Český spolek pro komorní hudbu uvedl ve své 131. sezóně kompletní provedení Dobře temperovaného klavíru Johanna Sebastiana Bacha ve dvou koncertech. Po říjnovém provedení prvního dílu hrál kurátor sezóny Mahan Esfahani celý druhý díl a grandiózní koncert ve Dvořákově síni Rudolfina v pondělí 6. dubna umělci přinesl jednoznačný úspěch.

Íránsko-americký cembalista Mahan Esfahani působí jako kurátor současné 131. sezony Českého spolku pro komorní hudbu. Narodil se v Teheránu a vyrůstal ve Spojených státech amerických, kde studoval na Stanfordově univerzitě muzikologii a historii. Tam také začal s hrou na cembalo pod vedením Elainea Thornburgha. Poté soukromě studoval hru na tento nástroj u Petera Watchorna v Bostonu a nakonec se stal posledním žákem Zuzany Růžičkové. Jako první a jediný cembalista získal v letech 2008–2010 titul Umělec nové generace od britské stanice BBC, byl opakovaně nominován na cenu Umělec roku hudebního časopisu Gramophone. V roce 2022 mu londýnská koncertní síň Wigmore Hall udělila, jako nejmladšímu držiteli, Wigmore Medal. Esfahani hrál ve Wigmore Hall více než čtyřicetkrát. Rok předtím, v roce 2021, odehrál historicky první cembalový recitál na londýnských BBC Proms. 

Jako kurátor sezóny Českého spolku pro komorní hudbu se zaměřil na objevnou dramaturgii, která propojuje českou a světovou hudbu. Vedle toho vedl dramaturgii k propojování tradičního repertoáru s díly 20. století. Součástí sezóny se stal bachovský projekt, který představuje kompletní provedení obou dílů Dobře temperovaného klavíru, BWV 846–893 Johanna Sebastiana Bacha. Ten čítá celkem čtyřicet osm dvojic preludií a fug, komponovaných ve všech čtyřiadvaceti durových i mollových tóninách. První díl hrál Esfahani 29. října roku 2025 ve Dvořákově síni pražského Rudolfina a po půl roce tam dokončil projekt provedením druhého dílu s katalogovými čísly BWV 870 až 893.

Mahan Esfahani (rozhovor čtěte ZDE) hraje na speciálně upravené cembalo s přidaným šestnáctistopým rejstříkem, které mu umožňuje širší výrazové možnosti. Pro vystoupení připravil nástroj specialista v oboru a cembalista Petr Šefl. Nástroj vyrobil lipský stavitel historických nástrojů Martin Swabe podle cembala Michaela Mietkeho z roku 1704. Schwabe ho opatřil železnými strunami, které po úpravě umožňují dosahovat plnějšího a barevnějšího zvuku.

Svůj koncert s druhým dílem Dobře temperovaného klavíru rozdělil Esfahani na dvě poloviny o předpokládané „odstrašující“ délce sedmdesáti minut každé z částí večera. Grandiózní úkol, který s odvahou a povzbuzením z úspěchu provedení prvního dílu opět přijal, přitáhl pozornost publika, které skutečně naplnilo Dvořákovu síň Rudolfina. Celovečerní maraton, byť s dvacetiminutovou přestávkou, uvedl posluchače do náročného procesu vnímání a spoluprožívání zdánlivě nevzrušivého světa kontrastních dvojic preludií a fug. 

Esfahani však vytvořil tempově a zvukově proměnlivou řadu, v níž spolu korespondovaly nejen dvojice preludií a fug v poutavém vnitřní dění, ale všechna čísla navzájem. Obřad prožívání hudby měl základ v neustálém opakování odlišných začátků a vnitřního života miniatur, které plynuly v dokonale vyhrávaných tónových sledech i ve spěšně perlivých tempech. Esfahani nás vtáhl do světa barokní hudby již přesvědčivým a impozantním zvýrazněním charakteru prvního Preludia a fugy C dur. S precizností velkého mága pak střídal zdánlivě skromně se tvářící meditativní části s kusy obdařenými afekty či rytmizovanými tématy. Preludium a fuga D dur vstoupily do běhu proměn jako nový jasně znějící, klidný a optimistický začátek. A poté, v probíhajících kontrastech následujících částí, stvořil Esfahani přitažlivou proměnu v Preludiu es moll nápadným zvolněním tempa a kontrapunktickými hrami v příslušné fuze. 

Výběr první části druhého dílu Dobře temperovaného klavíru uzavíralo uvolňující, melodicky elegantní Preludium F dur s hravě plynoucí melodií a vyzývavě kvapící fugou. Následovalo Preludium f moll zaujalo přitažlivě hraným tématem prosté písně a radostně rytmicky hravou fugou. Esfahani pak odcházel z pódia v setrvávajícím tichu a bez potlesku, o což před koncertem slovy pořadatele požádal – dopřál tím posluchačům náležité doznění účinku Bachova génia. 

Do druhé části večera, ke které se část auditoria po přestávce nevrátila, nás Esfahani uvedl dvojicí Preludia a fugy Fis dur s půvabnou ornamentací, tečkovanými notami a zjevným charakterem introdukce, tedy provedenou s jasem, báječnou artikulací a střídmým tempem. Následující Preludium fis moll nás vtáhlo do prožívání hudby svou melancholicky probíhající melodií v pravé ruce s odstíněným doprovodem v kontrastu s rytmicky osvěžující fugou. 

Esfahaniho cembalo na osamělém pódiu a v pološeru v sálu vytvářelo centrum mysteria, které přitahovalo skutečně ztichlé auditorium ke společnému zážitku. Jasná a elegantní Fuga A dur přitáhla pozornost a uplynula, Fuga b moll připomněla Bachovo architektonické mistrovství a fluidum provedení nás následně vyvazovalo z identifikace jednotlivých preludií a fug.

Koncert se stal velkým a podnětným svátkem nejen pro praktikující klávesisty, ale také pro ctitele barokní hudby vůbec. Byla to mimořádná událost, kterou Mahan Esfahani nabídl publiku s důvěrou ve spolu sdílení daru Johanna Sebastiana Bacha.

Foto: Česká filharmonie

Facebook X E-mail WhatsApp