Soubor Janáčkovy opery uvedl v sobotu 11. dubna premiéru další barokní opery. Agrippina Georga Fridricha Händela ožila na jevišti Janáčkova divadla v režii Martina Glasera a pod taktovkou dirigenta Václava Lukse hrál soubor Collegium 1704. S Pavlou Vykopalovou v titulní roli vzniklo úchvatné představení, které po právu zaznamenalo fenomenální úspěch.

Opera o touze po moci a vášni byla aktuální stejně tenkrát jako dnes. Libreto k opeře Agrippina napsal kardinál Vincenzo Grimani, který působil jako diplomat a vyslanec rakouského císaře Josefa I. v Benátkách a na antickém námětu a satirou na papeže Klementa XI. a na vládnoucí papežský dvůr poukazoval na politické praktiky. Mladému skladateli Georgi Fridrichu Händelovi bylo dvaadvacet let, když se v Hannoveru setkal s Grimanim a jeho kritický postoj se mu velmi zamlouval. Vzniklo tak aktuální dílo s buffo scénami, označené jako hudební drama ve třech aktech, které mělo ve své době velký úspěch. Premiéra se konala 26. prosince 1709 v Benátkách, při zahájení karnevalu.

Současný inscenační záměr v Janáčkově opeře tak daleko nejde, jestli něco evokuje současnou společenskou atmosféru, jsou to vztahy. Skutečnost, že lidé, pohánění svými pudy, jednají historicky vzato stále stejně, i když jejich příběhy dělí dva tisíce let, režijnímu záměru nahrává. Režisér Martin Glaser (rozhovor čtěte ZDE) ponechal puristicky dobu antickou, ze které jen občas výtvarně vykoukne barokní připomínka, a nechal postavy konat a kout pikle stejně, jako by tomu bylo dnes. Vyhýbá se sklouzávání do komiky a lascivností, jediným komickým prvkem je pubertální Nero. Postavy jednají zcela přirozeně, až civilně, a dokáží i do repetic árií vnést přirozené a vizuálně srozumitelné vnitřní napětí. Přes tragiku a zlobu vládne inscenací lehkost a dostane se i na vkusný humor, za což může zejména Händelova hudba. Zcela se jí nechává unášet jak režisér, tak především jednající postavy a kontrast jejich intrik a zloby s taneční lehkostí, která je podpořena krkolomnými koloraturami, přináší koktejl emocí, přesto vyvážený a vycizelovaný, se silnou výpovědí. 

Určujícím prvkem představení je scéna Petra Vítka. Monumentální a čistá antika je jen lehce občas ovlivněná barokem, což má i inscenační dopady. Romantická monumentalita Kapitolu, podporující nabubřelost císaře Claudia, či zahradní bludiště u domu Poppey, které dokáže podle potřeby skrývat potřebné a vzbuzovat smích, doplňuje vzdušná majestátnost antického paláce, který je chytře propojen funkčními průchody na točně. Fantazii přinášejí na scénu kostýmy, od přísné klasické elegance Agrippiny se odráží barokní hravost Poppey a fantasknost kostýmů sluhů. Kouzelná je postava Nerona, rozjíveného puberťáka, se kterou si tvůrce kostýmů Martin Chocholoušek ovzvlášť povedeně pohrál. A pohrál si i s takovými detaily, jako je vzor na látce, který v kontrastu černé a červené nese spor matky a syna, aby se spojil v závěrečném černobílém souznění Agrippiny a Claudia. Vizuální dojem dotváří světelný design Martina Špetlíka, dokreslující emocionální napětí mezi postavami i celkový dopad na vnímání diváka. Neustále plynoucímu ději napomáhá pohybový vklad Martina Packa a baletu, sestávajícího ze čtyř párů. Plynule a přirozeně se zapojují do děje a plní funkci vedlejších malých postav, které v opeře zcela chybí. Dávají ději spád i humor a jejich vstupy vkusně a vtipně propojují jednotlivé obrazy.

Klíčovým prvkem představení je samozřejmě hudba. Georg Friedrich Händel ji psal jako mladý a v jejím proudění i vnitřní energii je znát mladistvý zápal. Je nabitá množstvím témat, běžících jako o závod, a spoustou divokých koloratur ve všech hlasech, které působí jako bublající oxid uhličitý v nápojích. Nechybí ani měkké a hladivé melodie, které ale nikdy nesklouzávají do primitivního výrazu. Orchestr Collegium 1704 má oproti dnešním zvyklostem malé obsazení a hraje na originální nástroje, které znějí komorněji a o něco níže než dnešní ladění a s méně agresivní zvukovou špičkou. Díky vyššímu posazení orchestřiště dokáží znít mohutně i v dramatických scénách a je lepší kontakt s jevištěm i hledištěm. A především hrají intonačně bezchybně a s neomylnou souhrou. Obdiv patří zejména hráčkám na oba hoboje (Katharina Andres a Magdalena Carbow), které jsou jedinými nositeli zpěvného hlasu v dechových nástrojích, za bezchybnou a působivou souhru v áriích spolu s hlasem Agrippiny. Dirigent Václav Luks dokázal vytvořit pěkně souznící a vyváženou hudební materii, která výborně podpořila dění na scéně.

Zcela dokonalou Agrippinou byla sopranistka Pavla Vykopalová (rozhovor čtěte ZDE). Bez nadsázky by se dalo říct, že je to její životní role, ve které dokázala skloubit své výsostné pěvecké umění spolu s pohybovou a hereckou kulturou. Part Agrippiny dokázala naplnit kulatým a plným hlasem se zářivým témbrem a vylehčené koloratury propojit se znělými hloubkami. Herecky byla přesvědčivá díky vycizelování i těch nejmenších duševních pochodů zákeřné a vládychtivé patricijky, a role jí zkrátka sedla. 

Doubravka Novotná v roli Poppey zazářila a rozvinula další polohy svého zářivého hlasu, zejména v ekvilibristice blyštivých koloratur, kterými se její part jen hemží. Herecky jí byla role mladé, zamilované, chytré dívky blízká a naplnila ji svěžestí a technickou suverenitou. Císaře Claudia zpíval měkkým, ale dobře se nesoucím basem polský pěvec Wojtek Gierlach. Prokázal, že je zkušeným bardem a k důstojnosti přidal i stylově tvárný smysl pro humor. Mladého a jediného upřímného člověka ve světě přetvářky, chrabrého Ottona, ztváril švýcarský kontratenorista Constantin Zimmermann. Měkký a ohebný hlas zněl zpočátku opatrně, ale postupně se upevňoval a dobře se pojil se sopránem Doubravky Novotné. Herecky působil poněkud nesměle, až neohrabaně, což dobře korespondovalo s rolí mladokomika. Nositelem humoru, i když občas hořkého, byla postava ještě pubertálního Nerona. Kontratenorista Vojtěch Pelka uplatnil nejen svůj vyrovnaný a jasně znějící hlas, ale přinesl i svěží smysl pro humor a uvolněné, přirozené herectví. Nero v jeho podání dokázal být dětsky hravý i nebezpečně pomstychtivý. Mladý pěvec utěšeně roste a stává se skutečnou hvězdou. Hlavní postavy doplňovaly postavy menší, Pallante v podání Tadeáše Hozy měl barevně znějící baryton, postavu Narcise vytvořila Monika Jägerová znělým altem a Lesba ztvárnil hutným hlasem David Nykl.    

Na scéně Janáčkova divadla se tedy objevuje další barokní opera. Po Alcině (inscenace roku 2022) je to nyní Agrippina, opět ve spolupráci s orchestrem Collegium 1704 Václava Lukse. A stejně jako v prvním případě se opět těší obrovskému zájmu i úspěchu u publika.

Foto: facebook Janáčkovy opery (záběry z generální zkoušky)

Facebook X E-mail WhatsApp