Kontratenorista Vojtěch Pelka se představil v Pardubicích již několikrát, dosud ale vesměs šlo o komorní koncerty pro užší okruh posluchačů. Na předposlední týden letošního října se s ním domluvila Komorní filharmonie a v rámci abonentních večerů vznikl pod taktovkou šéfdirigenta Vahana Mardirossiana impozantní průhled do světa postav, které v 18. století psal pro tehdejší kastráty Wolfgang Amadeus Mozart.

Oba pardubické koncerty 19. a 21. října navštívilo v Sukově síni Domu hudby kolem tisícovky lidí. V publiku byli ti, kteří Vojtěcha Pelku pozorně sledují už několik let, ale i tací, pro něž je vystoupení kontratenoristy stále něčím vzácným. A zaznamenal jsem ke svému překvapení, že někteří posluchači se s reprezentantem tohoto hlasového oboru setkali vůbec poprvé. Možná, že právě pro ty méně znalé byl zvolen název programu Andělský hlas hrdinů, lákající na prvky jisté nadpozemskosti a éteričnosti. Dramaturgie koncertu však byla velmi promyšlená a spíše než efemérní „andělskost“ vystoupila do popředí racionalita, kterou Wolfgang Amadeus Mozart při tvorbě pěveckých partů rozhodně neopomíjel. Vyplývala i z vlastního projevu Vojtěcha Pelky. Letos sedmadvacetiletý interpret sice působil jako osobnost obdarovaná výjimečnými dispozicemi, daleko podstatněji ale vynikla jeho schopnost s nimi uvážlivě a cílevědomě pracovat.

Ryze mozartovský večer sestavený ze čtyř operních a jedné koncertní árie, doplněný pěti předehrami v provedení orchestru, měl za úkol představit různorodost postav svěřených autorem pěvcům s vysokým hlasem. Vojtěch Pelka se toho nezalekl a přesvědčivě prošel na pódiu několikerou proměnou. V árii Sifara „Se il rigor d´ingrata sorte“ z opery Mitridate, re di Ponto udržel posluchače v pozornosti precizně propracovanými přechody, vyjadřujícími odhodlání bránit za každou cenu čest i v obtížné situaci. Gesta a pohyby pěvcova těla, zvyšující dramatický účinek zpěvu, ale paradoxně odkryly i nepatrné rezervy v barvách spodních poloh jeho hlasu. Netuším, zda to překvapilo i interpreta samotného, každopádně ve druhém výstupu, jímž byla árie Idamanta „Ah, qual gelido orro… Il padre adorato“ z opery Idomeneo, re di Creta vystihl kontrast mezi radostí a bolestí již zcela suverénně. Pevným ovládáním hlasu v četných tónových přesmyčkách si vysloužil první ovace vestoje ještě před přestávkou, když v jeho podání dozněla koncertní árie „A questo seno, deh vieni… Or che il cielo“, KV 374. To již bylo patrné, že před publikem stojí mladý muž, jenž ví, o čem zpívá, a umí textu dodat patřičný náboj citu. Pelka se přitom nespoléhá na vnější přitažlivost svého projevu, vyzbrojen skvělou technikou, zářící i v obtížných koloraturních pasážích, udivuje především mimořádným vnitřním zaujetím, jímž svůj výkon modeluje. To na mě působilo velmi sympaticky, stejně jako poznání, jak rychle pěvec vyzrává. Od oněch „malých“ adventních koncertů v Pardubicích, vystoupení se souborem Barocco sempre giovane, recitálu v Maršíkově na Klášterních hudebních slavnostech přes poutavé ztvárnění řady rolí v divadlech po celé republice jde sebejistě po správné cestě. Vzhledem k věku dozajista obdivuhodné.

Nemohu ale opomenout ani Komorní filharmonii Pardubice a jejího šéfdirigenta Vahana Mardirossiana. Když jsem je pozoroval při hře, cítil jsem z jejich vystoupení čirou radost. Mám opět opakovat, že Mozart je v tomto městě doma a že orchestr se i tentokrát s jeho notami laskal nejpříkladnějším způsobem? Dirigentův vklad k rozvíjení tradice je jednoznačný – ještě větší náročnost. Každá z předeher, jež v průběhu večera zazněly (Mitridate, re di Ponto, Idomeneo, re di Creta, Ascanio in Alba, La clemenza di Tito a Lucio Silla), představovala dokonale vybroušený kamínek úchvatného hudebního náhrdelníku. 

Ve druhé polovině večera se Vojtěch Pelka ujal provedení dvou árií předepsaných Mozartem pro roli, která se před pár lety stala v Moravském divadle v Olomouci jednou z jeho prvních větších jevištních zkušeností. Pro pardubický koncert byly z opery La clemenza di Tito vybrány árie Sesta „Deh, per questo istante solo“ a „Parto, ma tu ben mio“ (v opačném pořadí, než se odehrávají na scéně). První z nich je prosbou plnou zoufalství a naléhavosti a vskutku jsem neměl důvod pěvcovu zaujetí nevěřit. Síla jeho hlasu a schopnost předat interní prožitek zafungovaly. Stejně jako schopnost spolupracovat s kolegy, skvěle demonstrovaná poslední položkou programu. Při ní se vedle Vojtěcha Pelky postavil klarinetista Vladimír Brablec, aby společně předvedli dechberoucí dialog vysokého hlasu s podmanivě znějícím nástrojem. 

Domnívám se, že v té chvíli už v Pardubicích obdiv k sólistovi a k jeho oboru vzrostl na maximum. Dlouho trval potlesk publika a opakovaně vstávali i ti, kteří to nemají ve zvyku. Zvolit árii Cherubína „Voi Che Sapete“ z Figarovy svatby coby přídavek ukázalo se být ideálním zakončením večera. Jenže ani to nestačilo. Tak ještě návrat na začátek a znovu Mitridate, re di Ponto. Vojtěch Pelka si milovníky hudby v Pardubicích zcela podmanil.

Foto: František Renza

Facebook X E-mail WhatsApp