Žádná jiná operní hvězda nenavštívila Prahu tolikrát jako tento sympatický Peruánec. Poprvé byl v Praze v roce 2009 na festivalu Pražské jaro, jeho další vystoupení, včetně toho posledního v neděli 19. dubna v Rudolfinu, organizovala agentura Nachtigall Artists. I tentokrát bylo zcela vyprodáno. Zdá se, že Flórez je v Praze velmi oblíbený… Doprovázel jej pianista Vincenzo Scalera.

Juan Diego Flórez je ve svých třiapadesáti letech pravděpodobně na vrcholu své kariéry. O jeho současných interpretačních možnostech i o jejich limitech vypovídá program, který pro svůj koncert zvolil. Na rozdíl od minulých koncertů byla tentokrát hudba období bel canta, která léta tvořila základ pěvcova repertoáru, zastoupena pouhými dvěma písněmi Gioacchina Rossiniho.

Svůj koncert zahájil Juan Diego Flórez poněkud překvapivě hudbou Wolfganga Amadea Mozarta, skladbou o jejímž původu a účelu, jak uvádí autorka programového sešitu koncertu Jitka Slavíková, není nic známo. Jedná se o scénu Misero! O sogno … Aura che intorno spiri. Flórez je v této fázi své kariéry pro Mozarta ideálním interpretem. Jeho hlas zní stále lehce, ale přitom dramatičtěji než dříve. Co u Flóreze bylo také obdivováno vždy, byla vedle krásy hlasu i mimořádná muzikalita a smysl pro styl. To prokázal v úvodní skladbě i ve dvou následujících áriích titulního hrdiny Mozartovy opery La clemenza di Tito. Tato role vyžaduje dramatičtější hlas než ostatní tenorové partie v Mozartových operách a toho je si Flórez zjevně vědom. Obě árie zpíval s plným nasazením a potřebným dramatickým výrazem.

Následovaly dvě již zmíněné Rossiniho písně. Jako dlouholetý interpret rolí v Rossiniho operách má Flórez hudbu tohoto autora hluboce zažitou a jeho interpretace písní tomu odpovídala. Zatímco píseň La lontananza působí jako lehký popěvek v tříčtvrtečním taktu, nicméně s náročnou efektní kadencí, je píseň L´ésule komponována v závažnějším duchu. Vyžaduje od pěvce dlouhé fráze, které Flórez krásně vyklenul. Jak snad ani u Rossiniho nemůže být jinak, končí obě písně vysokými tóny. Ty byly vždy Flórezovou doménou, i tentokrát okouzlily svojí jedinečnou krásou.

Poslední hudební číslo první poloviny koncertu avizovalo přechod k francouzskému repertoáru, kterému se v posledních letech Flórez přednostně věnoval a pravděpodobně i nadále věnovat bude. Svým osobitým způsobem rozvíjí tradici, kterou pro dříve narozené představují Alfredo Kraus a Nicolai Gedda. Árie Viens, gentille dame z opery Bílá paní, jejímž autorem je Francoise-Adrien Boildieu, poskytuje interpretovi příležitost prokázat schopnost zpívat jak legato, tak koloraturu i extrémně vysoké tóny. To vše Juan Diego Flórez dokonale ovládá a svým výkonem vyvolal u publika nadšené ovace.

První tři čísla po přestávce by možná mnohý z publika oželel: jednalo se totiž o písně ze zarzuel, což jsou hudebně-dramatická díla vzniklá ve Španělsku okolo roku 1900, ve střední Evropě říkáme takovému žánru opereta. Nemá valného smyslu činit zde výčet autorů i názvů jednotlivých děl, které Flórez do svého programu zařadil. Poslouchat Flórezův hlas je vždy příjemné, v jakékoliv hudbě. Takže i tato hudební čísla publikum přijalo vřele, byť ne s nadšením.

Podobně líbivá je i ukolébavka Oh! Ne t´reveille pas z opery Joselyn francouzského skladatele druhé poloviny devatenáctého století Benjamina Godarda. I tu přednesl Juan Diego Flórez vkusně, krásným tónem. 

Následovala jedna z kultovních árií francouzského operního repertoáru, slavná Pourquoi me réveiller? z opery Werther od Julese Masseneta. Flórez ji přednesl krásně, leč nešlo přeslechnout, že ke zvládnutí mezza voce v závěru první části árie musel přece jen vynaložit více námahy, než tomu bývalo dříve. Oslnivé výšky v závěru árie by však i toho nejpřísnějšího kritika přesvědčily o tom, že Flórez má před sebou ještě dlouhou kariéru. Byť určitě s jiným repertoárem, než s jakým slavil úspěchy v minulosti. 

Árií, která také nemůže chybět v repertoáru žádného tenoristy zabývajícího se francouzskou operou, je proslulá Faustova árie Quel trouble inconnu me pénetre z opery Charlese Gounoda u nás uváděné pod názvem Faust a Markétka. Flórez ji přednesl mistrovsky. Začal ve ztišeném tónu, jako by opravdu opatrně vkročil do zahrady Markétčina domu, aby se pak jako zamilovaný Faust rozezpíval v široké kantiléně, završené krásně znějícím vysokým c. Reakce publika po takovém výkonu byla očekávatelná.

V závěru programu dal Flórez konečně zaznít i italské opeře, zvolil árii La mia letizia infondere z méně hrané Verdiho opery Lombarďané na první křížové výpravě. Volbou této árie na závěr programu možná Flórez naznačil, k jakému typu rolí bude v budoucnu směřovat. Hlavní tenorová role v této opeře bývá totiž obsazována dramatičtějšími hlasy, k jejím slavným interpretům patřil i Luciano Pavarotti. Může být, že se mezi ně v budoucnu zařadí i Juan Diego Flórez. Jeho brilantní přednes árie k takovým vizím opravňuje.

Verdiho árií oficiální program skončil. Jak ale bývá Flórezovým zvykem, vrátil se po chvíli na pódium s kytarou, aby za vlastního doprovodu zazpíval několik lidových či zlidovělých písní. Z jeho krátkého komentáře jsme zachytili pouze to, že první byla mexická, druhá peruánská a zpíval ji jeho otec. Došlo i na slavnou Cucurrucucú Paloma. V Rudolfinu však už tou dobou panovala taková nálada, že publikum by Flórezovi odpustilo i zprofanovanější hity, než je tento.

Ostatně posledními přídavky Flórez vše napravil. Nejdříve přidal Nemorinovu romanci Una furtiva lacrima z Donizettiho opery Nápoj lásky. Nemorino kdysi patřil k Flórezovým rolím nejslavnějším a o jeho přednesu této árie lze hovořit jen v superlativech. Posledním přídavkem byla slavná árie La donna è mobile z Verdiho opery Rigoletto. Těžko si představit efektnější árii na závěr večera. 

Flórezovým citlivým partnerem u klavíru byl Vincenzo Scalera, který přednesl i několik drobných skladeb, aby poskytl pěvcovi trochu oddechu. Byl to krásný večer, na který budeme dlouho vzpomínat. Juan Diego Flórez opět prokázal, že je jedním z nejvýznamnějších pěvců současnosti a že v určitém repertoáru zatím nemá konkurenci.

Foto: Petr Dyrc

Facebook X E-mail WhatsApp