Flétnistka a dramaturgyně Jana Semerádová letos vstupuje do nové role jako umělecká garantka festivalu Lípa Musica. Jak propojit barokní hudbu se současností, proč je pro ni důležitý „příběh“ koncertu a kde se rodí nové dramaturgické nápady? V rozhovoru mluví o inspiraci, improvizaci i o tom, co se děje ve chvíli, kdy vstoupí na pódium.

Jsi uměleckou garantkou 25. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica. Jde o multižánrový festival. Ty se léta jako interpretka i dramaturgyně pohybuješ především v oblasti staré hudby. Jak se cítíš v této nové roli? 

Být garantkou tohoto ročníku znamená, že jsem součástí takzvaného kolokvia dramaturgů. Účastním se brainstormingu a prvních skic, sleduji, jak se rodí dramaturgie, setkávám se s ředitelem festivalu Martinem Prokešem a jeho sympatickým týmem. Fakt, že mi role garantky takovéhoto festivalu umožňuje zaplout i do současného umění nebo jazzu, si opravdu užívám. Jsem vděčná za celý tento fantastický rok naplněný myšlenkami a přípravou a těším se na to hlavní, na koncerty v září a říjnu.

Co tato tvá role znamenala pro dramaturgii festivalu? 

Já sama jsem od festivalu dostala neskutečně krásný úkol, totiž vymyslet dramaturgii tří koncertů. Půjde o takový trojlístek mých vysněných programů z „mariánské zahrady“ – programy, které připravíme s naším souborem Collegium Marianum. 

Součástí festivalu bude projekt, který jsem vždycky chtěla realizovat – spojit francouzskou hudbu s pantomimou. S geniálním mimem a režisérem Radimem Vizvárym představíme na Lípě Musica v premiéře kreaci La Rameau. Snoubí se v ní Rameauova hudba, barokní i současná gesta a především pantomima. 

Letošní ženské téma festivalu oslavující mimo jiné ženu umělkyni a hrdinku ověnčí italská sopranistka Roberta Mameli. Její nezaměnitelný sladkobolný hlas se představí v láskyplných áriích z méně známých oper Händela a Vivaldiho. 

A ještě jeden sen jsem si splnila, a to spojit Zelenku a Mondonvillea. Moteta Jeana-Josepha Mondonvillea ještě v Čechách nikdy nezněla. Jeho slavné Grand motet „Coeli enarrant“ provedeme v méně známém obsazení, s vysokým tenorem haute-contre a s basse-taille, tedy s vysokým barytonem. Na to se nesmírně těším.

Který koncert z letošního ročníku je pro tebe osobně nejzajímavější?  

Je těžké vybrat jen jeden. Každý má svoje kouzlo, každý je něčím přitažlivý. Kdybych mohla a pořád někde „nerajzovala“, chtěla bych slyšet a vidět úplně všechny! Celý festival je spojením dokonale promyšleného programu s geniem loci v místech, kde tyto koncerty zazní. Díky nápadité dramaturgii festivalového týmu přijede do Čech legendární Avishai Cohen nebo fenomenální anglický vokální soubor Voces8. Zaujala mě nová spojení, jako je program Gadalaiky Terezie Fialové, kde půjde o propojení klavíru s uměleckou videoprojekcí, nebo koncert Beaty Hlavenkové v huti sklárny Preciosa.

Ráda bych ale uvedla jeden projekt, jenž má podle mě největší smysl. A to doslova. Je to workshop a koncert s názvem „Má to smysl!“ s nadanými, šikovnými mladými muzikanty z celého libereckého kraje. Nacvičovat se bude v Žandově a závěrečný koncert se uskuteční v mystickém prostředí poutního kostela v Horní Polici, kde z oltáře shlíží zázračná soška Madony hornopolické. Děti se mnou měly zkoušku už teď před prázdninami a hrály nádherně, úplně mě to dojalo. Náš varhaník Filip Hrubý pro tento workshop upravil Růžencové sonáty rodáka z nedaleké Stráže pod Ralskem Heinricha Ignáce Bibera. Původně jsou sonáty pro virtuózní housle a continuo, a tak naše pojetí přirozeně spojí umění Lenky Torgersen, která rozběhne své prsty ve virtuózních pasážích, s otevřenou myslí dětí a jejich učitelů.

Je v rámci festivalu nějaká specialita, která je třeba i pro tebe novinkou?  

Naprostou novinkou bude program Přímluvy, který se odehraje v magickém Prysku, v kostele sv. Petra a Pavla. Půjde o spojení nové hudby s příběhem z knihy Ottfrieda Preusslera Útěk do Egypta přes království české, který převyprávěl Tomáš Cidlina. Odvážný a zároveň dobře promyšlený koncept celého projektu má hluboké poslání a velký přínos pro kraj. Pochází odtud nejen protagonisté a zadavatelé, tedy pěvecké duo KCHUN – Martin Prokeš a Jaromír Nosek, ale i autor hudby Lukáš Janata. Líbí se mi také spojení s cimbálem a krásným mezzosopránem Kláry Blažkové.

Jsi rovněž dramaturgyní pražského festivalu Letní slavnosti staré hudby, který se letos koná po sedmadvacáté, a zároveň vytváříš dramaturgii svého souboru Collegium Marianum, jenž příští rok oslaví třicet let existence. To je dohromady neskutečné množství koncertů, navíc v rámci jedné oblasti – staré hudby. Odkud čerpáš inspiraci?  

Inspiraci čerpám hlavně od svých spoluhráčů, od naší skvělé koncertní mistryně, houslistky Lenky Torgersen či gambistky a cellistky Hanky Flekové, ale i dalších členů ansámblu. Někdy nápady přicházejí také od zpěváků, s nimiž Collegium Marianum spolupracuje od samého počátku, jako jsou Hana Blažíková, Markéta Cukrová, Tomáš Král nebo Jaromír Nosek. 

V posledních letech je to i můj bratr Vojtěch Semerád, jenž v ansámblu začínal jako mladičký violista a houslista. Nyní stojí v čele svého vokálního ansámblu Cappelly Mariana a vystupuje sólově i na zahraničních prknech. Dokáže zpívat i haute-contre (vysoký tenor), díky němuž jej často angažují na sóla v Rameauových a jiných francouzských operách. I tím se nám rozšiřuje repertoár. 

Hodně impulsů pak přichází i na mých cestách do zahraničí, kde vystupuji sólově či s různými soubory nebo orchestry a navazuji tam kontakty. Ty pak můžu skvěle využít při přípravách a programaci Letních slavností. Nic totiž nenahradí osobní setkání.

Promýšlíš dramaturgii i s ohledem na publikum – například jak ho překvapovat, vzdělávat, nebo naopak neztratit?  

Samozřejmě, že obraz posluchače se mi při tvorbě programů a koncertních cyklů neustále vrací. Přeji si, abychom toho, kdo bude naši hudbu přijímat, pro něhož „skládám“ program, naplnili zážitkem. Aby, i když není specialista na dané období, odcházel z koncertu obohacen a případně si ještě doma hledal informace o tom zajímavém skladateli, nebo aby si přečetl slovo k programu, na které v sále neměl čas. Ráda dělám dramaturgii tak, aby se v programu našel dostatek místa pro prožití emocí. S oblibou zapojuji mluvené slovo či barokní gestiku, nějaký pohyb, tanec. Chceme hrát hudbou minulosti v současném světě, pro současného člověka a největší satisfakcí je, když jsou jak muzikanti, tak posluchači spokojení.

V tvých projektech bývá silná právě i mimohudební rovina – práce s textem, tancem, scénickým kontextem. Jak důležitý je pro tebe „příběh“ koncertu?  

Velice! Asi je to tím, že jsem byla od malička obklopena nejen hudbou. Naše maminka nám vštěpovala lidové zvyky a tance. Často jsme tančili a hráli divadlo. Repertoár se měnil podle liturgického období, ať už to byl masopust, letnice, advent, nebo jako teď – svatý Ján. Láska k té rozpohybované hudbě, k tanci a k divadlu ve mně zůstala. Gesta a postoje, které jsem obdivovala už jako malá na barokních sochách, vidím dodnes na našich koncertech.

Jsi synonymem interpretky staré hudby. Vím ale, že jsi konzervatoř absolvovala s Nielsenovým koncertem a i dnes občas zabrousíš k současné hudbě nebo jazzu. Řekni mi prosím víc o spojení Jana Semerádová a hudba 20. a 21. století.  

Nielsenův koncert, ten jsem úplně zbožňovala. Ta jeho upovídanost a hravost! Asi nebude náhoda, že jsem se právě jím loučila s konzervatoří. Půlka rodiny z matčiny strany totiž žije v Dánsku. Láska k hudbě 20. století, a zvláště k té soudobé, mi zůstala, protože je s ní neodmyslitelně spjata improvizace, stejně jako s hudbou předromantickou. Hodně mě obohatilo společné muzicírování s fenomenálními muzikanty, jako jsou Stano Palúch nebo Marcel Comendant z etnojazzového tria Pacora. Spolupracovali jsme na několika srdečních projektech. Ráda vzpomínám především na program s názvem Přeznívání, kde se baroko krásně oblékalo do jazzového hávu, aniž by mu to nějakým způsobem uškodilo. Tam jsem zjistila, že barokní flétna nemá limity omezené letopočtem, z čehož čerpám dodnes.

V našem nedávném projektu Cachua Serranita, v netradičním obsazení s cimbálem, violonem, zpěvem, houslemi a rozličnými flétnami jsme si dovolili ulítnout do krajin improvizace. Z not už téměř nehrajeme, necháváme se nést hudbou tradovanou, ovlivněnou folklórem, přesahující hranice zemí a kontinentů.

Před několika lety jsme měli možnost uvést s Collegiem Marianum na Pražském jaru v premiérách flétnový koncert od Jirky Gemrota a Sonátu od Honzy Ryanta Dřízala. Měla jsem skvělý pocit z toho, že nejsme odkázáni jen na interpretaci barokních a klasicistních skladeb, ale že můžeme svými nástroji promlouvat k publiku jazykem současného autora. Nejvíc mě na tom baví právě proces zrodu, kdy autorům na traverso hraju a ukazuju, co všechno z něj lze vyloudit a jaké další možnosti, jež dávní skladatelé nestihli využít, tento nástroj ještě skýtá.

Máš při tolika projektech ještě prostor být „jen interpretkou“, bez dramaturgické odpovědnosti? Potřebuješ tenhle typ svobody?  

Co se týče „dramaturgických prázdnin“, těch mám během roku docela dost. Často si užívám koncerty v zahraničí, které nemusím chystat, nemusím je řídit. Při sólovém hraní s cembalem, continuem nebo v rámci hostování u jiných souborů se mohu plně soustředit na roli interpretky. Ale popravdě: nejlíp se cítím v mém ansámblu, v Collegiu Marianum. Tam jsme všichni napojeni na jednu vlnu, rozumíme si jak hudebně, tak lidsky. Promítá se to pak do našeho společného muzicírování. Vždycky se mi po nich stýská, když se nějaký čas nevidíme… 

Co pro tebe osobně znamená okamžik koncertu? Je to spíš soustředění, kontrola, nebo naopak chvíle, kdy můžeš všechno pustit? 

Strašně ráda bych se na koncertech nechala jen tak unášet, pustit všechno z hlavy, nechat promlouvat pouze emoce. Ne vždycky je to ale možné. Zvlášť když něco premiérujeme a nemáme to ještě pod kůží. Někdy je potřeba nastavit ten správný koktejl emocí, koncentrace a inspirace, hrát přirozeně, jako by to bylo poprvé, a hrát naplno, jako by to bylo naposled. Jde mi o to, aby nebyly slyšet ty hodiny, měsíce, vlastně roky přípravy. Jsem koncertní typ a spousta věcí mě spontánně napadne před publikem, pod tlakem trémy. Naštěstí je to ta zdravá tréma, popichující k dobrému výkonu.

Co tě po tolika letech ve staré hudbě stále dokáže překvapit? Přichází to spíš zvenčí, nebo zevnitř při samotném hraní?  

Někdy se podivuji, že ze studnice hudby minulosti nebylo zdaleka všechno vyčerpáno, stále nás překvapuje nějakými novými objevy. My jsme ale vlastně nadšení, i když hrajeme nějakou skladbu posté. Pořád tam nacházíme takzvané „note d‘oro“, tedy zlaté noty, jak by svého času zvolal barokní loutnista Antonín Losy z Losintalu, když narazil na jímavou harmonii nebo zajímavé spojení. No a já se vlastně dost často dojímám. Jak ostatně nabádal sám Carl Philipp Emmanuel Bach: Hudebník nemůže dojmout ostatní, aniž by byl sám dojat…

Foto: Petra Hajská, Petr Chodura, archiv KlasikaPlus.cz

Facebook X E-mail WhatsApp