„Fantazie C. P. E. Bacha v některých pasážích předznamenává romantickou lyriku, jinde se objevují až webernovsky horečnaté záškuby, dojde i na spletence virtuózních čtyřiašedesátin, v její notaci převážně nenajdete taktové čáry.“

„I v Mozartově Fantazii jsem si s plným zaujetím užil intenzitu klavíristovy hry. Přitom žádné velikášství, šílené nápady, zkřivené obličeje…“

„Improvizace a fuga, op. 38 Alfreda Schnittkeho se okamžitě stala jednou z mých oblíbených skladeb.“

Programová nabídka Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného v posledních letech zahrnuje i koncerty výstřednějšího typu. V tomto ročníku by za jeden takový mohl být považován recitál ruského klavíristy Alexandra Melnikova. Na pódiu pražského Rudolfina v úterý 5. listopadu představil pět klávesových nástrojů z různých historických etap.

Koncert Alexandra Melnikova lákal na dvě ústřední myšlenky: Zaprvé byl program postaven výhradně na dílech ve „formě“ fantazie. Mezi klady takové dramaturgie patří například možnost vzdělávání – posluchač může mezi jednotlivými díly srovnávat a učinit pro sebe závěry o jejich vlastnostech nebo hodnotě. Koncert s takto výrazným motivem také může snadněji vyčnívat mezi ostatními. Možná i z toho důvodu si právě fantazijní programy našly určitou popularitu mezi interprety (z hlavy mě teď napadají recitály Sergeje Rachmaninova nebo Balázse Szokolaye, v poslední době u nás s fantaziemi vystoupil Ivan Klánský). Naopak nevýhodou potenciálně může být nepřirozená hudební následnost jednotlivých skladeb.

Druhý prvek se vzdělávání nebo jakéhosi muzeálního rozměru týká také. Melnikov měl totiž představit každé dílo na nástroji z příslušné hudební epochy. Na pódium Dvořákovy síně tedy bylo umístěno pět klávesových nástrojů od cembala po Steinway. Někteří by to mohli pokládat za zbytečně nákladnou a povrchovou atrakci. Ostatně jak se později ukázalo, sama hudba takovým „fórem“ o něco častěji spíše ztrácela než získávala. Na druhou stranu se v přednesených skladbách objevovaly i pasáže, kde se zvuk dobového klavíru ukázal jako inspirativní a poučný. Kromě toho, když posluchač vstoupil do Dvořákovy síně, čekaly na něj vlastně krásné kusy ruční práce se dřevem.           

Když Melnikov posledně vystupoval v Praze (záskok za Mariu João Pires před pár lety), nedokázal jsem se přenést přes jeho způsob pocitově povýšené komunikace s publikem. Na posledním koncertě bylo znát pár společných rysů s tehdejším: Po usednutí ke klavíru se přísně zadíval do publika, aby se ztišilo; v průběhu hry pak třeba párkrát zvedl obočí, když se ozval nějaký ruch ze sálu. Zkrátka asi není tím typem umělce, který by za každou cenu vyznával heslo Náš zákazník, náš pán. Tentokrát mi to však celé připadalo přijatelnější. Možná vystupoval mírněji on, možná se naopak změnilo moje subjektivní vnímání, neboť jsem ho od té doby poznal z trochu více úhlů. Například v rozhovorech o válce na Ukrajině ta přísnost přechází v odvahu, pevnou páteř. Navíc jsem si v poslední době naposlouchával jeho nahrávky a několik z nich si oblíbil, třeba Etudu-obraz c moll, op. 39 od Rachmaninova.

První skladba, Bachova Chromatická fantazie a fuga, BWV 903, byla jako jediná zahrána na cembalo. Vnímat tento nástroj je opravdu výzva, když má oko zároveň možnost nevěrně pokukovat po čtyřech lepších. Umělcovo provedení mělo zvláštní charakteristiku, jako kdyby příliš nešlo o koncertní provedení, přestože se uskutečňovalo v koncertním prostředí. Nehrál lhostejně, přesvědčivě pečoval o intervaly například v recitativech, ale může za to kombinace jiných prvků: nemoderní nástroj v moderním sále, navíc umístěný na levém kraji pódia namísto středu, sledovaný vyspělým a početným publikem… Byl v tom náznak čehosi informativního, a přece ne v negativním smyslu.

Následovala opravdu divoká a nekonvenční skladba, Fantazie fis moll, Wq 67 Carla Philippa Emanuela Bacha. V některých pasážích předznamenává romantickou lyriku, jinde se objevují až webernovsky horečnaté záškuby, dojde i na spletence virtuózních čtyřiašedesátin, v její notaci převážně nenajdete taktové čáry. Melnikov ji hrál na kopii kladívkového klavíru z roku 1795, jež oproti cembalu nabídla až šokující množství prostředků, včetně citlivé dynamiky nebo pedalizace. V této skladbě, a pak i v Mozartově Fantazii c moll, K. 475, jsem si s plným zaujetím užil intenzitu klavíristovy hry, ohýbání intervalů, doposlouchávání dlouhých tónů, odtahů a pomlk. Přitom žádné velikášství, šílené nápady, zkřivené obličeje. V rámci přirozeného výkladu díla si udržel určitou míru zúčastněnosti, aktivity nebo poutavosti, která mi vlastně výrazně chyběla na koncertě Andráse Schiffa (i přes množství jeho ostatních relevantních kvalit). Tento výrok by Melnikova asi příliš nenadchl, protože Schiff je náhodou jedním z jeho největších žijících vzorů.

Na dalším klavíru pak zazněla Mendelssohnova Fantazie fis moll, op. 28, u které se nešlo ubránit dojmu, jak moc je v tomto kontextu její forma krotká, pravidelná a nefantazijní. Dobový klavír jejímu zvuku příliš nepomohl a Melnikov ji přednesl o něco méně výpravně než předchozí dvě skladby – například akordové rozklady v první větě jenom povrchově, efektně prosvištěly. Stále však šlo o profesionální výkon s plně zvládnutou třetí větou plnou vysokých interpretačních nároků.

V případě Chopinovy Fantazie f moll, op. 49 Melnikov poprvé nehrál na kopii, ale přímo na původní Pleyel z roku 1848. I tuto skladbu provázelo drobné nepohodlí. Vždyť třeba Garrick Ohlsson rád říkává, že právě Fantazie je na Chopinovy poměry mimořádně výbušným dílem ve smyslu dynamiky. Proč ji ve velkém sále dobrovolně hrát na slabší klavír? Možná proto, že typicky nemíváme příležitost si ji vyslechnout za těchto okolností. V tomto případě jsem se tedy také chytal spíše toho naučného prvku.

Skrjabinova Fantazie h moll, op. 28 už byla provedena tradičně na moderním rudolfinském Steinwayi a bez tabletu na notovém pultu. Přibližně její druhá polovina se mi poslouchala o něco obtížněji, ale v paměti mi utkvěla nejedna lyrická pasáž, především úplný úvod. Hrál jej volněji a kouzelnicky, připomněl mi tím jedno živé provedení Františka Malého, když hrál Chopinovu Polonézu-fantazii. 

Improvizace a fuga, op. 38 Alfreda Schnittkeho se okamžitě stala jednou z mých oblíbených skladeb. Melnikov ji zahrál výborně, pln fyzické síly a rytmického náboje. Některé hlasité souzvuky v dlouhém pedálu se staly, obzvlášť v porovnání s předchozími nástroji, dokonalou odměnou. Poslouchat takovou skladbu živě, v sálové prostorovosti a na koncertní klavír… vybaví se mi poslechový zážitek z filmu Duna v kině Imax.

Po koncertním programu klavírista promluvil k publiku a na počest Andráse Schiffa zahrál dlouhý přídavek, Schubertovu fantazii Poutník, D. 760. Její orchestrální, do budoucna hledící rychlé věty zněly na kopii kladívkového klavíru z roku 1828 vyloženě směšně. Ale pomalé úseky druhé věty, s tím diskrétním tlumícím pedálem, to je přesně ten tón, který bych si přál slýchat častěji a který se z moderních klavírů dostává obtížně a zřídka…

Foto: Pražské jaro / Michal Fanta