Předposlední koncert 33. ročníku festivalu Svátky hudby v Praze se konal úterý 17. března v koncertním sále Pražské konzervatoře. Hosty Václava Hudečka byli pianisté Miroslav Sekera a Egor Biriucov a také Júlia Sofia Nagyová a Josef Matěj Švec, dvě naděje hry na violoncello. Hrála se hudba od Mozarta, Brahmse, Barrièra, Schuberta a Martinů.

Václav Hudeček přivítal publikum ve vší skromnosti a poté, co s jistou sympatickou familiérností představil své hosty, vzdal hold své paní Evě Hudečkové, kterou vyzdvihl jako spiritus agens celého festivalu. Její zásluhou vznikají pozoruhodné koncertní kreace na skvěle realizovaných hudebních večerech a, jak poznamenal, on sám pak jen sklízí plody její práce. Konkrétně pronesl známou sentenci o smetaně. Nicméně Václav je tváří festivalu a k vtipným komentářům, jimiž navozuje bezpečně přátelskou atmosféru koncertů, vždy přidává něco ze svého interpretačního umění. Svým neodolatelný způsobem přidal také poděkování vedoucímu projektu, kterým je pan Radek Hrabě.

V úterý 17. března hrál Václav Hudeček Sonátu pro housle a klavír B dur, KV 448 Wolfganga Amadea Mozarta spolu s klavíristou Miroslavem Sekerou. Mozartova hudba vždy potěší, pokud je hrána s pietou. Interpretace legendy české houslové hry opět upoutala svou povědomou transcendencí slohového obrazu klasického skvostu, neodolatelnou barvou tónu a ukázněnou pozorností jak vůči autorovi, tak publiku.

Hudba z odkazu božského Amadea byla na programu i v další skladbě. Byla to Sonáta pro dva klavíry D dur, KV 488. Hráli Miroslav Sekera a Egor Biriucov. Sekera, renomovaný a žádaný koncertní pianista, je výrazně přítomen na domácích koncertních pódiích, ale koncertuje i ve světě. Spolupracuje s Českým rozhlasem a nahrává – nedávno realizoval sedm kompaktních disků pro bostonského komponistu Josepha Summera u společnosti Albany Records a Navona. Biriucov, jeho partner na pódiu konzervatoře, je jeho student ve druhém ročníku bakalářského studia na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze. Současně pokračuje Biriucov ve studiu v pátém ročníku Pražské konzervatoře ve třídě Milana Langera. Málokdy je na koncertech slyšet klavírní duo, a tak mělo tentokrát publikum excelentní příležitost prožít báječný zvuk dvou nástrojů celkem o 460 strunách. Mistr a jeho žák vynikali v neodolatelné souhře jak v Mozartových hravých imitacích, tak ve společných náporech zvuku a plné harmonii.

Biriucov měl pak sólo v první větě Allegro maestoso Sonáty pro klavír f moll, op. 5 Johannesa Brahmse a hrál s takovým nasazením a suverenitou, že se dočkal oprávněně vřelých ovací. Přidával Etudu č. 11 Clauda Debussyho.

Po přestávce koncertu přišli na podium Júlia Sofia Nagyová, studentka hry na violoncello na Pražské konzervatoři ve třídě Miroslava Petráše, a Josef Matěj Švec. Ten prošel školením Jitky Vlašánkové i Petra Nouzovského a je studentem Michala Kaňky na pražské Akademii. Jeho profil je bohatý na soutěžní klání, prestižní mezinárodní kurzy, na znamenitá jména profesorů a věhlasná koncertní pódia. Duo violoncell hrálo Sonátu G dur francouzského barokního komponisty činného v první polovině 18. století Jeana-Baptisty Barrièra. Stylová proměna zapůsobila přímo zázračně a okouzlující hra violoncellového dua nápadně projasnila a rozradostnila atmosféru večera. Nagyová, smělá v brilantních pasážích a spolehlivá v kantilénách, nezůstala ani o stín za mušketýrským zjevem svého partnera Švece. V obdivuhodné spolupráci stvořila dvojice z barokního kousku výstavní vitální drahokam. Dívčí zjev Júlie Sofie Nagyové přišel prostě a nevtíravě, rozpukl, krátce interpretačně zazářil a odešel. A „bodyguard“ Švec se kolegiálně vynasnažil, aby nesetřel pel její oduševnělé hudební kreace.

Jeho chvíle slávy přišla v dalších částech programu. Nejprve hrál Sonátu a moll, D 821 „Arpeggione“ od Franze Schuberta s takovou nádherou, že předčil mé dosavadní dojmy z této kompozice. Nebyla to hudba znějící v ustáleném interpretačním modelu, ale v zajímavé proměně. Kantiléna byla méně klasická a více romanticky odvážná s originálním osobním prožitkem, který byl velmi osvěžující. Fascinoval mě také tvorbou tónu s umírněným vibratem, který mi v průběhu skladby neodbytně asocioval autentickou dobovou interpretaci. Ano, bez vibrata. Jako by k tónu ani nepatřilo a ten se tvářil, že mu ke sdělení stačí sama jeho kvalita. Vedle toho jsem pociťoval zvláštní vklad do vedení melodie. Jako by mě vtahovala do světa mladické a bujaré bezstarostnosti. V Adagiu konejšivě působilo klidné tempo, třebaže se zrychleným pohybem v závěru. Opět jako by hudba nesla sdělení, tentokráte, že jsou věci v pořádku. A finální Allegretto bylo projevem jasné výrazové logiky. Mimořádně souznějící byl doprovod a kreace klavíristy Egora Biriucova.

Závěrečnou skladbou programu byly Variace na slovenskou lidovou píseň Bohuslava Martinů. Málo se k této skladbě uvádí že podnětem k Variacím byla slovenská lidová píseň formátu dívčí trávnice Novohradu „Keby ja vedela“. Martinů ji objevil ve sbírce 1000 Slovenských ľudových piesní slovenského skladatele a folkloristy Viliama Figuša-Bystrého. Využil ji jako téma ke skladbě, k němuž přidal pět variací. Josef Matěj Švec hrál Variace opět s vlastním názorem. Slyšel jsem stesk dívky, která ví, že ji šohajova matka nechce do rodiny, i její vzdor a furiantství. Klavírní part byl opět v provedení Egora Biriucova bezpečný a inspirativní.

Předposlední koncert 33. ročníku Svátků hudby v Praze měl mimořádnou tvář s vysokou interpretační úrovní. Čeká nás ještě závěrečný koncert a pak odmlka až k říjnovému slavnostním zahájení dalšího, 34. ročníku.

foto: Svátky hudby v Praze / Michal Žoudlík

Facebook X E-mail WhatsApp