Sopranistka Veronika Kaiserová spolupracuje například s Národním divadlem moravskoslezským i s divadlem stejného jména v Praze, vedle toho se také věnuje interpretaci současné klasické hudby a koncertní činnosti. Je držitelkou řady ocenění – vyznamenala se mimo jiné jako finalistka Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Od svých uměleckých začátků zároveň spolupracuje s libereckým Divadlem F. X. Šaldy, kde nyní ztvární Eurydiku v Offenbachově jiskřivé operetě Orfeus v podsvětí. Její premiéra se uskuteční 17. října a zejména jí se věnuje rozhovor s pěvkyní uskutečněný pro portál KlasikaPlus.cz.

Veroniko, váš pěvecký projev se typicky vyznačuje užíváním kolaturního principu. Jak u vás funguje hlasová hygiena, v čem spočívá udržování vašeho umění?

Udržování pěvecké kondice vnímám jako komplexní záležitost. Především mám pocit, že moje studium zpěvu neskončilo získáním vysokoškolského titulu. I při náročném divadelním provozu se snažím dál vzdělávat, pracovat na sobě a zdokonalovat svou techniku. Člověk se podle mě nemůže přestat rozvíjet, pokud chce ve své profesi růst. Důležitá je pro mě také celková fyzická kondice, kterou se snažím udržovat pravidelným sportováním. V dnešní době to považuji za stále podstatnější, protože opera už dávno není jen o tom, že se pěvec postaví na forbínu a zpívá. Jevištní aranžmá bývá často fyzicky velmi náročné a člověk musí zvládnout nejen pěveckou, ale i pohybovou stránku role. Díky dobré kondici se mi snad daří působit na jevišti tak, jako by mi zpívání nezpůsobovalo žádnou námahu, i když mám třeba zrovna nohu za hlavou nebo běhám po jevišti v plném nasazení. (smích)

Pokud jde o koloratury, myslím, že mám od přírody poměrně pohyblivý hlas, takže mi jejich zvládání jde vlastně tak nějak přirozeně. Sama sebe ale vnímám spíše jako lyrický soprán s možností koloratury než jako čistě koloraturní sopranistku. Koloratury jsou pro mě jedním z prostředků pěveckého vyjádření, nikoli jedinou charakteristikou mého hlasu.

Jste držitelkou ceny Liberecké Thálie z minulého i letošního roku, jíž tradičně volí diváci. Tu letošní jste obdržela za souhrn svých rolí v libereckém divadle. Která z nich vás nejvíce těší a proč?

To je pro mě poměrně těžká otázka, protože mám ve zvyku si každou svou roli zamilovat a každá mi přináší něco jiného. Když se ale pokusím výběr zúžit na minimum, musím jmenovat dvě role, respektive dva tituly, které už bohužel nejsou na repertoáru. Jako první jmenuji Dialogy karmelitek a roli Constance. Byla mi blízká svou povahou, protože v celém tom tragickém příběhu představovala takové slunce, záblesk naděje a radosti, který mě na ní nesmírně bavil a dojímal. Jako druhé zmíním Myslivečkovo oratorium Adam a Eva, ve kterém jsem zpívala Anděla spravedlnosti. Užívala jsem si tam možnost vlastního zdobení v rozsáhlých da capo áriích a celé zpracování jsem vnímala jako výjimečné jak po hudební, tak režijní stránce. Obě inscenace mi zůstávají velice blízké, stejně jako celé liberecké divadlo, kde od roku 2019 dostávám krásné příležitosti, díky nimž jsem jako umělkyně vyrostla. Moc si vážím toho, že tu mohu působit v tak pestrém repertoáru.

V liberecké West Side Story ztvárňujete roli Marie, za níž jste obdržela Libereckou Thálii v minulém roce. V Bernsteinově muzikálu se mísí klasická operní forma s principy jazzu a populární hudby, což vyžaduje komplexní pěvecký výrazový přístup ke všem těmto složkám. Bylo pro vás nastudování Marie obtížné? Čím vás obohatilo?

Nastudování Marie představovalo asi zatím největší výzvu, které jsem čelila. Kromě pěvecké složky je tu totiž i velké množství mluveného slova, což pro operní pěvkyni není úplně běžné. Když jsem roli dostala, měla jsem s mluveným slovem jen omezené zkušenosti. Hodně mi s ním pomohl kolega Petr Jeništa, který v inscenaci ztvárňuje roli Doktora. Jeho rady mi pomohly k tomu, aby můj projev působil co nejpřirozeněji a herecky uvěřitelně. Přijde mi mimochodem úsměvné, že ve třech ze čtyř případů, kdy jsem na jevišti mluvila, se moje postava jmenovala Marie! (smích)

Pěvecká stránka pro mě byla o něco méně náročná, mimo jiné díky jasné představě pana dirigenta Paola Gatta, který chtěl, abych Marii zpívala klasickou pěveckou technikou. Zároveň jsem ale cítila, že v některých situacích, třeba ve vyhroceném duetu s Anitou, si samotná dramatická situace žádá trochu jiný hlasový výraz. Člověk přirozeně zapojí více hrudního rejstříku i ve vyšších polohách, aby hádka působila přesvědčivě a měla potřebnou energii. Právě hledání rovnováhy mezi pěveckou technikou a přirozenou dramatičností mě na té roli nejvíc baví.

Vedle provedení klasických titulů se věnujete interpretaci soudobé klasické hudby, například jste ve světové premiéře provedla kantátu Tempus Iuvenis od Jana Vičara v roce 2019. Má interpretace této hudby nějaké speciální požadavky na váš hlas?

Přestože má soudobá hudba svá specifika, základem zůstává stále stejná pěvecká technika. Mění se především nároky na hudební představivost, rytmickou přesnost a intonační jistotu. Její interpretace vyžaduje obrovskou dávku koncentrace a často zavádí zpěváka do opravdu exponovaných poloh. Já ale „soudobku“ zpívám ráda právě proto, že mě v těchto dovednostech neustále posouvá. Myslím, že mi při jejím studiu pomáhá také průprava z houslí, díky níž mám poměrně dobře vycvičený sluch. A největší paradox? Ještě na konzervatoři jsem prohlašovala, že soudobou hudbu nikdy zpívat nebudu, a dnes ji zpívám docela často. Takže nikdy neříkej nikdy. (úsměv)

Dříve jste také účinkovala v open air projektu s Dvořákovou operou Rusalka pod záštitou Opera studia Praha, kde jste ztvárnila roli Kuchtíka. Trendem současného scénování je tak zvané imerzivní divadlo. Oslovuje vás takový typ produkce, anebo upřednostňujete divadlo typu kamenné budovy, tedy tak zvané „kukátko“?

Imerzivní divadlo mě určitě oslovuje a ráda bych si někdy vyzkoušela i takový typ produkce z pozice účinkující. Zatím s ním mám zkušenost především jako divačka. Nedávno jsem měla možnost navštívit Deník Anny Frankové v Jihočeském divadle a byl to naprosto úžasný zážitek, který můžu vřele doporučit. Oslovují mě ale i site-specific projekty, kdy se představení odehrává v prostředí, které mu dodává další rozměr. Právě taková je podle mě Rusalka na Vysoké, která vrací Dvořákovu operu na místo jejího vzniku a má své neopakovatelné kouzlo. Inscenace se těší diváckému zájmu už několik sezon, takže pokud jste ji ještě neviděli, určitě doporučuji se na ni vypravit.

Účinkovala jste jak v klasických operních zpracováních stavějících na tradici, tak v současných, aktualizovaných nastudováních. Má způsob zpracování vliv na vaši práci? Preferujete spíše současnější, anebo klasičtější pojetí? Jak je na tom Orfeus? Reprezentuje ve vašich očích spíše klasický, či soudobý inscenátorský přístup?

Nemyslím si, že bych vyloženě preferovala klasická, nebo naopak moderní zpracování. Pro mě je nejdůležitější, aby mi režijní pojetí dávalo smysl a nebylo jiné jen proto, aby šokovalo nebo za každou cenu provokovalo. Obojí má podle mě v divadelním světě své místo. Rozumím tomu, že někteří diváci dávají přednost tradičnějším inscenacím a myslím, že je důležité, aby si každý mohl vybrat, co je mu blízké. Zároveň je ale důležité, aby divadlo zůstávalo živým uměním, které dokáže reagovat na současnou společnost a otevírat aktuální témata. Proto mi přijde škoda, když lidé modernější inscenace zavrhují už dopředu, aniž by jim vůbec dali šanci. Libereckého Orfea v podsvětí bych v tomto ohledu zařadila spíše k soudobému inscenačnímu přístupu.

V liberecké inscenaci Orfea v podsvětí ztvárníte roli rozmarné Eurydiky. V čem vás tato postava oslovuje?

Oslovuje mě na ní především to, že takovou postavu jsem ještě nehrála. Eurydika je v našem pojetí pěkně rozmazlená a protivná holka, která má ráda hlavně samu sebe a potřebuje být za každou cenu středem pozornosti. Ke kladné hrdince má tedy docela daleko, a právě to mě na ní baví. Můžu si rozšířit výrazové portfolio a vyzkoušet si zase trochu jiný typ postavy. Její charakter si na jevišti opravdu užívám, i když v běžném životě s Eurydikou moc společného nemám. Protivná jsem snad jen tehdy, když mám hlad, jinak jsem vcelku usměvavá a pohodová holka. Tedy aspoň doufám! (smích)

V čem bude podle vás liberecké zpracování jiné, specifické? Jaká je spolupráce s kolegy, případně s Dušanem Růžičkou, který ztvárňuje Orfea?

Myslím, že specifické na našem libereckém Orfeovi v podsvětí je především jeho současné pojetí a jasná myšlenka. Nejde o klasické zpracování, ale to podle mě vůbec není na škodu, spíš naopak. Offenbach už ve své době prostřednictvím této operety s nadsázkou komentoval tehdejší společnost a její konvence. Myslím, že je skvělé, když na tuto satirickou rovinu navazuje i naše inscenace a přenáší ji do současnosti. Společnost se proměňuje a s ní i témata, na která má smysl upozorňovat. Režisérka Linda Hejlová Keprtová v naší inscenaci pracuje hlavně se sociálními sítěmi a médii. Ta jsou dnes plná protichůdných informací a dezinformací a na sociálních sítích zase vidíme nejrůznější hesla jako #happyfamily, #couplegoals nebo #lovemyman. Jenže obraz, který lidé prezentují navenek, často vůbec nereflektuje to, co se skutečně odehrává za zavřenými dveřmi. Myslím, že Linda svou režií krásně nastavuje společnosti zrcadlo, a právě proto mi tohle pojetí dává smysl.

Spolupráce s kolegy je fantastická. Sešla se tu skvělá parta lidí – zkrátka #dreamteam (úsměv) – a to je vždycky výborný základ. S většinou kolegů se už dobře znám, což platí i o Dušanovi Růžičkovi, takže je naše spolupráce naprosto přirozená a hladká.

Pojetí manželského páru v podání Jacquese Offenbacha se vymyká ideálu antické báje, manželé si vzájemně zahýbají, jejich vynucená odluka je pro oba spíše úlevou. Vypovídá to podle vás něco o moderní době?

Myslím, že Offenbach si z lidských vztahů a manželství trochu „utahuje“, ale právě proto je jeho pohled stále aktuální. Ideál velké, věčné lásky se v běžném životě ne vždycky potkává s realitou a lidé si někdy dokážou po letech společného soužití celkem přirozeně lézt na nervy. (úsměv) Nemyslím si ale, že by to byla výpověď jen o moderní době. Spíš se ukazuje, že lidská povaha se za ta staletí zase tolik nezměnila. Často slýchávám, že dříve lidé vztahy opravovali, zatímco dnes je příliš rychle zahazují. Možná se ale změnilo spíš to, co jsme ochotni ve vztahu tolerovat a jaké možnosti máme, když v něm nejsme šťastní. Dříve hrály mnohem větší roli společenské konvence a očekávání okolí, dnes si snad víc uvědomujeme, že vztah nemusíme udržovat za každou cenu jen proto, že se to od nás očekává. Nemyslím si, že to nutně znamená, že si vztahů vážíme méně, možná o nich dnes máme jen trochu jinou představu, a právě v tom podle mě spočívá jeden z hlavních rozdílů mezi minulostí a současností.

Co dalšího vás vedle Eurydiky čeká v této sezoně?

Letos mě čeká opravdu pestrá sezona, z čehož mám velkou radost. V té minulé šla totiž do derniéry řada inscenací, ve kterých jsem napříč divadly účinkovala, a některé tituly se bohužel nehrají příliš často. O to víc si vážím příležitosti nastudovat nové role a zase se posunout dál. Teď se mílovými kroky blížíme nejen k premiéře Orfea v podsvětí v Liberci, ale také k premiéře West Side Story v Ústí nad Labem. V zimě se pak vrátím do libereckého divadla, kde nastuduju roli Frasquity v nově připravované inscenaci Carmen, a zároveň mě čeká debut v Jihočeském divadle v roli Donny Anny, což považuji za jeden z vrcholů sezony, protože tato role patří k mým vysněným. Ve Státní opeře se nově představím jako Víla v Humperdinckově Jeníčkovi a Mařence. Na jaře se vrátím do ústeckého divadla, kde nastuduju roli Musetty a sezonu zakončím v Národním divadle moravskoslezském, kde budu součástí premiéry Mrtvých očí v roli Arsinoé.

A tradiční otázka na závěr: Máte nějakou vysněnou roli, jíž byste chtěla někdy v budoucnu interpretovat?

Takových rolí je určitě víc. Obecně mám moc ráda Mozarta a vždycky jsem měla pocit, že jeho hudba mému hlasu sluší. Mozartovy opery považuji za důležitou součást pěveckého vývoje, paradoxně se mi ale mozartovské role v dosavadní kariéře spíš vyhýbaly. Tak třeba se mi to teď s Donnou Annou konečně podaří prolomit. (úsměv) Moc ráda bych si také znovu zazpívala Zuzanku z Figarovy svatby, která je mi blízká už od studií a někdy v budoucnu bych si chtěla splnit sen v podobě Violetty z Traviaty.

Foto: archiv NDM, archiv KlasikaPlus.cz

Facebook X E-mail WhatsApp