervatoře, vlastně mění leckteré představy o absolventech „ruské klavírní školy“: Svjatoslav Richter, Emil Gilels, Jevgenij Kissin, Daniil Trifonov, ale třeba také „naše“ Valentina Kameníková nebo z nejmladší generace Alexander Malofejev zpravidla budili či budí dojem překypující energie, kterou je třeba krotit. Melnikov rozhodně ne. I rychlým tempům se spíš vyhýbá, přestože jeho technika je dost dobrá; někdy hraje dokonce tak pomalu, že tím sám sobě chystá nemilosrdný rentgen.

Pokud posloucháte kupříkladu Beethovenovy sonáty, které nahrál s Isabelle Faust, oceníte (vedle báječné houslistky) úctyhodnou sehranost, jako kdyby pianista uměl dokonale vystihnout záměry houslistky a zcela samozřejmě s ní dýchal (a to klavír u Beethovena není doprovodný nástroj – oba hráči jsou hlavní). U sólového recitálu jsme se ovšem místy nemohli zbavit dojmu, že tu klavíristovi ještě kdosi chybí. V žádném případě nevystupuje jako sólista, který by opanoval pole a žádný sál by pro něj nebyl dost velký. Jeho síla je spíš tam, kde může být jemný jako pavučinka. Kupříkladu v Debussyho preludiu Vybraných půvabů je tanec vil se tato jemnost osvědčila dobře, podobně i v Rusalce. A u Generála Lavina – výstředníka jsme ocenili vtip.

Publikum vyprodané Dvořákovy síně bylo evidentně spokojeno. Nejde o to, že mnozí na konci vstávali, z toho míváme spíš dojem, že někteří to prostě na koncertech vážné hudby považují za slušnost, ale bylo pozorné a většinou tiše soustředěné. To není na festivalech samozřejmé a přispělo to k důstojnosti večera. Pokud by někteří odcházeli s dojmem, že koncert byl strhující, magický, úchvatný či unášející, nepřidali bychom se k tomu. Byl však sympatický, a to v mnoha ohledech.

Foto: Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp