„Mám rád českou hudbu, hudebníky a tradici. Miluji všechno české.“

„Umění stojí na hodnotách, které vyznáváme a kterým věříme.“

„Hudba nemůže spasit svět, ale může poskytnout útěchu.“

„Dobrý den,“ ohlásí se česky z telefonního čísla s italskou předvolbou sir András Schiff k telefonickému rozhovoru. Podzimní dny tráví ve svém domě ve Florencii, kde rehabilituje se zlomenou nohou. V rozhovoru pro KlasikaPlus.cz popisuje svůj vřelý vztah k Česku, české hudbě a skladatelům, ale i pocity z politické situace v Evropě nebo to, jak pomáhá budovat kariéru mladým talentům. Schiff zítra v Rudolfinu zahájí Klavírní festival Rudolfa Firkušného.

Jaký je váš vztah k české hudbě?

Miluji českou hudbu. Mám rád všechno české. Praha je jedno z mých nejoblíbenějších měst na světě. Je to jedinečně krásné město s bohatou historií. A nějakým způsobem mě emocionálně dojímá jako žádné jiné město. Díky své historii, ale také svou čistou krásou.  Mám rád českou hudbu, hudebníky a tradici.

Kteří čeští skladatelé vás inspirují?

V první řadě samozřejmě Smetana a Dvořák, ale také velmi silně Janáček. Janáčka miluji. Do mého života vstoupil mnohem později. Byli jsme si velmi blízcí s velkým českým dirigentem Rafaelem Kubelíkem. Byl to můj velký přítel a také moje žena byla jako houslistka chráněnkou Rafaela Kubelíka, dlouhá léta hrála na stradivárky jeho otce. Když jsem se s Rafaelem seznámil, tak mi řekl: „Proč se nepodíváš na Janáčkovu klavírní tvorbu? Ta by se ti líbila a hrál bys ji velmi dobře.“ Tak jsem se naučil nejdřív klavírní sonátu a pak všechny ostatní skladby a hrál jsem všechno, co jsem uměl, komorní hudbu i písně – sólové i se sborem – a celé jeho dílo jsem i nahrál. Bylo to velmi emotivní setkání s Janáčkem a folklórem, lidovou hudbou.

Janáček měl jako Moravan blíž k Maďarsku a tvorbě tamních skladatelů, jako byl Béla Bartók. Je vám Janáček blízký právě proto, že cítíte v jeho hudbě podobné prvky?

Naše hudební tradice jsou příbuzné, pochopitelně. Co je pro vaši hudební kulturu Janáček, je u nás Béla Bartók. Také měl velmi úzký vztah k lidové hudbě, k folklóru a rovněž k jazyku. Neumím bohužel z vašeho jazyka o mnoho víc než ‚Dobrý den‘, ale mám mnoho českých přátel a vždycky se s nimi radím: „Jak to říkáte? Jak se řekne toto?“, protože Janáčkova hudba je jako řeč. Je velmi melodická, dokonce i instrumentální hudba, jako by byla vystavěná ve větách a dalo se k ní dát slovo. 

Svým koncertem zahájíte festival Rudolfa Firkušného, který stejně jako vy emigroval za minulého režimu do Spojených států. Jaký je váš vztah k němu? Vidíte mezi vámi nějaké další spojnice?

Byl to vynikající hudebník, skvělý klavírista. Znal jsem ho. Ne moc dobře, ale byl jsem na jeho koncertech v New Yorku a párkrát jsem se s ním setkal, také díky Kubelíkovi. Byl to skutečný gentleman. Velmi jemný, civilizovaný, kultivovaný hudebník. Hrál opravdu dobře, a to nejen českou hudbu. Byl žákem Arthura Schnabela, takže hrál krásně německo-rakouskou klasiku a také velice dobře komorní věci. 

Nicméně on emigroval za trochu jiných okolností už ve 40. letech. Když jsem v roce 1979 odcházel z Maďarska já, byl tam sice ještě komunistický systém, ale já jsem neodešel z politických důvodů, spíše z humanistických. Cítil jsem, že jsem jako ve vězení a potřebuji se dostat pryč, abych mohl svobodně dýchat a rozvíjet se nejen hudebně, ale i jako člověk. Nevím, jak je to teď u vás, ale mohu vám říct, že Maďarsko dnes není šťastná země pro život.

Otevřeně kritizujete Viktora Orbána a jeho vládu. To kvůli němu v rodné zemi nekoncertujete?

Ano, já jsem své zemi velmi vděčný za vzdělání a to, co jsem se v ní naučil, bylo to velmi cenné. Měli jsme skvělý hudební vzdělávací systém, nikdy jsme nemuseli platit ani cent. V České republice je to podobné, pokud vím. Když teď přijedu do Prahy, je mi krásně. Ale do Budapešti nejezdím z politických důvodů, protože s Viktorem Orbánem a jeho vládou zásadně nesouhlasím. Dokud budou u moci, tak do Maďarska nepojedu. 

V minulosti jste měl rakouské občanství, jehož jste se vzdal kvůli posilující krajní pravici v zemi. Sledoval jste poslední rakouské volby, v nichž zvítězila právě krajní pravice?

Samozřejmě, jsem informován. Toto se stalo už v roce 2000 a tehdy jsem udělal velký protest proti Jörgu Haiderovi. Ale to, co se stalo teď, je mnohem horší. Je to velmi, velmi těžké, protože kdyby chtěl být člověk opravdu důsledný, tak už by za chvíli nemohl jezdit nikam.

Lídr rakouských Svobodných Herbert Kickl otevřeně říká, že jeho vzorem je právě vámi kritizovaný Viktor Orbán.

Ano, je to tak, to je neuvěřitelné, dokonce říká, že by chtěl v Rakousku podobný systém jako v Maďarsku. Orbán je vzorem pro mnohé politiky, třeba i pro Donalda Trumpa. To má tedy Maďarsko být na co hrdé…

Obáváte se politické situace v Evropě?

Mám velké obavy. Jsem rozený optimista, ale nyní je velmi těžké být optimistou, a to nejen pro Evropu, ale i pro svět, pro Spojené státy, které čekají prezidentské volby. Lidé jako Orbán nebo jako Svobodní v Rakousku, to je pro Evropu velmi, velmi špatné, protože ji rozdělují. Samozřejmě, že Evropská unie není dokonalá a má mnoho chyb, ale na tom se dá pracovat zevnitř. Jednota Evropy je přece úžasná věc. Pro mě Evropská unie neznamená jen ekonomiku a obchod, ale i kulturní rozmanitost, že máme tolik nádherných, různých kultur a tradic…

Hlásíte se také ke svým židovským kořenům. Pociťujete rostoucí vlnu antisemitismu, když cestujete po světě?

Osobně naštěstí ne, ale mám oči a uši, takže něco cítím. Na Blízkém Východě se dějí nešťastné věci a vyvolává to spoustu emocí. Mě strašně trápí a rozčiluje reakce v Evropě, a to hlavně mezi mladými lidmi a studenty. Je to znepokojující, že jsou téměř jednohlasně proti Izraeli a pro Palestince, pro muslimy, to považuji za velkou chybu. Samozřejmě, já sám jsem Žid, takže možná nejsem objektivní. Ono to v Izraeli taky není dokonalé. Ne že bych měl iluze o izraelské vládě, k té jsem velmi kritický. Ale přesto je to jediná svobodná země v regionu. Samozřejmě je třeba najít řešení i pro palestinský lid, to rozhodně, jsem pro! Ale ne za cenu eliminace nebo likvidace Izraele.

Říkáte, že je pro vás politická situace v zemích, kde koncertujete důležitá. Není přesto na místě umění a politiku chápat jako různé segmenty společenského života?

Já nejsem politik, ale zároveň pro mě není politika oddělitelná od umění nebo od umělce. Umění stojí na hodnotách, které vyznáváme a kterým věříme. Myslím, že umění a věda jsou to nejlepší, co lidé vytvořili. Všechno ostatní dělají zvířata mnohem lépe. (smích)

Kdo je András Schiff jako člověk a jako hudebník?

Je velmi těžké vidět sám sebe. Není to jako vidět se v zrcadle. Mým cílem ale je mít integritu, abych, jak jsem řekl, neodděloval tyto hodnoty. Věřím v etiku hudby a etiku života, co je správné a co ne.

Je umění a hudba něco, co nám může v těchto těžkých dobách pomoci hledat řešení?

Nebuďme naivní, hudba nemůže spasit svět, ale může poskytnout útěchu. Může dát naději. Není to jen záležitost estetiky, protože hudba není jen krásná, je to mnohem víc. Je pravdivá. Když si pustím nějakou Bachovu fugu, svět je tam v pořádku. Je to jako s různými lidmi. Jsou tam čtyři hlasy v rozhovoru a všechny jsou nezávislé, žádný z nich není důležitější než ten druhý. Ale někdy jeden hlas vystoupí do popředí a pak ostatní tři poslouchají. O chvíli později si role vymění. Takže hudba pro mě představuje vzorce, které by mohly být vzorem pro společnost.

Je pravda, že každý den začínáte tak, že si zahrajete Bacha?

Ano, každý den. Pokaždé s jinou skladbou.

Je to pro vás něco jako meditace?

Je to meditace nebo možná spíš hygiena – hudební, duchovní hygiena. Doma obvykle začínám na klavichord a později hraju na moderní klavír. 

Když už mluvíme o nástroji, na koncerty si často vozíte vlastní klavír. Jak tomu bude na Pražském jaru?

Ze zkušenosti vím, že Rudolfinum má velmi dobré nástroje, takže myslím, že se spokojím s jedním z klavírů Steinway z Rudolfina. Ale přivezu si vlastního technika.

Tamní klavíry znáte mimo jiné z loňska, kdy jste byl rezidenčním umělcem České filharmonie. Jak se vám s orchestrem pracovalo?

Českou filharmonii jsem si naprosto zamiloval. Je to úžasný, úžasný orchestr! Už jako dítě jsem poslouchal všechny desky s Václavem Talichem, s Karlem Ančerlem a dalšími – a ty staré desky jsem miloval. Vždycky jsem navíc cítil, že Česká filharmonie je nejen vynikající orchestr, ale má svůj specifický zvuk – nezaměnitelný, středoevropský. Jak jsem vám popisoval, že mám rád vaši Prahu a jak se mě citově hluboce dotýká, tak stejnou emoci cítím, když slyším tento orchestr. Naše spolupráce byla velmi příjemná a doufám, že budeme mít ještě mnoho společných příležitostí.

Vím, že nechcete prozradit program před koncertem…

Ještě jsem o něm nepřemýšlel. Jediné, co mohu říci, je, že na přání Pražského jara zařadím nějakou českou hudbu. Ale nejen ji.

Co je za tímto vaším konceptem? Baví vás moment překvapení a spontaneita?

Je to nový fenomén, který začal v dobách covidu. Tehdy jsem měl víc času na přemýšlení a říkal jsem si jsem – až začneme znovu pořádat koncerty –, jaké by byly nové možné způsoby, jak to uchopit. Svět klasické hudby je vlastně velmi konzervativní a rigidní, založený na rituálech. A tak jsem si řekl, že se pokusím tuhle zeď prolomit. Když neohlásím program předem, tak musím říct, co budu hrát, zároveň mám tedy příležitost promluvit k publiku. Moc rád mluvím k posluchačům a rád do toho vnáším trochu humoru. Hudba je samozřejmě vážná věc, ale humor je také seriózní věc. A nějakým způsobem boří zdi, uvolňuje atmosféru. Také mi to dává trochu svobody, protože nevím rok nebo dva dopředu, co chci ten den hrát. Musí to být spontánní rozhodnutí.

Takže opravdu přijdete na místo a rozmyslíte se až tam?

Až přijdu ráno do Rudolfina, asi budu mít představu o skladatelích, ale například nevím, jestli tahle Beethovenova sonáta nebo ten Beethoven. Musím si je vyzkoušet na tom klavíru, v té akustické skladbě a podobně. Zahraji nějakou českou hudbu, pravděpodobně nějakého Bacha a možná nějakého Mozarta nebo Beethovena. Jistě vím, že nebudu hrát třeba Rachmaninova, protože já Rachmaninova nikdy nehraju. To by bylo vskutku překvapení, kdybych to zkusil!

Věnujete se také pedagogické činnosti pořádáte mistrovské kurzy a vytvořil jste projekt nazvaný Building Bridges. Těžíte z práce s mladými klavíristy i při své vlastní práci?

Samozřejmě, že ano. Tato pedagogická práce je pro mě s dobou čím dál tím důležitější. Stárnu a mám stále více zkušeností. Cítím velkou potřebu předávat své zkušenosti mladším a ovlivňovat je.

Jedna z vašich studentek zahraje rovněž na Firkušného festivalu.

Ano, jsem moc rád za tuto příležitost. Je to výborná mladá jihokorejská klavíristka Chloe Mun, která u mě studovala v Berlíně. Jsem rád, že si může zahrát v Praze, myslím, že tam nikdy předtím nevystupovala. 

Shledal jste jako své poslání pomáhat mladým talentům se prosadit ve světě vážné hudby?

Ano, je to mé poslání a také jim opravdu chci pomoci, protože je jich velmi mnoho. Pro výjimečné talenty je tu ale vždy prostor. Víte, já nevěřím na hudební soutěže, protože hudba není sport a nelze ji srovnávat, je to velmi subjektivní – co se jednomu líbí a druhému ne, a naopak. Proto svým studentům radím, ať na soutěže nejezdí, ale musím jim nabídnout nějakou alternativu. Takže se jim snažím pomoci získat koncertní příležitosti. A to sice mohu udělat, ale nakonec je to stejně jen a jen v jejich rukou. Můžu někomu pomoci hrát na Pražském jaru, ale aby ho pozvali podruhé, to už je na něm.

Je něco, s čím i po letech sám bojujete nebo na čem se snažíte pracovat?

Já se celý život snažím překonat svou vlastní ješitnost. Nemám rád ješitnost, ale všichni ji máme. Ale pokud si tuto skutečnost uvědomíme, můžeme na tom pracovat. Takže jako vystupující hudebník přesně vím, co je moje povinnost, co je moje práce a také jaká jsou moje omezení. My jako interpreti jsme sice důležití, ale ne tak důležití jako skladatelé. Skladatel je nejdůležitější, ale aby lidé slyšeli hudbu, je třeba ji hrát. Není to jako obraz, který si pověsíte na zeď. Je to synergie autora, nástroje a hráče. 

Snažíte se respektovat záměry napsané skladatelem, nebo někdy inovujete?

Intepretace je sice velké umění, ale má svá pravidla. A pravidla hry jsou taková, že skladatel nebo skladba vám dává rámec. Když Beethoven píše fortissimo, pak nemám právo hrát pianissimo. Ale spousta lidí to dělá. Říkají: „Beethoven je mrtvý. Můžu si dělat co chci.“ Ne, měli byste věřit notaci a být jí věrní. Ale samozřejmě náš systém notového zápisu není dokonalý, někdy je možná důležitější pocit než notový zápis.

Mám na mysli pocit, který předáte publiku, který z interpretace cítí. Posluchači vycítí, jestli je to pravé, jestli je to upřímné a hluboké, nebo jestli je to falešné a jestli interpret lže nebo předstírá. Nebo když hudebník jen předvádí velkou show na pódiu. Možná ne všichni v publiku, ale většina z nich bude mít pocit, že něco není v pořádku. 

Působíte vždy velmi vitálně a entusiasticky. Kde čerpáte energii?

Ano, mám velké štěstí. S radostí mohu konstatovat, že energie mi nechybí. Už je mi přes sedmdesát, ale neunavil jsem se. Co mě žene vpřed, je láska k hudbě. Opravdu hluboce, hluboce miluji hudbu. A také, i když je to velmi těžký život, mám chuť, mám nutkání sdílet toto nadšení a entusiasmus, to, co v hudbě každý den objevuji. A chci se o to podělit s ostatními lidmi.

Jaké jsou vaše nejbližší plány? Co kromě Pražského jara je před vámi?

Je to pro mě teď trochu složité období, protože jsem si nedávno zlomil nohu a teď ruším všechny koncerty. Takže jsem doma s tou svojí nohou a doufám, že mi co nejdřív sundají sádru. Naštěstí ruce zraněné nemám, takže samozřejmě každý den cvičím, jen nemůžu používat chodidlo. Upřímně ale doufám, že na pražský koncert už budu zcela fit, a moc se na něj těším.

Foto: Nadja Sjostrom, Mozartwoche 2016, Dvořákova Praha, Gstaad Menuhin Festival, archiv Klasiky+