Koncertní řada H Janáčkovy filharmonie Ostrava je logickým, správným doplněním běžných abonentních cyklů. V rámci takzvaných „hodinovek“ lze slyšet program kratší, ale neméně zajímavý a skvěle provedený. Večer v sále Vesmíru 16. října věnovaný výhradně Johannesu Brahmsovi spojil výběr z Uherských tanců se Symfonií č. 3 F dur, a vytvořil tak náladově rozličný program s rychlým spádem, v němž se jiskřivá taneční energie proměnila ve vážnější symfonickou výpověď. Šéfdirigent Daniel Raiskin přitom předvedl dokonalé pochopení maďarské hudby i jejího nezaměnitelného charakteru.

První část koncertu Janáčkovy filharmonie Ostrava patřila výběru z Uherských tanců v úpravě pro orchestr. Tance, původně určené pro klavír čtyřručně, Brahms několik let po jejich vydání sám orchestroval. Upravil však jen tři z nich – č. 1, 3 a 10 – a právě ty tento večer zazněly. Kontrastní charakter jednotlivých tanců zajistil rozmanitost zvukových barev a nálad. Přesná gesta šéfdirigenta Daniela Raiskina zaručila skvělou souhru všech nástrojových sekcí. Svižná tempa sice skrývají riziko uspěchanosti, Raiskin mu však předešel výrazným rozšířením některých témat, čímž hudbě dodal temperament a živost. Orchestr skvěle reagoval na tyto tempové změny a naprosto sehraně se pod vedením dirigenta přizpůsoboval. Četné sólové pasáže klarinetů, hobojů a fléten byly provedeny s lehkostí a hravostí i při vyšší technické obtížnosti. Smyčce přímo nasály dirigentovu náladu a celá sekce se uzpůsobila jednotlivým gestům se skvostnou přesností a vášní, která atmosféru v sále ještě povýšila. 

Druhou, delší část večera vyplnila Brahmsova čtyřvětá Symfonie č. 3 F dur. V ní se naplno projevuje skladatelův přístup k hudbě jako k čisté, ničím mimohudebním nepodmíněné formě, tedy k tzv. absolutní hudbě. Tato skladba vznikala v létě roku 1883 v německém Wiesbadenu, premiéru pak měla ve Vídni pod taktovkou Hanse Richtera. Dle hudebního kritika a významného estetika Eduarda Hanslicka se jedná o umělecky nejdokonalejší z Brahmsových symfonií.

Jako nejkratší z Brahmsových symfonií se navíc pro formát hodinového koncertu přímo nabízí. Symfonii otevírá úvodní motiv F–As–F, tradičně vykládaný jako „frei aber froh“. Motiv prokládá a spojuje první a čtvrtou větu. V první větě Allegro con brio klarinetové sólo přímo rozsvítilo ze začátku zdrženlivou náladu a téma putovalo dále v sekci dřev. Smyčce si ve vzájemné návaznosti předávaly hravě melodickou linku a byly spolehlivým motorem celého orchestru. Žesťové nástroje, s výjimkou lesních rohů, mají v symfonii jen omezený prostor, proto každé jejich objevení dodává na závažnosti hudby. Plný zvuk skvěle doplňoval a gradoval jinak poklidnější náladu. Ta byla také dána vznešenějším tempem, díky němuž měla každá jednotlivá složka dost času se rozvinout a posluchač ji mohl rozeznat a uchopit. Druhá věta Andante nabídla jemný přemýšlivý charakter, který se však rychle mění, vyvíjí a kolísá mezi melancholickým a nadějným. Dialog mezi dřevy a smyčci byl zřetelný a střídající se zvukové barvy bylo radost poslouchat. Přestože třetí věta nese název Poco allegretto, navazuje na náladu věty předchozí. Zároveň působila v podání filharmonie napjatě, téma se rozpínalo, dirigent posluchače nenechal oddychnout. Sólo lesního rohu pnutí ještě vygradovalo a napjatý, nerozřešený závěr byl skvělou předjímkou poslední věty Allegro. Un poco sostenuto. Ve finále dirigent uvolnil veškeré napětí nahromaděné v předchozích částech. Vytvořil dravou energii s ostrými kontrasty a konkrétními akcenty, která byla katarzí všeho, co doposud zaznělo. Výrazné a charakterově příhodné bylo především pizzicato kontrabasů, které se stalo hybnou silou této věty. 

Symfonie se uzavřela tichým rozplynutím, v němž se naposledy ozval úvodní motiv. Ticho však nevydrželo příliš dlouho a orchestr s dirigentem sklidili dlouhé ovace. Kratší formát tak opět dokázal, že i hodina hudby může nabídnout plnohodnotný zážitek.

Foto: archiv Janáčkovy filharmonie Ostrava

Facebook X E-mail WhatsApp