Slyšet 2x. Agata Zubel a Orchestr Berg
„V její skladbě zvuk na některých místech doslova putoval.“
„Celá skladba měla unikátní atmosféru, byla dokonale vybroušená, jako dílo působila silně.“
„Obdivovala jsem vyváženost zpěvu a orchestru i jednotlivých složek orchestru, za což vzdávám hold dirigentu Petru Vrábelovi.“

Nevšední koncertní koncept uvedl v úterý 10. listopadu v Anežském klášteře v Praze Orchestr Berg. Koncert s názvem Slyšet 2x představil jedinou skladbu – Es lärmt das Licht (Tak zahřmí zář) světově uznávané polské skladatelky Agaty Zubel. Kompozice na texty Rainera Marii Rilkeho zazněla v české premiéře. Skladbu pro soprán a smyčcový orchestr dirigoval Peter Vrábel, zpívala Pavla Radostová.
Když jsem se dívala před představením na program koncertu Orchestru Berg Slyšet 2x, uviděla jsem pouze jedinou skladbu – Es lärmt das Licht polské skladatelky Agaty Zubel. Po dalším googlení jsem zjistila, že trvá osmnáct minut. Kdo by tušil, že ho čeká koncert, který bude trvat přes dvě hodiny? Bylo však tomu tak. Koncept koncertu totiž zahrnoval kromě uvedení české premiéry této skladby také její reprízu, dlouhou pauzu a debatu se skladatelkou, která nás poctila svou přítomností. Není běžné slyšet jednu a tutéž kompozici v koncertním provedení dvakrát (výjimku tvoří některé přídavky). Pravdou ovšem je, že vstřebat nápadité dílo po jediném poslechu je nemožné. Nový poslech odkryje další roviny, prohloubí zážitek. Díky tedy Orchestru Berg za tuto nevšední možnost! Nebylo to tak poprvé a nebylo to snad naposledy.

Provedení skladby se zde budu věnovat pouze jednou, protože se jednalo o jedno nastudování ve stejném obsazení. Porovnáváním obou verzí bych se jednak dostala na tenký led, a navíc by to bylo vzhledem k záměru koncertu naprosto nesmyslné. Přesto si dovolím pár rozdílů týkajících se celkového zážitku uvést. Zatímco první poslech se děl v osvětleném sále, druhý jsme strávili ve tmě, což hezky podtrhlo atmosféru skladby. Ačkoliv byl text skladby uvedený v programové brožuře (velmi dobře zpracované), první uvedení skladby bylo doprovázeno promítaným textem na zdi se slepou arkádou. Mezi oběma provedeními uběhlo poměrně mnoho času, který poskytl prostor k rozhovorům i občerstvení se vínem, což mohlo druhý poslech také ovlivnit. Druhému provedení předcházela debata se skladatelkou mimo jiné o kontextu díla, osvětlila výběr textu i strukturu skladby.

Orchestr Berg své posluchače zavedl do potemnělé staré Prahy, do prostor úchvatného starobylého Anežského kláštera, který bylo možné si o přestávce také trochu prohlédnout. Akustika sálu byla pro hudbu vynikající, mluvenému slovu však žel vyhovovala mnohem méně. Středně velký sál byl téměř zcela zaplněný. Mnoho míst bylo rezervováno pro abonenty, což svědčí o velké a stabilní posluchačské podpoře. Je to skvělé pro Orchestr Berg i pro současné skladatele.
Smyčcový orchestr byl podle přání autorky rozestavěn tak, že jedna skupina houslí byla nalevo, druhá napravo, jako se tomu děje někdy při interpretaci starší hudby. Autorce to dávalo zajímavé možnosti, jak pracovat s fyzičností zvuku, které využila. V její skladbě zvuk na některých místech doslova putoval.

Skladbu Es lärmt das Licht jsem slyšela poprvé a upoutala mě hned od začátku. Vlastně to bylo mé první setkání vůbec s hudbou této výjimečné skladatelky a zpěvačky, která má na kontě spolupráci s takovými soubory, jako jsou Klangforum Wien, Ensemble intercontemporain nebo musikFabrik. Občas si říkám, nakolik ve skladatelské branži hraje roli talent a co je dáno tím, že se člověk ocitne ve správnou chvíli na správném místě. Jak je to v případě Agaty Zubel a toho, co se zjednodušeně nazývá štěstím, nevím. Jejím talentem a řemeslnou zručností jsem si však jistá. Celá skladba měla unikátní atmosféru, byla dokonale vybroušená, jako dílo působila silně. Oceňuji úžasně širokou paletu zvukových barev, která byla použita s obdivuhodnou lehkostí a přirozeností. To vše by samozřejmě nedosáhlo svého účinku nebýt svědomité interpretace. V podání Orchestru Berg, sopranistky Pavly Radostové pod vedením Petra Vrábela se zrcadlila ve správný čas drásavost i křehkost, agresivita i dojemnost. Dokázali vytvořit působivé husté masy i řídké, těkavé textury.

Struktura skladby obalovala vybraná slova z první Knihy o mnišském životě Rainera Marii Rilkeho. Obsahovala instrumentální preludium a interludia a části s textem. Samotná vybraná slova, která byla posluchačům dostupná v českém překladu Borise Klepala, mají zvláštně intenzivní, až mystickou atmosféru a zároveň jsou tak bytostně lidská. Hudba Agaty Zubel atmosféru interpretovala, zhmotňovala. A protože je skladatelka taktéž vynikající zpěvačka, pro hlas psát zkrátka umí, což bylo poznat.
Začátek zpěvní linky po preludiu vyzníval zdrženlivě, což se dobře hodilo k zpívaným slovům: „Nachýlila se hodina a dojímá mne jasným kovovým úderem.“ V celém provedení skladby jsem obdivovala vyváženost zpěvu a orchestru i jednotlivých složek orchestru, za což vzdávám hold dirigentu Petru Vrábelovi. Zpěvačka s orchestrem působily naprosto organicky.
Nasazování vysokých tónů, navíc v tiché dynamice, které vyžadovala partitura, se Pavle Radostové dařilo úžasně. U Pavly Radostové bych se zde ráda na chvíli zastavila. Naposledy jsem ji slyšela zpívat Zelenkovu mši s Collegiem 1704, tento večer zpívala hudbu soudobou. Její široký žánrový záběr velmi obdivuji. Skvěle zvládá jak hudbu starou, tak tu novou. Během debaty mezi provedeními padla mimo jiné i jedna poznámka Evy Kesslové směrem k Pavle Radostové. Radostová totiž svým zpěvem čtvrttónů během jednoho z koncertů Orchestru Berg uhranula prý řadu soudobých skladatelů, kteří po tomto zážitku pojali záměr pro ni něco napsat. Vůbec se jim po tom, co jsem slyšela její interpretaci skladby Agaty Zubel, nedivím. Stoupám si do řady též. Také místo, které bylo náročné rytmicky, ale hlavně co se týče souhry mezi zpěvem a nástroji, se zdařilo velmi dobře.

U hráčů smyčcového orchestru oceňuji jejich nasazení do všemožných hráčských technik, včetně velké řady těch rozšířených, mezi něž patřily flažolety, extrémně vysoké tóny, overpressure a mnohé další, které jsem nestíhala nebo neměla šanci odpozorovat. Všechna gesta byla dotažená.
Nejkouzelnější byl (pro mne) však z celé skladby samotný závěr. Autorce i interpretům se podařilo vytvořit úžasné napětí a křehkou, dojemnou (bez jakéhokoli náznaku patosu) atmosféru. Souzvuky orchestru s táhlými tóny sopránu se spájely báječně. Poetická a barevná skladba byla dovedena k rozjímání.
„Jsem vskutku víc nežli sen ve snech,
jen to, co prahne po okrajích,
je jako den a jako tón.“
Duch Rilkeho veršů se do hudby vpil. Následné ticho jen ještě umocnilo.
Foto: Karel Šuster – Orchestr BERG
Příspěvky od Noemi Savková
- Eunika Gabriela Pechánková: Přála bych si, aby diváci odcházeli méně lhostejní k současnému dění
- Dan Dlouhý: AI může být pro skladatele něco jako brainstorming s kolegy
- Hluboce lidské Dvořákovy písně v reprezentativním podání
- Výživný koktejl emocí. Zelenkova Missa Votiva v podání Collegia 1704
- Elegantně a vkusně ozdobené severské písně díky Collegiu Marianum
Více z této rubriky
- Hudební Odyssea v žižkovském Atriu aneb Když mladí mají co říct…
- Dobrodružství s Bohuslavem Martinů a jeho violoncellovým koncertem
- Juraj Valčuha a Ester Pavlů dominovali na koncertě Slovenské filharmonie
- Jedna houslistka, tři role. Komorní večer s Martinou Bačovou
- Mládí Leoše Janáčka připomenul koncert v bazilice na Starém Brně
- První houslový koncert Viktora Kalabise zazněl v Plzni
- Dvořákovská ‚nabíječka‘ u výročí hudebního gymnázia
- Šárka a Pohádka. Slovanská mytologie ožila na festivalu Janáček Brno
- Nové šestinotónové harmonium poprvé s orchestrem
- Jazzové improvizace završily strahovský koncertní cyklus