Nedlouho před nástupem Velikonoc uvedl Václav Luks se svým vokálně-instrumentálním souborem Collegium 1704 příslušnou liturgickou hudbu od evropských barokních skladatelů. Koncert se konal v pondělí 23. března ve Dvořákově síni Rudolfina. V programu byl zastoupen Jan Dismas Zelenka svým Miserere d moll a Responsorii pro hebdomada sancta, dále zaznělo Miserere mei, Deus od Francesca Duranta a naposledy Stabat Mater od Antonia Caldary. Provedení mělo tradičně vysokou úroveň.

Pro první část koncertu, který se konal pod názvem Stabat Mater, vybral Václav Luks dvě díla Jana Dismase Zelenky, počínaje zhudebněním kajícného žalmu Miserere c moll v katalogu jeho skladeb označeným ZWV 57. Tato kompozice o šesti částech zpracovává potřikráte Miserere, které rámuje vnitřní dvě části s chvalozpěvy Gloria Patri a Sicut Erat. Do prostoru koncertního sálu Rudolfina vstoupil orchestr se sborem v hymnicky objemném nasazení, v ostinátně pulzujícím tempu s tečkovaným rytmem, do kterého vetkl sbor stejnou výrazovou naléhavost v hlaholících vrchních hlasech. Následující druhé Miserere se zpracováním kompletního textu žalmu vedl Luks v tempu podobném úvodu, ale odlišné rytmické variantě. Poučeni textem doprovodné brožurky slyšeli jsme Zelenkovo zpracování Ricercaru con obligo Basso come appare z jeho sbírky Fiori Musicalis ricercaru od Girolama Frescobaldiho. (Bylo citováno i chvalozpěvu Sicut erat.) Zde zaujalo soustavné opakování úvodního verše Miserere mei, Deus v mužských hlasech, zatímco celý text zazníval v ženských hlasech. Vše v jasné dikci a s přehledností srovnatelnou s pomyslným sledováním partitury. 

První Gloria rozzářilo sopránové sólo Terezy Zimkové, které se soustavně vzpínalo do výšin a k závěru vyvrcholilo několikataktovou koloraturní kadencí. Zelenka se zde propůjčil ke komponování ve stylu Johanna Adolpha Hasseho, kapelníka drážďanské dvorní kapely, kde Jan Dismas marně čekal na zasloužilý služební postup. Následně zaznělo sborové zpracování téhož textu ve vyrovnaném zvuku sboru s instrumentální částí, který v závěru „narušil“ návrat Miserere z úvodní vzrušivé části a do smírného doznívání vpadl orchestrální atak. Zelenkovo Miserere bylo vitální svými zajímavými kontrasty v realizaci orchestrální partitury, rytmu a tempu, tedy dramatickým nábojem a intenzivním využitím kontrapunktu. Struktura díla slynula v podání Collegia nevšední expresivitou, častými disonancemi a chromatickými postupy. Zvukovou charakteristiku pokreslovaly nepřeslechnutelné varhany.

Následující skladbou koncertu byla hudba původně určená pro liturgii velikonočního tridua Responsoria pro hebdomada sancta, ZWV 55 opět Jana Dismase Zelenky. Tím byl vnesen samozřejmý kontrast do dramaturgie večera, který do koncertního sálu přenesl rozjímavou modlitební atmosféru temných hodinek. Z rozsáhlého zpracování Zelenkových responsorií, které má sedmadvacet částí a dvě a půl hodiny trvání celku, vybral Luks sedm částí. Hudba přibližující atmosféru fyzické bolesti a osamění Krista v posledních chvílích jeho života se odehrála v časovém rozpětí snad čtyřiceti minut. Poprvé za večer mohli posluchači zřetelně slyšet rozložený akord theorby Jana Krejči, který ladil sborové hlasy. Následující čas koncertu se opět prezentoval v responsoriích a zejména pak v continuu skladby, která zazněla po přestávce. 

V trpně interpretované úvodní části temných hodinek ztvárnil Luks proměnu v již v druhé části Eram quasi agnus innocens. Mimořádně působivou dramatičnost měla část Tenebrae factae sunt zařazená do centra výběru responsorií. Sedm částí výběru vedl Luks v očekávaných zdařilých proměnách tempa a dynamiky, včetně citlivě realizované agogiky. Provedení bylo vskutku působivé a závěr evokoval pokračování, neboť dirigent efektivně pracoval s pauzami mezi jednotlivými částmi.

Koncert pokračoval po přestávce zpracováním Miserere mei, Deus od Francesca Duranta. Nejstarší z autorů večera napsal své Miserere rok před smrtí, v roce 1754 v Neapoli. U Zelenky jsme slyšeli žalm soustředěný do jedné části skladby, Durante instrumentoval každý z veršů do samostatné věty a žalm tak rozdělil do deseti částí. Collegium 1704 redukovalo v této skladbě svůj orchestr. Na pódium přišla skupinu hudebníků s nástroji bassa continua – violoncella, kontrabasu, theorby, varhan a fagotu. Byli to Hana Fleková, Luděk Braný, Jan Krejča, Pablo Kornfeld a fagotistka Györgyi Farkas. 

Duranteho Miserere zaznělo v sympaticky přitažlivé komorní verzi se sborem. V rámci celého koncertu byla částí osvěžující a dramaturgicky účinná, třebaže hudba vyjadřovala tíhu hříchu a úpěnlivé prosby, jak píše Václav Kapsa v programu brožury, mimochodem muzikologicky fundované, ale čtivé a veskrze informativní. Přílohou brožury byly texty v latině a v překladu. Nic tedy nevadilo, že u Durantova Miserere nedoprovázel titul rozpis jednotlivých částí, tak jako u ostatních. Byl v kompletní podobě na dalších stránkách brožurky. Sled deseti částí doprovázely sóla sopranistek Terezy Zimkové a Pavly Radostové, altistky Zuzany Petrasové, tenoristy Vojtěcha Semeráda a basisty Tomáše Šelce. Všem patří poklona za stylově báječné vedení sólových kreací. 

Finální skladbu programu bylo Stabat Mater Antonia Caldary. Ten patří k osobnostem, které jsou spojeny sousedstvím v bývalém habsburském soustátí. V roce 1723 řídil Caldara velkolepé představení Fuxovy opery Costanza e Fortezza v rámci pražských korunovačních slavností císaře Karla VI. českým králem v zahradách Pražského hradu. Bylo to 28. srpna hned 5. září zaznělo Fuxovo Te Deum ve svatovítské katedrále. Při téže příležitosti zkomponoval, nastudoval a 12. září provedl Zelenka v pražském Klementinu skladbu k alegorické hře o životě svatého Václava Sub olea pacis et palma virtutis. Přítomen by císařský královský pár a Caldara, sloužící u císařského dvora od roku 1716, jistě nemohl chybět.

Stabat Mater Antonia Caldary v provedení sboru a orchestru Collegia 1704 a pod vedením Václava Lukse bylo vyvrcholením koncertu k oslavě očekávaného Svatého týdne. Sóla zpívaly sopranistky Tereza Zimková, Pavla Radostová a Helena Hozová, altistky Zuzana Petrasová a Daniela Čermáková a sólově se představili i tenoristé Vojtěch Semerád a Tomáš Lajtkep a basista Tomáš Šelc. Ve Stabat Mater hráli autorem přikomponované pozounové party Stanislav Penk a Lukáš Moťka. Jejich dobové nástroje, respektive jejich repliky, se díky zúženému korpusu nástrojů báječně pojily s instrumentářem souboru Collegia 1704. Vitální a ohebná harmonie vokální složky s orchestrem má stálou vysokou úroveň. S lehkostí vstupuje do proměn temp, dynamiky a výrazových podob interpretace a sólisté naplňují ideu stylu v rámci hnutí staré hudby, která dokáže nejen rehabilitovat, ale také náležitě zaujmout a okouzlit.

Koncert vyprovázely dlouhé ovace publika, které pak Václav Luks potěšil provedením úvodní části z hudby pro oslavu Svátku Božího těla s titulem Statio quadruplex, ZWV 158 od Jan Dismase Zelenky. Niterný a intimní večer přinesl hudební a nepochybně i duchovní prožitek. 

Foto: Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp