„Zjistit program přímo od umělce je sympatičtější než se k němu proklikávat na internetu.“

„Jakmile zvuk vytvoří, umí si jej vyslechnout, užít si ho, milovat.“

„Oznámení ještě další skladby mě upřímně zabolelo.“

Letošní ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného zahájil 2. listopadu sir András Schiff. Na svém sobotním recitálu tentokrát oznamoval program až na pódiu, přičemž zohlednil Rok české hudby zařazením Smetany a Janáčka. Koncert jednoho z nejschopnějších současných klavíristů na posluchače kladl velké nároky, byť se ukázal být jako svrchovaně vkusný.

Když klavírista Michael Ponti v roce 1972 debutoval v New Yorku, tak si nad rámec náročného recitálového programu připravil ještě asi padesát přídavků, mezi nimiž mělo publikum vybírat formou jakéhosi dotazníku. Došlo i na Skrjabinovu Pátou sonátu… Je to sice okázalé a absurdní, možná frajerské, ale zároveň taková gesta poskytují umělci zajímavý druh moci nad publikem.  

Přestože motivace Andráse Schiffa (předfestivalový rozhovor čtěte ZDE) jsou daleko čistší a pokornější, svým způsobem se jeho koncerty v poslední době vyznačují podobnou silou. Programy totiž do poslední chvíle neoznamuje, sám se pro ně rozhoduje až v samotný den vystoupení. To pochopitelně vyžaduje obrovský a v paměti spolehlivě usazený repertoárový fond a řadu dalších schopností. Schiff tak nenuceně poukazuje na svoje silné stránky, kterými pravděpodobně nedisponuje ani jeden z tisíce posluchačů v koncertním sále. Není zanedbatelné umět něco, co ostatní ne.

Jako první skladba zazněla Árie z Bachových Goldbergových variací. Byla hrána plněji a méně intimně než na nedávném koncertě Víkingura Ólafssona, ale také měla tentokrát odlišnou funkci, sloužila spíše jako určitá preambule programu.

Pak Schiff povstal a začal slovně uvádět následující skladby. Napadlo mě, že ve svém obleku, s hůlkou, mikrofonem a smyslem pro vtip jako by vypadl z televizní show – připomínal pana Tau bez cylindru nebo něco na ten způsob. Osobně mi jeho umělecký temperament byl vždy vzdálený, raději ho mám v psaném projevu, kde zůstává podstata sdělení, ale zároveň i větší prostor pro interpretaci a fantazii. V jeho vstupech však zaznělo i pár cenných myšlenek a publikum bylo obecně výrazně na jeho straně. Kromě toho samotný koncept zjištění programu přímo od umělce je sympatičtější než se k němu proklikávat na internetu.

V Sonátě g moll, Hob. XVI:44 Josepha Haydna mě zaujal zvuk výborně připraveného klavíru a kultura hry vylučující náladovost, hysterii. Skladba se před posluchačem rozkládala přehledně a uchopitelně, jak v ohledu polyfonie, tak tempa. S rokokovými ornamenty se zajímavě doplňovala druhá, temnější vrstva například na konci expozice první věty.

Dále klavírista pokračoval uvedením dvou děl, Francouzské suity G dur, BWV 816 Johanna Sebastiana Bacha a Gigue, K. 574 od Wolfganga Amadea Mozarta. Suitu hrál slunečně, Allemanda zněla svižně, ani Sarabanda se nevlekla v tíživé hloubce, Gavotu roztancoval, Bourrée naplnil virtuozitou. Po tomto páru příbuzných skladeb logicky navázal na Mozartovu Sonátu B dur, K. 570 a program se tak postupně nafukoval do čím dál větších rozměrů. V sonátě pianista navozoval dojem bohaté instrumentační představy, kterou zřetelně vyjadřoval prostřednictvím úhozu. 

András Schiff nechává hudební tok proudit, skoro jako skladatel, který hraje své vlastní skladby. Za dílem stojí v pozadí, skrze fráze promlouvá upřímně, v podstatě nepřehání, tělesně nikdy nepřestává dýchat. Zdánlivě nechává hudbu, aby „se sama přihodila“ a jakmile zvuk vytvoří, umí si jej vyslechnout, užít si ho, milovat. V jeho hře jsem však poměrně výrazně postrádal nějaký ten „hřích“ nebo koření v podobě vyšší účasti osobnosti.

Oznámení ještě jedné skladby, Haydnových Variací f moll, Hob. XVII:6 mě upřímně zabolelo. Dílo je to samozřejmě nádherné, klavírista rozuměl jeho specifické dikci, obratně zacházel třeba s křížením rukou, dramatický vrchol na zmenšených akordech uchopil pořádně do spárů… Ale v tomto kontextu mi variace připadaly úmorné. Určitě bych od klavíristy Schiffova typu na konec předlouhé první poloviny neočekával zařazení Lisztovy etudy nebo Rachmaninova, ale myslím si, že kdyby namísto Haydna zahrál například Beethovenovu Sonátu Fis dur, op. 78, kterou má sám moc rád, vneslo by to do koncertu větší množství poloh a energie. 

Po přestávce se Schiff rozhodl zahrát kompletní cyklus Beethovenových Bagatel, op. 126, skladatelových posledních děl pro klavír. Interpretačně mě nejvíc zaujala čtvrtá, jejíž hněvivé krajní části opustily dosavadní repertoárový celibát. Dudácký střední díl se naopak vyvedl v pravdivé nevinnosti.

Pak konečně přišla na řadu česká hudba, nejprve Smetanovy Poetické polky, op. 8. Bylo to takové překvapení v nepřekvapení – na jednu stranu se vzhledem k jeho repertoáru dalo předpokládat, že bude hrát některé ze Smetanových polek a Janáčka, na druhou stranu Smetanu nehrává veřejně, a tím pádem jde o vzácnost. Pokud jde o vystihnutí specifik autorova hudebního jazyka, Schiffovo provedení nezavánělo ničím cizím. V sadách dvou šestnáctin uměl „vyšlápnout“ s podobnou svobodou, jako kdyby to byla Bachova gavota. 

K mému údivu mě z celého programu zdaleka nejvíc zaujala Sonáta I. X. 1905 Leoše Janáčka, kterou už v Praze hrál před několika lety. Tentokrát několik not obětoval za vyšší intenzitu hry a určitě se to vyplatilo. Začátek první věty měl atmosféru, návrat do reprízy zase větší fyzickou sílu. Ve Smrti se objevila dosud největší míra hloubky, přechod do akordu cis moll zapůsobil se zvláštní mocí. Z nájezdu na vrchol šla i určitá míra živočišné energie. Zpětně jsem si kladl otázku, proč ty čistější z Beethovenových Bagatel (obě G dur) nehrál podobně aktivními výrazovými prostředky, jako právě třeba začátek Smrti, druhé věty Janáčkovy sonáty. Při jeho zkušenostech a znalostech stylu k tomu ale asi měl dobrý důvod.

Jako bonbónek po celém koncertě už zbývala jenom Beethovenova Sonáta E dur, op. 109 a tři přídavky: Schubertova Uherská melodie h moll a dvě části z Janáčkova cyklu Po zarostlém chodníčku.

Foto: Pražské jaro / Petra Hajská