Závěrečný koncert jarní části hudebního festivalu Věčná naděje se konal v 22. dubna 2026 v Jeruzalémské synagoze. Účinkoval Jewish Chamber Orchestra Munich s dirigentem Danielem Grossmannem, sóla měli Ethel Merhaut, zpěv, a Jan Sklenář, umělecký přednes. Na programu byl singspiel Mendele Lohengrin, který vytvořili komponista Jevgenij Orkin a scénárista Martin Valdés-Stauber podle stejnojmenné povídky Heinricha Yorl-Steinera z roku 1898.

Jeruzalémská synagoga na Praze 1 je pravidelným místem nejen bohoslužeb, ale také koncertních představení, a tak došlo také na koncertní provedení scénického díla Mendele Lohengrin – Ein Klezmer singspiel. Autor hudby Jevgenij Orkin komponoval ve stylu klezmerského hudebníka, samozřejmého hudebního polyglota, na scénář, který stvořildramaturg, kurátor a scénograf Martin Valdés-Stauber. V letech 2018 až 2023 byl dramaturgem a členem uměleckého vedení scény Münchner Kammerspiele. Dnes je dramaturgem Schaubühne Berlin. Zájem o historii ho přivedl k tomu, že založil dlouhodobý projekt Schicksale, který je zaměřen na životní příběhy zaměstnanců Münchner Kammerspiele pronásledovaných za nacistického režimu. Následně vyvolal v život mezinárodní síť uměleckého výzkumu s názvem Erinnerung als Arbeit an der Gegenwart – Vzpomínka jako práce na současnosti. A v rámci tohoto projektu a v úzké a plodné spolupráci s Jewish Chamber Orchestra Munich vznikla inscenace o Mendelovi.

Vídeňský časopis Die Welt, který založil významný představitel sionistického hnutí Theodor Herz, uvedl v roce 1898 povídku Heinricha Yorl-Steinera o klezmerském hudebníkovi z malé vesnice Martindorf a dal ji název Mendele Lohengrin s podtitulem Příběh jednoho muzikanta. Vypráví o mladém muži, který se naučil hrát na basetl, profesionálně vystupoval s klezmerskou kapelou a pak zatoužil navštívit vídeňskou operu. – Basetl je strunný nástroj basové polohy, a říkalo se tak violoncellu, ale zde jde evidentně o kontrabas. – Když se Mendele opravdu dostal do vídeňské opery, na nejvyšší galerii, ze které ovšem na jeviště neviděl, slyšel Wagnerova Lohengrina a byl uchvácen. Navíc mu mladí lidé na galerii hudebního proroka velebili a Mendele zavrhl styl klezmer a rozhodl se hrát už jenom Wagnera. Způsobil tím v rodné vesnici rozruch a dostal přezdívku Mendele Lohengrin. Když se nemínil svého nadšení pro Wagnera zříct, prozradil mu poučený mládenec ze vsi, že Wagner nenávidí Židy. Mendele si pořídil jeho knihu Židovství v hudbě a byl opět hluboce rozrušen. Nakonec zdvihl svůj basetl nad hlavu a praštil s ním o zem a nástroj rozbil. Tak skončil klezmer v Martindorfu a může za to Mendele Lohengrin, jak končí text povídky.

Autor hudby, skladatel, klarinetista, saxofonista a dirigent Jevgenij Orkin pochází z ukrajinského Lvova a žije v Německu. Od roku 2025 je rezidenční skladatel Židovského komorního orchestru Mnichov, ve kterém také hraje na klarinet. Orkin vybudoval orchestrální doprovod k singspielu z romantické hudby wagnerovského střihu, kterou promísil jasně charakterizovaným klezmerem, parodiemi a lidovými i umělými písněmi. Mezi čtyřmi vybranými americkými autory písní se jen jediný – Abraham Ellstein, který se narodil v Americe. Další dva tam emigrovali z Ukrajiny. Sholom Secunda a Alexander Olshanetsky, a Josef Rumshinski pocházel z Litvy. Jmenovaní jsou prezentováni jako velká čtyřka newyorského jidiš divadla.

Kompozice byla rozvržena do pestrého pásma prolínajících se žánrů umělé a lidové hudby s vybraně zasazenými recitativy, uvádějícími příběh Mendeleho. Přechody mezi stylovými pasážemi napsal autor velmi ústrojně a posluchač byl nenásilně proveden pestrou řadou proměnlivé hudby. Dirigent Daniel Grossmann řídil hudbu v plynulém proudu, do něhož vstupovaly recitativy vyprávějící poutavý příběh o blahé naději a cestě za snem o krásné nové hudbě. Do klasicko-romantické snové hudby v úvodu vstoupil jasný, srozumitelný a výtečně artikulovaný recitativ Jana Sklenáře. Jeho intenzita a sonorita byla řízena obsahem textu a dynamikou dokreslovala emotivní složku mluveného slova.

První umělou písní, kterou vstoupila do dění zpěvačka Ethel Merhaut, byl Nový tanec od Abrahama Ellsteina. Merhaut je zpěvačka a herečka a s jistotou se pohybuje v charakteristických náladách a dramatice jidiš písní. Pracuje přirozeně s dynamikou bez expresivity a jemnými nuancemi vášně, touhy a stesku. Výstižná byla její soucitná dramatika v písni Dona Dona s textem o obětním telátku od Aarona Zeiltina a s hudbou od Sholoma Secundy. S podobným vcítěním přiblížila náladu židovských lidových písní z Ruska, které autor do pásma zařadil – Sedm čtyřicet o oděském vlaku a Tumbalalajka o přemýšlivém chlapci. Lidové provenience byla také improvizační Doina, kterou zdobil šalmajovým rejstříkem basklarinet, nejvýraznější nástroj klezmerské hudby, schopný rozplakat nevěstu, která se loučí s bezstarostným mládím.

Píseň Štěstí odAbrahama Ellsteina byla cílenou introdukcí v třídobém taktu k pasáži o příchodu Mendeleho do Vídně. V pomalejším tempu a s líbivou melodií zpívala píseň o ošidném charakteru štěstí. Stejný název měla i skladba od Alexandera Olshanetskyho, která byla dotčena recitací o mocném účinku hudby. Merhaut ji zpívala jako regulérní árii. Podobně jako Sentinu baladu v úvodu čtvrté části singspielu. Podivná satira vstoupila do Mendelova osvíceného poznání Wagnerovy hudby v parodii na Radeckého pochod starého Strausse, která měla symbolizovat staré Rakousko. Obě skladby – Straussův pochod a Lohengrin byly dokončeny v roce 1848.

O jisté beznaději a východisku z chmur zpívala Merhaut v písni Oči od Abrahama Ellsteina – v pěkném volném sólu s řídkým orchestrálním doprovodem. Podobnou náladu měla poslední píseň singspielu s názvem Ty jsi světlo mých očí, kterou napsal Josef Rumshinsky v roce 1937. Velmi případně ilustrovala pasáž, kdy Mendele přišel o iluze a těžce prožívá tvrdou realitu. Obsahem písně je dívčino vyznání, že nemůže žít bez toho, kdo ji svedl. Martin Valdés-Stauber zde nápaditě sloučil dvě výrazně korespondující složky.

Orchestr Jewish Chamber Orchestra Munich přesvědčil o svých kvalitách v souhře a výrazu a vyzrálostí instrumentálních výstupů. Zejména klezmerského basklarinetisty, wagneriánského pozounisty a hráče na bicí nástroje. S bravurou přecházel hranice žánrů s bezpečnou oporou v dirigentovi Danielu Grossmannovi. Mnohé efektní vstupy programového charakteru přidávaly na pestrosti singspielu. Píseň Sedm čtyřicet doprovázela nápodoba rozjíždějícího se vlaku, jak to uměli otec a syn Straussové, kapitolu Ladili nástroje doprovázela akurátní nápodoba ladění, atmosféru rozbíjeného basetlu ilustrovala parodie klezmeru. Ta singspiel také uzavřela.

Koncert festivalu Věčná naděje s klezmerským singspielem Mendele Lohengrin, který uvedl hostující zahraniční soubor, měl být podle pořadatelů „…vstupem do debaty o tom, jak se minulost a přítomnost židovské kultury objevuje v českém veřejném prostoru“. Věřme tedy, že se tak stane.

foto: Věčná naděje / David Peltan

Facebook X E-mail WhatsApp