Do Prahy se po dvou letech vrací klavírista Alexandr Malofejev. 6. září na festivalu Dvořákova Praha společně s orchestrem Filarmonica della Scala pod taktovkou jeho šéfdirigenta Riccarda Chaillyho uvedou Čtvrtý klavírní koncert g moll Sergeje Rachmaninova. Malofejev patří mezi nejvyhledávanější klavíristy své generace a pravidelně spolupracuje s předními světovými orchestry, stále výraznější místo ale v jeho uměleckém životě zaujímá také komorní hudba, které se věnuje například po boku houslistky Maríi Dueñas. Rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz se týká nejen klavíristova vztahu ke komorní hře a vzpomínkám na raná studia, ale také tomu, jak vnímá sebeprezentaci v dnešním hudebním světě.

Jako klavírista jste v neustálém koncertním zápřahu. Jak se s tím vyrovnáváte?

Na začátku léta jsem měl několik týdnů volno. Už spíš cítím, že je něco špatně. Mám pocit, že moje tělo není opravdu moje, jako by se přestalo hýbat. Moje prsty už taky nefungují a mozek přestal myslet. Jsem proto rád, že se vracím zpět na pódium. Už je to pro mě taková komfortní zóna. Cestování je samozřejmě náročné, především přelety. Když ale konečně dorazím do cíle, je to pro mě velice příjemné. 

A jak jste strávil svou letní pauzu?

Zůstal jsem jen doma. Snažil jsem se také více sportovat, protože je to už nutné. 

To je skvělé! Z mé zkušenosti pauza často pomůže s motivací do hudebních či jiných nových projektů. Máte to taky tak?

Jistě, v jistém smyslu. Máte spoustu času k přemýšlení o dalším repertoáru nebo k poslouchání hudby. To opravdu miluju. Je v tom tolik lásky. Jinak ale netrpím nedostatkem inspirace. Je tu tolik jejích zdrojů! Obvykle přichází sama, když jsem na pódiu.

Nacházíte inspiraci i v jiných druzích umění?

V architektuře. Je to totiž jediný způsob, jak během turné poznávám nová města. Nemám totiž mnoho času procházet se po městě přes den, takže mi zbývají jen procházky nočními městy. Moje oblíbená města jsou proto ta, která vypadají nádherně zvenčí, například různá italská města nebo právě Praha. V každém případě jsou ale hudba, hraní a cvičení na klavír součástí mého života. Nepotřebuju inspiraci, protože je vždycky přítomná. A když hudbu poslouchám, není potřeba ji hledat. 

Nezažíváte tedy období, kdy jednoduše nepřichází?

Po tolika koncertech je přestanete vnímat jako něco výjimečného. Může to být svým způsobem i špatná věc… Chcete se ale na pódium stále vracet, protože je to něco jako domov. Je to pro mě mimořádný pocit. Už je mou součástí. Jak jsem vám už říkal, během pauzy jsem nevěděl co dělat; když hraju, přesně to vím. 

Chtěla jsem se také zeptat, jak vnímáte dnešní publikum? Mluví se o jeho stárnutí a o nechuti mladých lidí chodit na koncerty klasické hudby. Jak to vnímáte vy?

Na svých koncertech vidím více mladých lidí než na koncertech jiných, starších klavíristů. Možná se to teď trochu mění. Nemyslím si, že bych s tím mohl udělat něco konkrétního. Můžu ale vzít svého kamaráda, vzít ho za ruku a dotáhnout ho na nějaký koncert. To by mohl udělat každý milovník hudby. Obecně si myslím, že mladí umělci přirozeně přitahují mladší generaci, která pak stárne společně s nimi. Neviděl bych to jako katastrofu. Klasická hudba je po staletí celkem stabilní, lidé mluví o jejím vymírání, ale i přesto si stále vedeme dobře. Je tu spousta skvělých a nadějných hudebníků a skladatelů. Je těžké říci, kdo se zapíše do historie, ale je to v každém případě velmi aktivní odvětví. Myslím, že se není čeho bát. 

Koncertujete hlavně se sólovými recitály nebo s orchestry po celém světě. Zajímalo by mě ale, jakou roli ve vašem životě hraje komorní hra?

Před třemi lety jsem se přestěhoval z Ruska do Německa. V podstatě až tehdy jsem začal hrát komorně. V Rusku komorní hra v podstatě neexistuje. Bohužel. Nikdo ji nehraje. Je považována za něco druhořadého. V Německu je to ale úplně opačně. Všichni hudebníci tam žijí komorní hudbou. Sólové hraní naprosto zbožnuju, ale u klavíristů občas hrozí, že se začnou „vařit ve vlastní šťávě“.

Snažím se teď rozšiřovat svůj komorní repertoár. Mám mnoho skvělých partnerů, ale nejvíce si užívám možnost hudební výměny. Je úžasné poslouchat kolegy z tak bezprostřední blízkosti.

V jakém komorním uskupení hrajete nejraději?

Asi v duu. Čím více lidí je na pódiu, tím menší máte kontrolu. (smích) Je to třeba problém, když hrajete s orchestrem. Pokud chcete skvělý koncert, potřebujete šílené množství štěstí. Je tu tolik proměnných, které se nedají kontrolovat. Můžete mít úplně skvělý den, cítit se fantasticky, ale například hornista ho nemá kvůli nemoci, osobním problémům a podobně. Nějaké sólo pak může být zničené. Na orchestrálních koncertech panuje určitá slavnostní atmosféra, která snese i nějaké chyby. Schází tam ale jistá dávka intimity. Když jste jen dva, je to mnohem niternější, dokážete se na sebe lépe napojit a vycítit náladu a nápady toho druhého. Je to velmi hodnotná dovednost. Všechno hraní mi dělá radost, ale miluju intimitu sólového či duového recitálu. 

Zmínil jste i svá studia v Rusku. Jak na ně vzpomínáte?

Vzpomínám na ně s vděčností. Byly to roky tvrdé, náročné disciplíny. Výběr repertoáru byl velmi konkrétně daný – vždycky šlo o ta co možná nejtěžší klavírní díla. Soutěže v Rusku jsou šílené. Hlavně mezi dětmi a teenagery. Myslím si, že historicky je ten tlak opravdu vysoký, když si třeba představíte, jací klavíristé chodili chodbami Moskevské konzervatoře. Máme za sebou některé z největších klavíristů v historii. Na svá studia vzpomínám jako na tvrdý trénink, který mi pak umožnil se kompletně uvolnit, když jsem přijel před lety do Německa. Mohl jsem přemýšlet, jak chci něco zahrát a jak toho chci docílit. Na to ale potřebujete ty pevné, tvrdě vybudované základy a dobrý vkus. 

Jak si vysvětlujete, že ruské konzervatoře tvoří tak ohromné množství vynikajících klavíristů?

Je těžké si to dnes vysvětlit. Sám ani nevím, zda jsem stále ruský klavírista – a totéž platí třeba pro Sokolova či Kissina. Historicky takový způsob tvrdého vzdělávání jednoduše přináší výsledky. Na druhou stranu nevidíme ty, které to zlomilo a psychicky poškodilo. Je to jako ve sportu nebo vlastně v jakékoli oblasti. 

Během studia jsme vyrůstali především s hudbou ruských skladatelů, jako je Rachmaninov a Čajkovskij. Byli jsme zároveň vedeni k přesvědčení, že jsou stejného kalibru jako například Bach a Beethoven. Což je celkem nepředstavitelné, pokud to řeknete například Němcovi. Když jsem dorazil do Německa, tak jsem si uvědomil, že Rachmaninov a Čajkovskij jsou stále považováni za druhořadé skladatele. I když si je publikum na koncertech velmi užívá, stále jim to připadá jako guilty pleasure. Je to určitým způsobem dětinské a uzavírá to spoustu možností. Hrál jsem například nedávno přenádherné skladby od Sibelia, ale i ten je stále považován za spíše druhořadého. Jeho hudba je ale krásná, proč si to tedy neužít? V Rusku je vzdělání mnohem striktnější, ale zároveň jsou repertoár a představa toho, co může být krásné, mnohem širší než v německy mluvících zemích. Řekl bych, že tamější směr vzdělávání je svým způsobem násilný. Krátkodobě se násilím dá lecčeho docílit, ale je to na konci hlavně o tom, kolik toho jste schopni obětovat. 

To je ale asi všude – v Česku, Rakousku nebo Německu. Vždycky musíte něco „obětovat“.

Znám spoustu lidí, kteří studovali v Rusku nebo v Evropě. Ano, úroveň hry může být v Evropě nižší, ale průměrný student hudby v Evropě je v životě šťastnější. Záleží na tom, co konkrétního je pro vás důležité. To je ta oběť, o které mluvím. 

Zmiňoval jste i váš nový domov, kterým se stal v posledních třech letech Berlín. Proč jste si ho vybral? Čím vám učaroval?

Sám jsem si ho tak úplně nevybral. Mám pocit, že se teď v Berlíně sbíhá spousta různých proudů a já jsem se k jednomu jednoduše přidal. Žije tu snad každý hudebník, na ulici je jím pomalu každý druhý. Je to tu příjemné. Můžete tu dělat, co chcete, proto si ho asi lidé vybírají. Město vás samo vítá. 

Když se vrátíme k Praze, po svém debutu na Pražském jaru před dvěma lety se vracíte na Dvořákovu Prahu s Rachmaninovovým Čtvrtým koncertem. Často o skladateli mluvíte, hlavně o jeho Druhém a Třetím klavírním koncertu, s nimiž jste vyrostl. Co pro vás znamená jeho Čtvrtý?

Jeho čtvrtý koncert jsem se chtěl naučit už dlouho. Učil jsem se ho během své letní pauzy a řekl bych, že společně zažíváme ještě takové „líbánky“. Jsou tam typické Rachmaninovovy melodie. Celkově je ale také nervózní a ošklivý takovým lidským způsobem. Má ruskou osobnost, ale je tam méně kraje a více každodenního života, který se kolem nás odehrává. 

Často jsem ho během let nabízel dramaturgům různých festivalů a koncertů, ale nikdo ho moc nechtěl. Není snadné ho prodat, je náročný k hraní a dirigenti se ho často bojí. Je to zákeřný koncert. S Riccardem Chaillym máme společné turné vůbec poprvé, ale jsem moc rád, že mě do tohoto koncertu pobídl. Na jiných Rachmaninovových koncertech jsme už spolupracovali, tak to máme oba už zažité. Moc se na koncerty těším, je to totiž poslední koncert, který mi chybí do kompletní Rachmaninovovy sbírky. 

Co je podle vás nutné vědět, než se člověk pustí do Rachmaninovovy hudby?

Jeho hudba vychází z vokálního základu, nejen z jeho písní, ale z celé ruské písňové tradice. Její povaha je svým způsobem i improvizační. Jeho vlastní hraní lze popsat jako neuvěřitelně nepředvídatelné. Během hraní jeho hudby si představuju, že nevím, co se stane v dalším taktu. Měli byste být neustále překvapováni každičkou notou a harmonií, která přijde. Je to hudba, která se tvoří v ten daný moment. Pokud si ale nalepíte plakát s jeho podobiznou nad svůj klavír, také vám to může pomoci se to naučit rychleji. Má takové děsivé oči…

Mám na vás záludnou otázku: Během přípravy dnešního rozhovoru jsem si všimla, že dáváte poměrně dost rozhovorů. Během nich se pokládané otázky často opakují. Jaké to pro vás vlastně je?

Dám vám upřímnou odpověď. Podle mého názoru nejsou rozhovory nutné, protože si myslím, že hraju lépe než mluvím. Nevím, jak mluvit, o čem mluvit nebo vůbec proč. To je také můj problém. Před koncerty se často koná takzvaný pre-talk, kde se setkáváme s posluchači, kteří sami nejsou hudebníky. Svým způsobem mluvení o hudbě ale znehodnocuje hudbu samotnou. Dělá ji pozemskou. Co mohu říct o Rachmaninovově hudbě? Nic moc, je hezká. Můžu se ale pokusit. Jeho hudba je větší než kterýkoli klavírista, který ji kdy hrál. Myslím, že je i větší než on sám. Byl to jen člověk, který je už po smrti, ale jeho hudba stále žije. V dnešní době je opravdu snadné si jeho hudbu poslechnout, udělat si svůj názor sám a vytvořit si své vlastní asociace. Hudba je absolutně abstraktní, ale ve chvíli, kdy o ní začnete mluvit, ji z této abstraktní roviny vytahujete. Tím ji vlastně orazítkujete svou vlastní zkušeností a má zkušenost je jednoduše ničím v porovnání s mnoha jinými životy. 

Obecně rozhovory nejsou nutné, ale rozumím tomu, že spoustu lidí nikdy třeba neslyšelo Rachmaninovovo jméno. 

A existuje otázka, kterou byste si rád položil, ale zatím se nikdo nezeptal?

Nevím. Vaše otázky jsou v pořádku. Naznačený problém s rozhovory je ten, že po určitém čase se začnou otázky opakovat. Okruh otázek je poměrně omezený, většinou se neptáte například na intimní život nebo na oblíbenou příchuť zmrzliny, protože je to považováno za neslušné a nikoho to nezajímá. Dlouho jsem neslyšel novou otázku. Jednoduše se naučíte odpovědi a pak už je jen vytahujete ze své osobní přihrádky. Každý rozhovor, který si přečtu, je z mého pohledu nerealistický, samozřejmě slouží k propagačním účelům. To je prostě pravda, kterou nikdo neříká.

Stejný trend můžeme vidět i v dramaturgii. Programy se často opakují, protože publikum tvoří i lidé, kteří koncerty navštěvují třeba i šedesát let a nechtějí slyšet nic nového. Lidé chodí na Čajkovského První klavírní koncert, ne na mě, daný orchestr nebo dirigenta. Někdy mám pocit, že koncert, na kterém hraju, vlastně jen navštěvuju. Ale je to skvělý koncert. Publikum vyžaduje to, na co je zvyklé. Je to trochu nešťastné, ale je to jednoduše tak. 

Děkuji za upřímnost. Je to pro mě velmi zajímavé téma. Teď se tedy trochu omlouvám za svou poslední, poměrně klasickou otázku: Na co se v nejbližší době nejvíce těšíte?

V následujících sezonách na mě čeká skvělý repertoár. V Lucernu budu hrát například klavírní koncert od finského skladatele Selima Palmgrena. A čeká mě spousta skvělých věcí i v rámci sólových recitálů. Jednoduše se těším, až budu zpátky na pódiu. Nemyslím si, že se stane něco nového. Můj život je posledních patnáct let prakticky stejný. Střídám cvičení u klavíru s koncerty. Ale stále mě to baví. Doufám, že to budu dělat dál.

Foto: Xenie Zasetskaya, Liudmila Malofeeva,

Facebook X E-mail WhatsApp