Dvořákova síň se v úterý 13. října stala útočištěm sborového zpěvu. Pražský filharmonický sbor spojil své síly se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, sedmi amatérskými sbory, dětským sborem i zpěváky z řad široké veřejnosti. Smyslem tohoto nevšedního setkání se stala slavná kantáta Carmina Burana, jejíž otěže vzal do rukou sbormistr a dirigent v jedné osobě Lukáš Vasilek. Sólových partů se ujali sopranistka Veronika Rovná, tenorista Daniel Matoušek a barytonista Svatopluk Sem. 

Cantiamo! Tak se nazývá projekt, který se uskutečnil úterního večera v Rudolfinu. Z jeho názvu je patrná výzva ke společnému zpěvu – Zpívejme! Pražský filharmonický sbor otevřel tuto možnost celkem sedmi českým amatérským sborům, mezi něž patří Bohemiachor, Canti di Praga, Česká píseň Plzeň, Punkt, Subito, mužská vokální skupina Vosk a dětský sbor Kajetán. Ke společnému dílu se zároveň mohl přihlásit takřka kdokoliv, kdo je nadšeným zpěvákem, zakoupil vstupenku v kategorii „zpěvák“ a naučil se svůj part. Balkónová místa ve Dvořákově síni tak obsadila téměř pětistovka zpěvaček a zpěváků, kteří spolu s orchestrem početně vyvažovali publikum v sále. Účast na koncertě se tak stala nevšedním zážitkem, kdy se hranice mezi interpretem a posluchačem alespoň na jeden večer téměř rozplynula.

Lukáš Vasilek vydal pokyn k roztažení plachet a s prvním nadechnutím pěveckých plic se dala do pohybu obrovská plachetnice, která vyplula na divoké moře s názvem Carmina Burana. Než naplno opustím obrazná přirovnání, představme si na chvíli, že dirigent opravdu drží v rukou kormidlo lodi, která se plaví neúprosně vpřed, podobně jako se otáčí kolo osudu, o němž se zpívá v úvodní části O Fortuna slavné kantáty Carla Orffa. Zpočátku se vlny ještě bouřily a zpěváci se místy ve druhé části Fortune plango vulnera ocitali mírně za gestem dirigenta. Nicméně vody se brzy umoudřily a plavidlo nasadilo správný směr.

Nevídaný počet účinkujících umožnil jedinečnou práci s dynamikou v prostoru. První takty tak posluchače strhly masou zvuku, zatímco třetí část Veris leta facies vyzněla až překvapivě křehce. Některé úseky totiž byly svěřeny pouze Pražskému filharmonickému sboru, a dynamická škála večera tak sahala od komorního projevu jednotlivce až po opojení zvukem, který dokázal zaplnit Dvořákovu síň téměř k prasknutí. Vasilek se tak ocitl před nelehkým úkolem. Kromě počtu zpěváků, které bylo nutné ukočírovat, je třeba podotknout, že Orffovo dílo je nesmírně náročné díky častým změnám tempa i taktů. Vasilkova dirigentská gesta však byla natolik čitelná, že dokázal celé dílo udržet pevně pohromadě. Navíc se vyvaroval zbytečných pauz mezi jednotlivými částmi a bylo patrné, že dokonale zná nejen partituru, ale i samotný text. Po celou dobu tak vedle taktování deklamoval středověké verše společně se sbory.

Převážná většina sólových partů je svěřena barytonistovi. Zde bych si dokázala představit angažovanější výkon. Svatopluk Sem je spolehlivým zpěvákem s perfektní výslovností, rozumět mu tedy bylo každé slovo. Ne vždy však bylo zřejmé, co se za nimi skrývá. Výraznější charakterizaci přinesl vstup Daniela Matouška. Ten ke svému vystoupení přistoupil mimořádně citlivě. Nutno podotknout, že tenorová árie je napsána s až důmyslnou obrazností. Nejen pěvecký part, ale také orchestr pomáhají vykreslit tragikomický osud labutě, která skončila na rožni. Matoušek se do této role ponořil naplno a dokázal ji předat s citem pro detail. Vedle muzikality bylo patrné také pečlivé promyšlení výrazu a poctivá práce s textem. Cítím, že je nejen neobyčejně talentovaným muzikantem, ale že se do jeho výkonu propisuje také pracovitost a skutečný zájem o obor.

Jako by na chvíli „nakazil“ také svého souputníka, a tak následující část Ego sum abbas Cucaniensis ožila i v osobě Svatopluka Sema. Barytonista se poté ještě blýskl v árii Dies, nox et omnia, která na zpěváka klade vysoké nároky. Je nucen vystřídat hned několik různých rejstříků, při čemž si Sem počínal výborně. Mezi jednotlivými polohami dokázal přepínat pružně a jeho hlas si uchoval nosnost i v pasážích využívajících hlavový rejstřík.

A konečně, sopránové árie byly svěřeny hlasu Veroniky Rovné. Jen těžko si lze představit vhodnější hlasovou typologii. Veronika podává zpěv s takovou samozřejmostí, jako by jí v cestě nestála jediná překážka. V rámci svých výstupů předvedla hned několik poloh svého hlasu, od sametového pohlazení po jiskřivé zazvonění ve výškách. Ačkoliv disponuje silným a pevným hlasem, v části In trutina jej dokázala ztenčit do téměř niterné podoby a její vklad skutečně chytil za srdce.

Publikum, ocitající se tentokrát v nepatrné menšině, odcházelo nadmíru spokojeno. Myslím, že každý toho večera cítil, že byl součástí něčeho výjimečného. Potenciál, který projekt nabízel, se podařilo Lukáši Vasilkovi využít naplno, a interpretace tak nabídla hned několik rovin. Zajímavým způsobem pracovala se zvukem, který se nejen pohyboval prostorem, ale zároveň proměňoval své mnohotvárné barevné odstíny. Byli jsme svědky strhujících momentů, ale také zcela intimních nálad, a tak hodina utekla bůhvíkam. Posluchač se sotva stačil pohodlně usadit a už znovu povstával, aby účinkující odměnil bouřlivým potleskem. 

Foto: Jan Kantor

Facebook X E-mail WhatsApp