Závěrečný koncert hudebního festivalu MusicOlomouc, který se odehrál v sále Reduty Moravské filharmonie Olomouc, patřil k nejpestřejším a nejzajímavějším zážitkům tohoto ročníku. Členové EnsembleSpectrum vytvořili rozmanitý program v mimořádné kvalitě; jednalo se o multimediální smršť vjemů a podnětů, které posluchače nenechaly chladnými. EnsembleSpectrum je výjimečným slovenským interpretem nejen soudobé hudby, ale také hudby avantgardní a mikrotonální. 

Program závěrečného koncertu festivalu MusicOlomouc, složený z pěti děl současných autorů, uvedl ředitel festivalu Marek Keprt. K poděkování sponzorům ale přidal i malé varování: poslední skladba obsahuje vyobrazení nahých těl a vulgární jazyk. Tato poznámka vzbudila zájem a vyvolala zvědavost, přesto posluchače zdaleka nemohla připravit na to, co je čekalo.

První multimediální dílo od Michaela Beila s názvem Exit to Enter bylo přímo smyslovou lahůdkou. Bílá stěna, která sloužila jako promítací plátno, zakrývala hudebníky. Malý ansámbl tvořily flétnistka Katarína Turčinová, klarinetistka Martina Lišková, houslistka Natália Kubalcová, violoncellistka Katarína Madariová, perkusionista Martin Švec a Ivana Chrapková, která hrála střídavě na klavír a klávesy. Zvukový design a produkci měli na starost Patrik Herman a Denisa Uherová. Nejprve bez zvuku se střihově objevovali členové uskupení v různých pózách na židlích, teprve po chvíli se ozvaly první tóny hudby, které začaly doplňovat pohyby interpretů. Největším překvapením však bylo promítnutí právě zachycené nahrávky vedle prostoru, kde se odehrál jen pár sekund předtím. Vizuál naprosto splynul se zvukem a společně vytvořily jednolité dílo. Spojení pohybů, které napodobovaly hru na nástroje, a barevně rozmanité hudby vyvolalo u posluchače velmi uspokojivý pocit dobře zapadajících dílů skládačky. Důležitou součástí skladby byly i zvukové samply. Ty vytvářely kontrast k tradičním, i když amplifikovaným, nástrojům. Součástí samplů byly lidské hlasy, tikání hodin i elektronické drnčení, dunění a vrzání. K provedení skladby byla potřeba obrovská dávka synchronizace a souboru se skvěle povedla.

Po odklizení stěny se posluchačům odhalily samotné nástroje. Následující skladba Barbory Tomáškové Static Friction pracovala především s napětím a jeho uvolňováním, nebo spíše lépe řečeno s jeho přesouváním. Skladbu dirigoval Matej Sloboda. Součástí skladby se stal i lidský hlas samotné skladatelky. Díky mikrofonu byly drobné detaily švitoření dobře slyšitelné. Průběh díla vytvářel jakýsi bezčasý prostor, který však nelítostně kumuloval výše zmíněné zvukové napětí. Vrcholem se stal až úzkostlivý křik, který společně se zvyšující se dynamikou budoval vlnu emocí a rezonance, která do posluchače vrážela a vyvolávala v něm zvláštní pocity. Závěrečná část díla se sice zklidnila, rozrušení posluchače však přetrvalo.

Skladba Bagatellen Heinera Goebbelse pro sólové housle a sampler s volitelným klarinetem tvořila pomyslný střed programu. Technicky náročný part přednesla houslistka bravurně. Sampler přinášel především elektronické zvuky umělých bicích, podobné jako se užívaly v hudbě disco. Klarinet zde plnil spíše roli doprovodu, barevně doplňoval a často dubloval hlas houslí. Nacházely se zde i rychlé pasáže, se kterými si klarinetistka poradila. Důležitým prvkem byla i distorze houslového zvuku, který se přiblížil až elektrické kytaře. Houslistka se hravě vypořádala s neúprosným samplerem, který ji po většinu času konfrontoval. Skladba samotná působila formálně trochu repetitivně a spíše jako parodie komorní skladby v tradičním slova smyslu. 

Mikrotonální skladba až meditativního charakteru Glides od skladatelky Liisy Hirsch se odehrávala v těsné blízkosti koncertního křídla. Obsahovala hru na struny otevřeného klavíru, která dodávala zvláštní texturu. Po celou dobu se kompozice držela v nízké dynamice, v dlouhých plochách se přidávaly ostatní nástroje, opakovaně gradovaly a utichaly. Jemné barevné proměny byly těžko postřehnutelné, vytvářely až hustě kompaktní zvuk. Posluchačům tak dopřála chvíli oddechu uprostřed náročného koncertu, mohli nechat odplout myšlenky a soustředit se na drobné nuance interpretace. 

Vrcholem večera bylo dílo Star Me Kitten Alexandera Schuberta. Jeho součástí byly projekce a anglický text vypravěče, který přednesl Sloboda. Kombinovalo je společně s živými nástroji a elektronickými zvuky a experimentovalo s odezvou audia a vizuálu. Průběh díla byl vtipný, měl spád a několik znepokojujících momentů. Přednes byl afektovaný a nepředvídatelný a skvěle dokresloval atmosféru. Hudba perfektně zapadala do prezentace, kvůli množství vjemů neměl posluchač kapacitu vnímat ji jako samostatnou složku. Příběh zabral velké množství pozornosti, a proto byla škoda, že vypravěči v některých chvílích nebylo přes hudbu vůbec rozumět. Hrůzu nahánějící efekt vytvořilo takzvané „rozbití čtvrté stěny“, které poukázalo na divákovu přítomnost v sále. Tento zážitek nelze replikovat při pouhém sledování videa, festival přinesl naprosto jedinečnou zkušenost.

Závěrečný koncert festivalu MusicOlomouc ukázal, že nová hudba může zasáhnout všechny smysly najednou. EnsembleSpectrum provedl náročný a rozmanitý program s precizností, která nedovolila ani jednomu dílu vyznít naprázdno. Od hravých multimediálních skládaček přes meditativní plochy až po znepokojivé finále vedl posluchače večerem, na který se zkrátka nemohl připravit. Festival se tak rozloučil odvážně a připomněl, že hranice mezi hudbou, obrazem a divadlem jsou dnes propustnější než kdy dřív.

Foto: Petra Kožušníková

Facebook X E-mail WhatsApp