Plzeňská filharmonie nabízí svému publiku ve svých abonentních řadách dramaturgicky zajímavý program. Tak tomu bylo i na posledním koncertě řady Platina 12. listopadu v sále Měšťanské besedy v Plzni. Po úvodních Třech tanečních epizodách z muzikálu On the Town zazněl První houslový koncert Viktora Kalabise a ve druhé polovině večera populární Dvořákova „Novosvětská“. Orchestr řídil jeho šéfdirigent Chuhei Iwasaki, jako koncertní mistr hrál Mishiya Nojiri.

Leonard Bernstein je autorem řady muzikálů. Ten neznámější West Side Story z r. 1957 a ten první On the Town z r. 1944 vycházejí z prvního baletu Fancy Free z r. 1944, který oběma zmíněným muzikálům poskytuje hudební materiál. Tři taneční epizody z muzikálu On the Town je samostatně vydaná a uváděná orchestrální suita a jak jsme u autora zvyklí, je plná barevných instrumentačních a rytmických nápadů. V orchestru usedá kromě obligátního hoboje, dvou lesních rohů, třech trombonů a flétny pikola, tři hráči na klarinet, z nichž jeden střídavě hraje na altový saxofon a další na basový klarinet. Rovněž se uplatní tři hráči na trubku a hráč na klavír. Jednotlivé části suity se jmenují The Great Lover Displays Himself, Lonely Town: Pas De Deux a Times Square: 1944. Stručný popis děje jednotlivých částí nalezli posluchači v pečlivě zpracovaných programových poznámkách Lenky Bočanové. Části jsou navzájem kontrastní, uprostřed dvou rytmických a víceméně rychlých se nachází klidná část. Hráči orchestru si interpretaci Bernsteinovy hudby očividně užívali, interpretace byla přesvědčivá.

Následoval Koncert pro housle a orchestr č. 1, op. 17 významného českého autora 20. století Viktora Kalabise. Skladatel se ve své koncertantní tvorbě věnoval i jiným nástrojům: viole, violoncellu, klavíru, cembalu, ale i trubce nebo fagotu. V úvodní Besedě v Besedě, která předchází některým plzeňským symfonickým koncertům, byl jedním z hostů moderátora Pavla Ryjáčka muzikolog Aleš Březina. Ten zajímavým způsobem charakterizoval osobnost Viktora Kalabise i jeho ženy, první dámy cembala, Zuzany Růžičkové. Předeslal také, že v sezóně 2028/29 chystá vynikající violoncellista mladé generace Ivan Vokáč provedení autorova violoncellového koncertu. Další host, sólista večera Miroslav Vilímec zase prozradil, že večer uváděný houslový koncert, resp. jeho sólový part, před řadou let nastudoval i šéfdirigent orchestru Chuhei Iwasaki, a to v houslové třídě jeho manželky Jitky Novákové na Pražské konzervatoři. V rozhovoru, nebo spíše monologu, vyzdvihl připravenost a erudici tělesa a pochvaloval si spolupráci s ním. Pavel Ryjáček zase vzpomenul, že dílo bylo hráno v době železné opony třeba i Berlínskými filharmoniky.

Vilímcovo podání vycházelo ze zkušenosti mnoha provedení, protože koncert nastudoval v době studentských let u Václava Snítila, který mimochodem dílo v r. 1961 premiéroval. Vilímec je velký praktik, disponuje vřelým, nosným tónem, plným vibrata i v nejvyšších polohách, znějícím nad orchestrem. Dílo, které je místy naplněné hrou nezpěvných intervalů, interpretoval s nadhledem. Kalabisova hudební řeč, plná nesmírného řádu, ale také smělých harmonií se setkala u plzeňského publika s příznivým ohlasem. Díky výkladu sólisty v úvodní besedě se mohli posluchači třeba dozvědět, že ve druhé větě koncertu zaznívají jakési „kroky osudu“. Každopádně po nepříliš tonálně ukotvené hudbě, „v první větě koketující i s dodekafonií“, zazní na samém konci díla smířlivý E dur akord, pravděpodobně napravující osud na správnou stranu… Miroslav Vilímec se musel dlouhému potlesku publika odvděčit svrchovaným podáním díla pro sólové housle, zazněl Kaprys Polski Grażyny Bacewicz.

Následovalo svrchované podání Symfonie č. 9 „Z nového světa“ Antonína Dvořáka. Dirigent měl nastudované dílo zpaměti. Orchestr podal soustředěný výkon, přestože náročnost přípravy programu byla velká a těleso vystupovalo s úplně jiným programem pouhý den předtím v katedrále sv. Bartoloměje v Plzni v rámci „Koncertu pro hrdiny“. Všechna sóla jednotlivých dechových nástrojů vyzněla bez zbytečného dynamického vzepětí zcela přirozeně, a to včetně očekávaného sóla na anglický roh ve druhé větě Largo. Osobně mne zaujala naprostá souhra orchestru při accelerandu na konci první věty, nebo skvělý „drive“, vytvořený šéfdirigentem v závěrečné větě Allegro vivace, bezprostředně navazující na větu třetí.

Po provedení díla Chuhei Iwasaki zvedl ze židlí jednotlivé přední hráče nástrojových skupin a hráče na anglický roh přivedl z útrob tělesa až k sobě na kraj pódia. Posluchačsky atraktivní část programu vyvolala standing ovation.

Foto: Tomáš Feix (archiv Plzeňské filharmonie)

Facebook X E-mail WhatsApp