V sobotu 17. října pokračoval festival Janáček Brno symfonickým koncertem. Představila se Česká filharmonie s dirigentem Vasilijem Petrenkem, aby spolu s Ústřední hudbou Armády ČR provedli Sinfoniettu Leoše Janáčka. Před ní zazněla suita z baletu Dřevěný princ od Bély Bartóka a na závěr Petruška Igora Stravinského. Provedení se setkalo s frenetickým potleskem a vřelým přijetím u publika.

Česká filharmonie se v brněnském Janáčkově divadle představila naposledy před deseti léty a od té doby až nyní na festivalu Janáček Brno, když přijela s dirigentem Vasilijem Petrenkem. Janáčkovo divadlo je pravidelným místem konání symfonických koncertů, které připravuje pro posluchače domácí Filharmonie Brno. Česká filharmonie ale překvapila už vizuálně. Pódium bylo plně obsazené židlemi pro účinkující a bylo znát, že orchestr je podstatně početnější, než na co je publikum zvyklé. 

A vizuální vjem potvrdil i vjem akustický, neboť publikum hned v úvodu zavalila měkká, hutná vlna zvuku a zcela každého jednotlivce pohltila. Jistě to bylo zmnožením hudebních nástrojů ve skupinách, ale také proto, že jde o nejlepší symfonický orchestr v České republice. Nejprve dirigent Vasilij Petrenko uvedl suitu z baletu Dřevěný princ, op. 13 Bély Bartóka. Hluboké smyčce spolu s dechovými nástroji zahájily tajemným vstupem pohádku o pyšné princezně. 1. Tanec lesa: postupně se tóny barvily v širokém hudebním proudu, který protnul sólový lesní roh s následným klarinetem a poté s dalšími dechovými nástroji. Vystřídaly je postupně smyčce a přidaly se dvě harfy. 2. Tanec vln znásobil barvitost instrumentace a celý orchestr se postupně vzepjal k vrcholu. 3. Tanec princezny s dřevěnou loutkou zněl odlehčeně a postupné accelerando vrcholilo do fortissima, které rázně ukončilo skladbu hýřící barvami, impresionistickými náladami a temperamentem maďarského folklóru. 

Následovala Sinfonietta, JW VI/18 Leoše Janáčka. Obraz Brna, který v ní Janáček líčí, zatím vždy byl jakousi hymnou festivalu; ten se její interpretací buď otevíral, nebo uzavíral. Nyní zněla jako druhá skladba v pořadí, ale nijak to nenarušilo vnímání publika. Velký symfonický orchestr doplnili ještě hráči na žestě nad orchestrem, členové Ústřední hudby Armády České republiky, kteří dostali čestný úkol Sinfoniettu odstartovat. 1. Allegretto – Allegro maestoso: Fanfáry zahájily zvučné a pevné žestě, které se doplňovaly a proplétaly bezchybně a suverénně a získaly si náležitý respekt. Po nich líčilo barvy probouzejícího se města v části 2. Andante – Allegretto, jež přešla plynule do něžné a klidné části 3. Moderato, líčící pohodu v klášteře královny Rejčky. Vzápětí se rozběhlo svěží 4. Allegretto, jak se probudil ruch v ulicích města a závěr 5. Andante con moto po něžném začátku a pláči hoboje se postupně měnilo v naléhavé sdělení, které se proměňovalo až k opakování tématu z úvodních fanfár. Naléhavé, jásavé, třpytící se téma, podpořené flotilou perkusí, se stále rozšiřovalo a mohutnělo až do efektního závěru. Hrát v Brně na festivalu je pro každý orchestr výzvou, a především pro dechové nástroje, kterým Janáček napsal vypjaté, ale efektní a vznešené party. A přesně takhle zněla Sinfonietta orchestru České filharmonie pod vedením Vasilije Petrenka.

Ve druhé polovině koncertu zazněly „burleskní scény o čtyřech obrazech“, verze z roku 1911 od Igora Stravinského s názvem Petruška. I tohle je balet o dřevěné loutce, který složil Stravinský pro balet Sergeje Ďagileva. Podařilo se mu vytvořit orchestrálně živý barevný obraz, velmi zpěvný a různorodý, inspirovaný ruskými i městskými lidovými písněmi, které zpracoval ve stylu moderních kompozičních postupů a rytmů. Míchají se tu styly, barvy i nálady a je to příležitost pro orchestr, aby prokázal své mistrovství. A to se orchestru České filharmonie povedlo skvěle. V 1. obraze je Masopustní jarmark rozpustilý, Stánek kejklíře odlehčený a karikovaný a Ruský tanec rozšafný. 2. obraz Petruškova světnice zahájily bubínek s flétnou a poté hudební dění vylehčeně kreslily další nástroje. 3. obraz Mouřenínova světnice byl plný kontrastních dramat, ze kterých vystupovaly jednotlivé nástroje v lehounkých tajuplných motivech. Tanec baleríny se nadpozemsky vznášel s flétnou a Valčík baleríny a Mouřenína se odvíjel v duetu flétny a fagotu. 4. obraz nejprve vykreslil Masopustní jarmark k večeru, kdy se předháněly v pěkných vstupech smyčce a dechové nástroje, sólo lesního rohu protnulo prostor a jednotlivé instrumenty postupně dokreslovaly atmosféru večera, stejně jako Tanec chův. Rolník a jeho tančící medvěd, Veselý obchodník s dvěma cikánskými dívkami, Tanec kočích a podkoních a Maškarády – to byla přehlídka hudebního mistrovství i radostného laškování. Souboj Mouřenína s Petruškou přinesl dramatičnost výrazu, což byla příležitost pro přehlídku žesťových nástrojů, Petruškova smrt dojala v pianissimu klarinetovým, flétnovým i houslovým sólem. Četník a kejklíř se přeli a Petruškův přízrak se vznášel díky dokonale sehraným, nadýchaným lesním rohům v pianissimu, ve kterém skladba postupně dodýchala. Na jejím dokonalém provedení se podílel především koncertní mistr Jan Mráček, flétnistka Eliška Bošková, hobojistka Barbora Svobodová, Lukáš Dittrich na klarinet. První trubku hrál skvěle Stanislav Masaryk, první kornet Walter Hofbauer, lesní roh Ondřej Vrabec a pevná sóla na trombon hrál Robert Kozánek spolu s Lukášem Besuchem. Obdivuhodný výkon podávala i Karolina Pancernaite na klavír. Nicméně zvuk orchestru spočívá především v dokonalé souhře a v propojení všech orchestrálních hráčů, kteří jsou špičkami ve svém oboru a společně vytvářejí neopakovatelný zvuk orchestru.

Jestliže v první polovině koncertu zvuk orchestru České filharmonie nadchl, druhá polovina byla natolik ohromující, že publikum zapomínalo dýchat. Na takto dokonalý výkon v sále Janáčkova divadla nejsme zvyklí.

Foto: Marek Olbrzymek

Facebook X E-mail WhatsApp