KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Dobrodružství s Bohuslavem Martinů a jeho violoncellovým koncertem english

„Sám skladatelský příběh je neobyčejně zajímavý.“

„Revizí vznikl jeden z nejpopulárnějších instrumentálních koncertů pro violoncello ve 20. století.“

„Vůbec bych se nedivil tomu, kdo by rozdíl popsal jako noc a den.“

Dny Bohuslava Martinů letos začaly mimořádným koncertem, který nabídl jedinečné srovnání. Dvakrát zazněl Violoncellový koncert č. 1 – ve dvou verzích, první raná, druhá pozdní. Tu první verzi přednesl Petr Nouzovský, druhou Vilém Vlček. A kdo měl snad obavu z přílišné jednotvárnosti zahajovacího večera festivalu, rozhodně se nenaplnila. Dirigent Robert Kružík řídil s jistotou Symfonický orchestr Českého rozhlasu a koncert se konal v Sále Martinů na svatého Martina 11. listopadu. Sál byl plný.

Osobitý festival, který pořádá Nadace Bohuslava Martinů, samozřejmě neuvádí jenom jeho hudbu – a řada dalších koncertů to potvrzuje. Daleko víc zasazuje jeho dílo do kontextů a přichází s různými dramaturgickými výzvami – programů, které jsou od začátku do konce „Martinů sobě“, je méně a je to určitě dobře. Zahajovací koncert začal Předehrou pro orchestr, kterou jsem v posledních letech slyšel několikrát a mohl si uvědomit, jak vděčný kus to je jako otvírák – i když dílo nemá inspirovanost Šesté symfonie či Fresek, se kterými sousedí. 

Vtipné bylo, že předtočené poděkování sponzorům pronesl svým hlasem jakoby sám Martinů. A dodejme, že koncert na začátku uvedl klarinetista a ředitel Nadace Irvin Venyš, všechny přátelsky přivítal, je jen škoda, že alespoň stručně neuvedl základní dramaturgickou ideu programu, srovnání dvou verzí Violoncellového koncertu č. 1. Sám skladatelský příběh, podrobně popsaný v programu Alešem Březinou, je neobyčejně zajímavý. První verze violoncellového koncertu je z roku 1930, ale jak čteme v programu, „cesta koncertu k publiku byla trnitá“ a skladatel pět různých příležitostných uvedení neslyšel, a když to v roce 1938 konečně vyšlo, dokonce s Pierrem Fournierem v Paříži, rozhodl se skladatel okamžitě dílo přepracovat. 

Vznikla tak druhá verze, kterou dlouho hrál jenom Fournier „jako jediný vlastník provozovacího materiálu“. Je obdivuhodné, s jakou důkladností mají znalci Martinů pohromadě všechna uvedení a provedení, a jak tím dláždí cestu souborné kritické edici, jíž byl ostatně koncert věnován. Příběh koncertu ale ještě nekončí, dále čteme, že skladatel slyšel v roce 1955 koncert v rozhlase a „doslova se zhrozil“, a když si od Fourniera vyžádal partituru, „byl podle vlastního přiznání otřesen“. A ještě v tomtéž roce stvořil novou verzi. Revizí vznikl jeden z nejpopulárnějších instrumentálních koncertů pro violoncello ve 20. století, možná hned po Šostakovičovi. Podle Aleše Březiny je instrumentace poslední verze „ještě jednodušší a konvenčnější“, „vyhýbá se ostře pronikavému zvuku“ a „obnažuje substanci díla: tematiku, melodiku, rytmus, harmonii“. Na sólovém partu dál spolupracoval s Fournierem, který pak dílo uvedl 5. prosince 1955 v Lausanne s okamžitým úspěchem a bohatou, opět badateli pečlivě zmapovanou, sérií dalších uvedení. Teprve souborné vydání v roce 2025 zpřístupnilo všechny tři verze. „Martinů by si nepochybně přál, aby se hrála pouze třetí verze“, ale vede nás to k otázce „zda se autorovou sebekritikou také něco neztratilo“, vždyť „drsný zvuk z roku 1930 nepůsobí jako vada, kterou je třeba opravit, nýbrž jako pečeť doby“ a je to „výzva k dobrodružství“ a „alternativa k dávno pověřené etablované verzi“. Tolik historický exkurz a zároveň dramaturgický záměr brilantně zformulovaný Alešem Březinou. A na zahajovacím koncertu letošních Dnů Bohuslava Martinů se dalo v naznačeném tázání pokračovat – badatelské nadšení každou ur-ur verzí skutečně klade zajímavé otázky.

Bezprostřední srovnání hodně závisí na posluchačské zkušenosti. Vůbec bych se nedivil tomu, kdo by rozdíl popsal jako noc a den, popřípadě jako bláto a pevný tvar. První verze totiž emocionálně působí daleko temněji a závažněji, verze poslední je naopak brilantně klasická s lyrickou střední větou. První verze působí modernističtěji, ale je v ní také mnoho jakési neujasněnosti, hledání a zkoušení. I když se muzikolog hodně snaží vyložit dílo jako svébytnou alternativu poslední verze, jsem schopen s tím záměrem jít jen do jisté míry. První verze se asi repertoárovým kusem nestane a ne jenom kvůli menší dostupnosti skladatelského materiálu. U první verze se totiž opravdu těžko rozlišuje, co je tvůrčí originalita a co je, řekněme, tápavé zkoušení možností. A to nejen u violoncella, ale i orchestrálního doprovodu, který kolísá mezi „klasickým“ a pravidelným tutti a doprovodem velmi nepředvídatelným jak co do volby nástrojů, tak pokud jde o dynamiku. Je otázka, jestli u tak plodného autora, který komponoval rychle a živelně, a navíc se tím musel živit, můžeme každou další skladbu považovat za svébytný tvůrčí stupeň – musíme se trochu kacířsky ptát: je to tak geniální, anebo to prostě ještě neuměl? V první verzi je v orchestru klavír, který je reálně slyšet asi dvakrát, takže bylo velmi rozumné ho škrtnout a tak dále… Zrcadlo, které sám sobě nastavil pozdní verzí violoncellového koncertu je po mém soudu nemilosrdné: to je skladba jasné, čitelné koncepce, velkého výrazového bohatství, pročištěná a přitom pořád velmi originální. V první verzi se mnoho hledá, ale ucho dnešního posluchače se stejně chytá jenom těch míst, kde už slyší budoucího, zralejšího Martinů.

Pokud jde o provedení, etablovaný Petr Nouzovský měl ten méně vděčný los a provedl onu první verzi. Sám už nastudoval celého violoncellového Martinů a tohle dílo mu jaksi chybělo do sbírky. Hrál sice z not, ale s naprostou jistotou, velkou emocionální naléhavostí a krásným nosným tónem. Vilém Vlček měl po pauze jakoby radostnější a snadnější úkol, ale ani on neponechal nic náhodě – potvrzuje pozici jednoho z nejzajímavějších umělců mladší generace. Osmadvacetiletý violoncellista hraje s lehkostí, a přitom neobyčejně precizně, dokázal naprosto přirozeně přecházet od pasáží vtipných k těm lyričtějším, je muzikální a přitom technicky bezchybný. Doprovázející Symfonický orchestr Českého rozhlasu s Robertem Kružíkem hrál možná hlasitěji, než by se hodilo na Sál Martinů na AMU. I když je první verze o něco komornější, zvuk byl místy až robustní. A naopak větší orchestr v druhé verzi zněl místy lehčeji.

Hlavní dojem zůstává ten, že je více českých skladatelů, včetně těch dvou nejslavnějších z 19. století, kteří by si zasloužili tuto badatelskou a interpretační péči v nových kontextech. A kdyby se za Dvořáka ještě platily tantiémy, mohlo by se z toho financovat možná celé ministerstvo kultury. Hledat jiné cesty je náročnější a málo se o to snažíme. Takže jsem samozřejmě rád, že Nadace Martinů dělá vzorově přesně to, kvůli čemu byla založena.  

Foto: archiv pořadatele

Jindřich Bálek

Jindřich Bálek

Hudební publicista

V letech 2005 – 2020 byl redaktorem stanice ČRo Vltava nejprve v redakci kulturní publicistiky, později v redakci vážné hudby. Po maturitě na teplickém gymnáziu studoval Institut základů vzdělanosti UK a pak filosofii na FF UK v Praze. Je dlouholetým spolupracovníkem časopisu Harmonie a dalších médií a stálým spolupracovníkem stanice ČRo D dur.



Příspěvky od Jindřich Bálek



Více z této rubriky