Festival Dvořákova Praha si může dovolit sáhnout občas do nejvyšších pater, už stokrát osvědčených: pozvat Vídeňské filharmoniky a s nimi Američanku Hilary Hahn, jednu z nejoceňovanějších houslistek světa. Když k tomu přičteme Antonína Dvořáka v repertoáru, asi je předem jasné, jak rudolfinský koncert dopadne. Nejméně „prověřeným“ prvkem byl 12. září dirigent Tugan Sokhiev, ani to ovšem neplatí zcela.

Je dneska ještě svátek zažít v Praze Vídeňské filharmoniky? Byly doby, kdy se hudební nadšenci občas přeli, jestli nejlepší orchestr na světě jsou Berlínští, nebo Vídeňští. Nemuseli se shodnout, ale byli si blízcí v tom, že snad ani neuvažovali o někom třetím. Časy se ovšem mění: ve světě přibylo mnoho skvěle disponovaných hráčů, kteří můžou zakotvit kdekoli, a technická úroveň špičkových orchestrů se vyrovnává. Uznávaní dirigenti jsou dnes světoběžní a krouží mezi orchestry. Zaměření na určitý styl či snad na „národní hudbu“ je setřeno. Rozdíly ve zvuku se zmenšují. Když jsme ještě někdy před pětatřiceti lety slyšeli v Praze Berlínské filharmoniky, bylo to zjevení, skok do jiného světa a pocit, že na takovou laťku si nikdo jiný nesáhne. Dnes je pomyslných kandidátů na nejvyšší příčku více a preference hudebních nadšenců bývají méně jednoznačné. Přesto můžeme dosud sledovat jisté zvláštnosti. Patří k nim vzájemné naladění a cítění hráčů – to se musí budovat dlouho – a zejména osobně prožívaný důraz na kvalitu: to, aby i řadovému muzikantovi záleželo na tom, jak působí celé těleso. V tomto směru mívali „Vídeňáci“ velký náskok a zdá se, že vzájemnou odpovědnost si pořád udržují.

V Rudolfinu byly v sobotu 12. září na programu dvě kompozice: Koncert pro housle a orchestr a moll, op. 53 Antonína Dvořáka a Romeo a Julie, op. 64, svita z baletní hudby Sergeje Prokofjeva. Obě do jisté míry spojuje to, jak nelehké to s nimi autoři měli. Prokofjevova hudba se jako balet dlouho nemohla ujmout, jisté potíže s ní překonali shodou okolností až v Brně, v tehdejším Zemském divadle, až tři roky po dokončení partitury. Dvořákův koncert putoval od první verze k premiéře ještě déle. Do skladby autorovi dlouho a hodně mluvil Joseph Joachim, jeden z nejslavnějších houslistů své doby. Koncert byl psán vlastně pro něj, trpělivý skladatel dílo ochotně měnil podle jeho připomínek a překousl i to, že na něj Joachim skoro neměl čas. Ale jak už to v dějinách bývá, Joachim nakonec premiéru nehrál a kdo ví, jestli dílo vůbec někdy provedl. Na Dvořákovy poměry se pak koncert prosazoval poměrně dlouho: čeští houslisté (počínaje premiérujícím Františkem Ondříčkem) se k němu sice vztáhli záhy a mnohé později provázel celý život (a podobně se k němu hlásí i mnozí současní), nicméně ve světě ještě v půli dvacátého století platilo, že ti, kteří ho hrají, ho vlastně nově propagují. Teprve poslední dobou je pro houslisty samozřejmou součástí kmenového repertoáru.

Dnes bychom snadno řekli, že jde o skladbu, která má z Dvořáka to tradičně nejoblíbenější: jeho radost a vtip, jeho sladkost a vlídnost, ale i jeho zadumanost, dojemnost. Sólistovi se ovšem nenabízí snadno: má tady místy náročné hraní bez odpočinku, ale přitom se nepředvede v kadenci (ta tu není), nýbrž často se ocitá v málem nevděčné roli, kdy jaksi „pouze zdobí“ hru orchestru. A je nutné hrát napohled lehce, jako by o nic nešlo, jinak koncert zásadně ztratí působivost.

O Hilary Hahn, která koncert provedla ve Dvořákově síni, se stěží napíše něco nového. Je to výborná houslistka, má krásný tón, perfektní techniku a dobrý vkus. Dvořáka má dostatečně zažitého. Jsou tací, kteří se s tím koncertem perou, ona ne. Vyzařuje jistotu a spolehlivost. Co chtít víc? Snad ještě špetku vroucnosti a dvořákovského úsměvu, aspoň ve třetí větě. Ne, že bychom trpěli nedostatkem: sólistčin uměřený přístup, spíš klasicistní, působí v dnešních dobách ozdravně a u Dvořáka je to rozhodně lepší varianta než nevázanost a divokost. Nicméně trochu „odpoutanosti“ bychom možná uvítali: máme za to, že zatímco v první větě Dvořák dodržoval dobový požadavek závažnosti, v dalších částech se uvolnil a sluší mu to. Sólistka by tím směrem mohla klidně ještě krůček ujít, aniž by riskovala prvotřídnost svého hraní.

Překvapivě jsme trochu váhali nad rolí orchestru. Vídeňští filharmonikové sice vždycky přesvědčivě řeknou, že hrát Dvořáka ve Dvořákově síni je pro ně mimořádný zážitek, ale takový dojem jsme neměli: spíš jako by šlo dejme tomu o solidní standard. Ten stupeň dokonalé připravenosti a souhry, kdy je sólista motivován s orchestrem trochu laškovat a trochu soupeřit, jsme tu necítili. Nicméně člověk by měl mít v očekávání soudnost: nenamlouvejme si, že Praha pro Vídeňské filharmoniky bude znamenat výjimečný výstup na Olymp.

Tugan Sokhiev (z azbuky se jeho jméno přepisuje Sochijev) v Česku prvně dirigoval v roce 2019 v Domě kultury města Ostravy, kde řídil „svůj“ Orchestre National du Capitole de Toulouse. Před třemi lety měl vystoupit s Českou filharmonií, ale z toho sešlo. V hudební Evropě je známější než u nás, pravidelně vystupuje s hvězdnými orchestry, s Vídeňskými filharmoniky chystá mimo jiné superprestižní novoroční koncert. Je to člověk s bezprostředním vystupováním, se smyslem pro humor a nejspíš i s vžitým herectvím (soudě podle toho, jak ochotně při besedě předvedl zamračenou tvář kolegy muzikanta). Jako dirigentovi mu jsou podle všeho blízké koncerty festivalového typu a vystoupení pod širým nebem, kde může být aspoň trocha show. Podle vlastních slov si na vídeňském orchestru nejvíc cení to, že „i když se všechno samozřejmě musí nazkoušet, nakonec si tu dirigent může užít spontaneity a muzicírování“. Zajímavé bylo sledovat jeho styl: jakékoli počítání dob rozhodně nechává na hráčích a místo toho – rukama bez taktovky – maluje imaginární obrazy, které naznačují ducha toho, jak má hudba znít. Člověka při tom napadne dvojí: za prvé, že známe české orchestry, které by tohle dost těžce nesly („dirigent má přece taktovat a dávat nástupy!“), zatímco Vídeňákům to nejspíš nevadí a rozhodně se to neprojevuje nedostatkem souhry. Za druhé si s úsměvem vzpomeneme, jak hráči nejlepších orchestrů občas říkávají, že by dirigenta vlastně ani nepotřebovali.

Prokofjevovu svitu sestavil Sokhiev podle svého. Sám Prokofjev ostatně ve svých svitách nevázal pořadí částí nijak důsledně na baletní děj a dirigenti si řazení běžně přizpůsobují. Svůj záměr popsal Sokhiev jednoduše: bylo by mu líto, kdyby se hrála jen jedna svita, „protože v té druhé je taky spousta krásné muziky“, a zdálo se mu dobré „začít a skončit dramaticky“, takže v úvodu zůstali nejpopulárnější Montekové a Kapuleti, pak následovaly všechny části tradiční Prokofjevovy druhé svity a v závěru zazněly ještě Masky a Tybaltova smrt z první svity. Je to řazení se smyslem pro efekt. Dramatičnost a napětí, což je v Prokofjevově hudbě důležitá linka, ale sledoval dirigent méně, spíš se soustředil na hru barev. S mírnou nadsázkou můžeme říci, že jeho Prokofjev byl téměř impresionistický. Netřeba ovšem zdůrazňovat, že barevně malovat dovedou Vídeňští filharmonikové krásně. Hned druhou část Děvčátko Julie navíc provedli tak virtuózně a s takovou lehkostí, že to byla laskomina, kterou v našich koncertních síních vskutku hned tak neuslyšíme.

Zvuk orchestru, který ve druhé části večera hrál v plném obsazení, je hodný respektu. Hráči většího tělesa se do Dvořákovy síně stěží vejdou – ve věci koncertních sálů má Praha pořád značný handicap – a je velmi snadné tento nevelký prostor zvukově „přecpat“. Není až tak vzácné, že tu slýcháme rámus místo hudby. Vídeňákům se to ovšem nepřihodilo ani jednou, ani v efektním závěru, který k tomu svádí. Kultivovanost, kterou by jiní předvedli jen ve šťastných okamžicích, je neopouští nikdy.

Festivalové publikum bylo nadšené a téměř ihned ochotné aplaudovat vstoje. Získalo za to přídavky jak od sólistky, tak od orchestru. Krátce poté ale následovalo ještě Setkání po potlesku – beseda, kterou festival zařazuje pravidelně: moderátor Jiří Vejvoda v koncertním sále hovoří s několika účinkujícími. Na takový program samozřejmě můžou být různé názory. Někdo by soudil, že když už se má mluvit ke koncertu, tak předem, aby se člověk naladil, a končit se má hudbou. Ale jak víme, mnozí návštěvníci horko těžko stíhají začátek, natož kdyby měli přijít dřív. Hovory po koncertech mají pro změnu jiná úskalí. Jednak je pro někoho putování Prahou ve 22.30 už hodně pozdě, a jednak si člověk vybaví, jak působí některé přenosy z Metropolitní opery: účinkující, kteří mají za sebou námahu celovečerního představení, místo aby mohli konečně spočinout, hned cestou z pódia musí ještě mluvit na kameru. Dozvídáme se pak taková moudra, jako když televize zpovídá sportovce po zápasu. Ale Dvořákova Praha má jinou úroveň. V klidné besedě, vedené člověkem v hudbě zkušeným, dostává zvídavý posluchač možnost zažít některé muzikanty jako pozoruhodné osobnosti. Za to můžeme být vděčni. Je sice přirozené, že většina posluchačů po potlesku odešla, nicméně v sále jich zůstalo ke třem stům, to je vlastně hodně. Vedle dirigenta dostali slovo ještě Milan Šetena, jeden z nemnoha Čechů ve věhlasném orchestru, a Daniel Froschauer, houslista a „prezident Vídeňských filharmoniků“ (předseda představenstva). Bylo pozoruhodné zažít, jak tento muzikant při všem humoru a laskavosti uvažuje o orchestru téměř státnicky, s mimořádnou zodpovědností.

V souhrnu to sváteční zážitek nakonec byl. Zkusme odmyslet hvězdná jména (a pokud možno i ceny vstupného): koncert přinesl především radost z muzicírování, z krásného zvuku a z celkové kulturnosti, kterou tihle muzikanti mají někde hluboko v sobě. Je ovšem podložena tradicí a dlouholetou prací.

Foto: Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp