Abonentní koncert Moravské filharmonie Olomouc zavedl posluchače třikrát do kulturního prostoru někdejšího Sovětského svazu. S Rimským-Korsakovem do carského Ruska, s Chačaturjanem do komunistického Ruska a s Vasksem do dlouho podrobeného, ale dnes již svobodného Pobaltí. Podtitul programu Exotické rytmy východních kultur by sice mylně mohl naznačovat možný výlet z Evropy ještě někam mnohem dál, do Asie, ale po hudební stránce byl výstižný.

Středobodem koncertu olomoucké filharmonie řízené Tomášem Braunerem byl 23. dubna v jejím domovském sále zcela nesporně Violoncellový koncert č. 1 žijícího lotyšského klasika Pēterise Vaskse, přesně o týden dřív zrovna osmdesátiletého. Skladbu oddaně a zasvěceně interpretoval Jiří Bárta. Rozměrná čtyřicetiminutová kompozice rozšiřuje vžitou představu o převážně meditativní tvorbě tohoto autora o silné prvky exprese. Je symetricky rozčleněna do pěti vět s částí nazvanou Monologhi uprostřed, se dvěma Toccatami kolem ní a s Cantem na začátku a na konci, ale nejde o zásadní, striktní a zřetelnou stavbu. Podrobnější průběh je mnohem členitější: hudba se několikrát vzdouvá k drsně a vypjatě naléhavým, někdy až zběsile gradovaným a zvukově zahuštěným plochám, které jsou nicméně v celkovém pocitu v rovnováze s posmutnělými, skoro chorálovými melodiemi nesenými téměř konsonantními harmoniemi. Skladbu určují náhlé kontrasty mezi oběma krajnostmi, stejně jako pozvolné přechody; určují ji také údery, brilantní rychlé pasáže a místa patosu, stejně jako i výraz zamyšlenosti směřující až ke zvukovému oparu. Úvodní i závěrečné plochy jsou zklidněné, včetně ztišené podpory bicími nástroji, které však jindy ve staccatech bouří a virtuózně víří. Výrazně, od tichého podbarvování po velkolepý vrchol skladby, jsou exponovány tympány. 

Violoncellista Jiří Bárta obdařil svůj part s naprostou samozřejmostí vším potřebným – zažitým pochopením stylu a autorského poselství, technickým nadhledem, jistotou, drsnými ataky i intenzivními kantilénami. Tomáš Brauner ve shodě s ním vedl orchestr, hustě vkomponovaný do sólistova prostoru a vesměs traktovaný v samostatné rovině, s obdobnou jistotou. Interpretačně nelehká skladba, pro olomoucké publikum jistě ne zcela běžné sousto, vyzněla díky souznění obou hlavních interpretů i díky ochotě tělesa poutavě – tak, že dávala zapomenout nejen na stopáž, ale i na rok vzniku. Tím je letopočet 1994. Sice už tři desetiletí vzdálený, ale ještě stále značně soudobý. Náročné dílo, ale stálo za to mu věnovat pozornost.

Úvodní číslo večera, předehra k opeře Carská nevěsta Nikolaje Rimského-Korsakova, bylo v tomto kontextu zahřívací. Proměnlivé potpourri sestavené z motivů a melodií opery je nezaměnitelně „ruské“, bezproblémově líbivé, trochu naivní. Dalo by se určitě zahrát s ještě větším mistrovstvím a nadhledem, bez slyšitelných rezerv v souhře smyčců. Posluchačovo ucho si však hlavně muselo zvyknout na to, že olomoucká Reduta není moc velký prostor a že se ho Tomáš Brauner nerozpakuje zaplnit náruživým provedením až po okraj.     

To platilo i o třetí položce programu, o dvou suitách Arama Chačaturjana z jeho hudby k baletu Spartakus. Obsahuje čísla banálnější, prvoplánově poplatná baletním konvencím a potřebám, připomínající až hudbu filmovou, ale naštěstí i čísla zajímavější, pro orchestr skutečně virtuózní, blížící se v účinku skoro až divokému a exotickému Šavlovému tanci z Chačaturjanova baletu Gajané. Moravští filharmonikové hráli s dostatečným zápalem, přesně vnímali Braunerova jasná gesta a ani v těch nejrychlejších tempech nezaváhali. Vezme-li se v úvahu, že jde o dílo poválečné, pak tím víc vyvstává jako absurdní skutečnost, že autorovi, píšícímu takovou hudbu – sice vášnivou a zvukově drsnější, ale přesto značně konvenční – mohl nějaký ideolog o pár let dříve vyčítat malou spjatost jeho poetiky s vnímáním lidu, malou míru estetiky odpovídající socialistickému realismu… O dvacet starší Prokofjevova baletní hudba k Romeovi a Julii je o dost „modernější“ a také mnohem nápaditější než to, co jsme slyšeli z baletu Spartakus, přesto je také přístupná.  

Tomáš Brauner dokázal i ve zdánlivé provozní gestické věcnosti vybudovat s orchestrem sled zhruba desítky hudebních čísel natolik rozmanitě a přesvědčivě, že koncert Chačaturjanovou hudbou logicky a podle předpokladu vygradoval k efektní tečce.

foto: MFO / Šimon Kadula

Facebook X E-mail WhatsApp