Pražští symfonikové pod taktovkou Andreje Borejka nabídli ve dnech 21. a 22. října večery plné kontrastů, virtuozity i hlubokého zamyšlení. Beethovenův První klavírní koncert svěřili mladičké klavíristce Alexandře Dovgan. Skutečné těžiště programu však spočívalo v Patnácté symfonii Dmitrije Šostakoviče, díle, které dodnes fascinuje svou mnohoznačností i odzbrojující upřímností. Smetanova síň Obecního domu tak přihlížela výkonům, v nichž se technická brilance přirozeně snoubila s hudební zralostí.

Hrdě do boje vtrhli Pražští symfonikové s předehrou k opeře Vilém Tell. Nesporně nejikoničtější dílo Gioachina Rossiniho dramaturgicky zapadlo do konceptu večera dokonale. Na pointu si však budeme muset počkat až do závěru tohoto textu. Již v úvodu se ukázalo, jak velice záleží na kvalitě a píli každého člena orchestru. Rossini totiž hned několikrát vystavuje jednotlivé hráče napospas posluchačské pozornosti. Tentokrát připadl úkol violoncellům. Koncertní mistr Miloš Jahoda se tak během skladby několikrát dostal ke slovu a jeho sólové vstupy potvrdily profesionalitu tohoto tělesa. Několikrát se v úvodu doslova zakouřilo od smyčců, a orchestr tak odstartoval večer s dravou energií. Slibnější vykročení za příběhem hudebních hrdinů si šlo jen stěží představit.

Klavírní koncert C dur je dílem mladého Beethovena, který teprve hledá vlastní hudební jazyk. V té době se snaží prosadit nejen jako skladatel, který má světu co sdělit, ale také jako klavírní virtuóz. Výsledkem je mimořádně náročná skladba, která interpretovi nedopřeje mnoho odpočinku. Nic zde však nevyznívá samoúčelně. Muzikologové řadí koncert k vrcholům Beethovenova raného období, a posluchač se tak již setkává s autorem, jehož osobitý hlas začíná být zřetelně slyšet.

Po technické stránce byla Alexandra Dovgan téměř bezchybná. Otázkou však zůstává, nakolik se její pojetí potkalo s charakterem Beethovenovy hudby. Tvrdší úhoz, zřejmě motivovaný snahou rozeznít „déčkového“ Steinwaye ve Smetanově síni, místy narušoval jinak kultivovanou práci se zvukem. Obecně se navíc domnívám, že právě Smetanova síň není pro klavírní koncerty vždy ideálním prostorem. V lyrických plochách naopak Dovgan pracovala s barvou nástroje velmi vynalézavě. Diskanty zněly nosně, avšak bez ostrosti, a klavír dokázal v těchto okamžicích příjemně zazářit. Určité rozpaky ve mně naopak vyvolala kadence první věty, kde celek místy narušovala méně přesvědčivá práce s agogikou a ne zcela organické nakládání s časem v přechodových úsecích.

Nejsilnější byla v jejím podání bezpochyby druhá věta koncertu Largo. Zde nechala Dovgan naplno promluvit svou lyrickou stránku a dokázala se do hudby ponořit s odzbrojující upřímností. Zvukové nuance, kultivovaná práce s barvou, naprosto jistá technika i interpretka schopná nadhledu. Už od prvních tónů bylo patrné intenzivní espressivo, které si po celou větu zachovávalo přirozenost a nevynucenost. Větu uzavírá dlouhý trylek v dynamice piano. Když se zdálo, že už nelze ubrat ani o odstín více, dokázala jít Dovgan ještě dál, a přesto její hra bezpečně dosáhla i do posledních řad sálu. Takovou finesu si může dovolit pouze interpret, který má svůj nástroj dokonale pod kontrolou.

Závěrečnou větu uzavřela Dovgan v briskním tempu. Koncert je náročný nejen svým technickým aparátem, ale také rozsahem, který klavíristovi poskytuje jen minimum prostoru k odpočinku. Přesto působila po celou dobu naprosto suverénně. Ačkoliv devatenácté narozeniny oslavila teprve nedávno, její vystupování prozrazuje bohaté koncertní zkušenosti. Místo boje s obtížemi partitury si navíc evidentně užívala každou frázi i každý návrat orchestru. Publikum ji proto zaslouženě odměnilo bouřlivým potleskem a opakovanými výkřiky „bravo“.

Posilnění a odpočatí posluchači se vrátili do sálu, aby zažili pravého Šostakoviče. Poslední skladatelova symfonie nese na zádech číslovku patnáct, její durata je však více než trojnásobkem tohoto čísla. Jako by tato symfonie byla esencí skladatelova života. První věta výrazně neoklasicistního rázu zněla toho večera velmi hravě a bylo znát nasazení každého člena orchestru. Přestože je tato hudba plná drobných detailů, náhlých zvratů a pomrknutí směrem k posluchači, orchestr si po celou dobu zachoval takřka analytickou přehlednost a vnitřní tah. Bicí nástroje zde má na starosti na šest muzikantů, kteří do jednoho předvedli maximálně soustředěný a profesionální výkon. S referencí na Viléma Tella donutil Šostakovič některé posluchače naklonit se ke svému doprovodu a nenápadně mu zašeptat, zda tuto skladbu nehrál orchestr již na začátku koncertu. Kompozice je však zajímavá mimo jiné právě tím, že podobných odkazů obsahuje celou řadu. Kromě toho, že Šostakovič cituje sám sebe, pracuje také s motivy z některých Wagnerových oper.

Rozpustilosti bylo učiněno za dost a na řadu přišla věta druhá. Stále tepající smuteční pochod působí svou tíživou atmosférou mimořádně silným dojmem. Právě zde orchestr ukázal schopnost pracovat s dlouhými plochami a nepolevit ani v místech, kde skladatel záměrně šetří výraznějšími vrcholy. O to silněji pak zapůsobily okamžiky, kdy se hudba přece jen odhodlala k většímu emocionálnímu vzepětí. Andrej Borejko souzněl s estetikou Dmitrije Šostakoviče a dokázal udržet posluchače po celý čas v napjatém očekávání. Nepodléhal přitom pokušení zdůrazňovat efekt na úkor významu jednotlivých míst, a symfonii tak nechal promlouvat vlastní řečí. Napětí bylo možná natolik silné, že někteří v sále nevydrželi až do samotného závěru.

Domnívám se, že skladatelova poslední symfonie je hluboké dílo nabité náročnými emocemi, geniálními hudebními nápady a zralou kompoziční prací. Není však dílem okázalým, a proto možná nemusí oslovit každého. O to větší radost přináší ve chvíli, kdy se jej podaří interpretům uchopit s takovou mírou porozumění a trpělivosti, jakou mu dopřál právě Borejko s FOKem.

Foto: Petr Chodura

Facebook X E-mail WhatsApp