První premiérou operní sezony Divadla F. X. Šaldy se 17. října stala opereta Orfeus v podsvětí od Jacquese Offenbacha. Dirigoval ji šéf liberecké opery Karol Kevický a na hudebním nastudování se podílel také dirigent Jan Mikoláš. Liberecké divadlo přináší vizuálně zábavný, byť lehce přímočarý scénický tvar v režii Lindy Hejlové Keprtové.

Jacques Offenbach zkomponoval svoji nejslavnější operetu jako parodii na klasické tragické opery s antickým námětem, zvláště na Gioacchina Rossiniho a Christopha W. Glucka, jehož nejslavnější árie je v díle citována. Libreto pochází od Ludovica Halévyho, za pozdějšími úpravami stál Hector-Jonathan Crémieux. Opereta byla především politickou satirou na Francii v období vlády Napoleona III. Premiéru měla 21. října 1858 v divadle Théâtre des Bouffes-Parisiens. Prvotní pohoršení brzy přispělo k zájmu veřejnosti, který Offenbacha, jako hudebního podnikatele, zachránil před krachem. V roce 1874 skladatel dílo přepracoval pro početnější orchestr a přidal nové baletní scény s vlastní předehrou, jež se odlišuje od inscenátory preferované „vídeňské“ předehry z roku 1860 od Carla Bindera.

Hudební verze z roku 1874 je barvitější a propracovanější, ale klade větší nároky na hudební aparát, jak co do obsazení orchestru, tak ohledně náročnosti partů. První verze je naopak skromnější, patrně z tehdejších ekonomických důvodů. Liberecký soubor sáhl po původní verzi. Z hlediska obsazení se toto rozhodnutí zdá být spíše „z nouze ctností“. Do libereckého nastudování jsou totiž obsazeni také dva činoherci, kteří by se museli v pozdější verzi díla potýkat s ještě náročnějšími party.

Před premiérou se konal tradiční dramaturgický úvod, který byl z velké části utvořen rozhovorem s Davidem Uličníkem, představitelem Pluta. Následkem špatného ozvučení nebylo paní dramaturgyni v lidmi přeplněném foyer slyšet, což je zde bohužel dlouhodobým problémem.

Režijní uchopení Lindy Hejlové Keprtové je tradičně velmi volné z hlediska respektu k námětu. Těžko posoudit, nakolik veškeré změny skutečně souzní s potenciálem obraznosti Offenbachovy operety a nakolik jsou jen odrazem jejího vlastního vidění světa. Neméně závažným problémem inscenace je to, že se odklání od principu satiry, která by ve svých soudech měla být rovnoměrná. Režijní uchopení libereckého Orfea se však spokojilo s prostým moralizováním předem určeného viníka. Sofistikovanou satiru námětu mění v lehce prvoplánovou kritiku současnosti.

První i druhý blok inscenace otevírá řízný monolog Jeana Styxe (Petr Jeništa), v němž vtipně reaguje na diváky, orchestr i současnou politiku – tento plán aktualizaci dobře snesl. Přichází Veřejné mínění (Martin Stránský) a skrze navlečení paruky a stržení svého umělého kníru vlastně pojmenovává jednotící téma inscenace; nesourodost vnější „fazony“ a toho, co se skrývá pod ní. Problematickým se jeví až to, když divákovi vysvětlí celou svoji motivaci polopatickým způsobem, kterým mu de facto podsouvá, proč jím má opovrhnout. A tak dochází k velkému paradoxu; tvůrci kritizují manipulativnost médií postupem, který sám hraničí s manipulací. Tento rys prostupuje takřka všemi dialogy. Takovou míru psychologizace má asi tak nějaké dětské představení, kde Kašpárek vysvětlí dětem, že je hodný. Ano, jsme v žánru operety, která to ze své podstaty snad i snese, ale je třeba takto diváka podceňovat?

Zpracovat Veřejné mínění coby obraz sociálních sítí, je jinak velmi příhodné. Tvoří veřejné mínění dnešních dní, jež si vytváříme coby nástroj manipulace s realitou, který si pak žije vlastním životem. Jedinou výtkou je, že původní Veřejné mínění je bytostně spjaté s „námi“, zato sociální sítě jsou více vykresleny jako jakýsi abstraktní živel „mimo nás“. A tak je potřeba dát pozor, aby vina nebyla shazována na „kohosi“, ale na naše společenství.

Nejviditelnější aktualizaci asi tvoří efektní televizní soutěž „I bohové mají talent“ v závěru operety a vůbec samotné, paní režisérkou přepsané dialogy. Próze by slušela hojnější míra dramaturgie, občasné prohození slov jako „dezinformace“ či „AI“ působí prvoplánově. Promluvy chvílemi zavání seriálovou banalitou (Jupiter tázající se Pluta „Tak jsi přišel?“, když sám vidí, že se jeho bratr dostavil aj.). Sborové zvolání „I bohové chtějí like“ poněkud zaspalo dobu, „likeové“ šílenství kolem Facebooku je přece leta passé. Jádro problému sociálních sítí se dnes posunulo do zcela odlišných rovin.

Samostatnou kapitolou by mohl být mělký humor na způsob frašky, uvozující se například orální souloží a nutností „otřít si po ní“ obličej kapesníkem, či obrovským zlatým „hovnem“, které se na scéně objeví s baletícími mouchami. Ve velké míře je v inscenaci zastoupena bezdůvodná nahota a sexistické vtipy. Vlastní Offenbachovo dílo je v humoru poněkud rafinovanější.

Režie se naproti tomu vyznačuje velkou mírou obrazivosti a obratnou prací se znakovostí. Velmi vtipně je zvoleno charakterizující gesto pro každou z postav – ať už je to „vapování“ v případě Eurydiky (Veronika Kaiserová), víno „z plasťáku“ a sluchátka u Orfea (Dušan Růžička) či pudr Venuše z podsvětí (Lívia Obručník Vénosová). Z tohoto hlediska je zdařilá také scéna s laxním Orfeem, který dorazí do podsvětí i se svou vanou. Aranžmá sboru a skupiny bohů vyniká silnou dynamikou, což je devízou snad všech inscenací Lindy Hejlové Keprtové. 

Scénografie (Michal Syrový) vytváří prostor, nabývající smyslu jednáním postav. Obrovský plakát Orfea, jímž je byt manželského páru vytapetován, velmi vtipně tematizuje. Možná by ale prospělo kontrastnější odstínění podsvětí od světa lidí. Kostýmy (Tomáš Kypta) jsou barevně pestré a umocňují charakterizaci i sociální zařazení postav. Bohové jsou oděni v pyžamech, otázkou zůstává, proč jsou všechna stejná.

K inscenování byla zvolena již zmíněná verze s extrémně rychlými tempy. Ta neodpovídají českému překladu, což bylo na úkor srozumitelnosti textu. V rámci premiéry také několikrát došlo k rytmickým divergencím. Co se pěvecké úrovně týká, dominovala jí vynikající Veronika Kaiserová s výkonem, který měl půvab a styl. Pro Veroniku Kaiserovou je tato role zajímavým stupňem směrem k její pěvecké zralosti. Solidní pěvecký výkon předvedl také Dušan Růžička v roli Orfea, který byl uvěřitelný i po herecké stránce. Ve dvou citacích Gluckovy árie předvedl moc hezký falzet. Pěvecky na místě a s patřičnou úrovní byly též Diana Elišky Minářové, laureátky pěvecké soutěže v Karlových varech, a Lívia Obručník Vénosová coby Venuše. Ta navíc prezentovala také znamenitý a pro ni nezvyklý komediální výkon, potvrzující její uměleckou všestrannost. Pluto Davida Uličníka neurazil ani nenadchl, v jeho výkonu je spíše znát muzikálová průprava. Pavel Klečka jako Jupiter navzdory snaze posunout inscenaci z operetního balastu zůstal svým výkonem v klasické operetě – dikcí i hereckým projevem. Ocenit lze také výkon Elišky Bröcklové jako Cupida, jejíž hlas není dosud příliš silný, ale je líbezný a prokazuje dobré vedení. Vedení sboru, který zde stojí spíše v pozadí, se ujal Tadeáš Tulach.

Speciální téma tvoří postavy, které byly v libereckém nastudování obsazené činoherci. Výkon herecky znamenitého Petra Jeništy bylo možné ještě skousnout, neboť zpíval jako činoherec a své nedokonalosti dokázal převést ve vtip. V případě Martina Stránského můžeme mluvit o standardním hereckém výkonu v komické úloze, ale z pěveckého hlediska to bylo na mnoha místech, jednoduše řečeno, už přes čáru. 

Závěrem nutno říci, že liberecké divadlo uvedlo pestrou inscenaci, jejíž forma převážila nad sdělením. Tvůrci nakládají s relacemi k dnešku způsobem, který téměř brání tomu hlavnímu, totiž odvyprávění příběhu odcizeného manželského páru. V nánosech samoúčelných a urputně hledaných narážek na skutečnost našich dní jako by se vytrácelo hlubší téma. Tázání se po příčině nudy, vedoucí k rozpadu mezilidských vztahů, je rozmělněno ve znamení parodizace soudobých trendů a lascivního humoru s výkaly a nahotou. Je skutečně třeba zahltit předlohu takovou mírou fabulace, jež může být sama o sobě zajímavá, ale vůči libretu postrádá opodstatnění? Nebylo by možná přijatelnější vytvořit si autorskou inscenaci vypovídající o tom, co chci sdělit, přímo, a nechat si až na jejím základě složit hudbu?

Zatímco u jiných titulů, kde se výpověď paní režisérky kromobyčejně tknula s tématem, jako byly Poulencovy Dialogy karmelitek či Myslivečkovo oratorium Adam a Eva, zde lze těžko hledat hlubší souvislosti mezi zpracovávaným dílem a režijní koncepcí.

Foto: Daniel Dančevský

Facebook X E-mail WhatsApp